Kázání a modlitby sestry Dr. Heleny Smolové k 17. neděli v mezidobí, 25. července 2021.
Texty: 2 Kr 4, 42 – 44; Ef 3, 14 – 21; J 6, 1 – 15
Modlitby:
1/ Bože, předstupujeme před tvou tvář s díky i prosbami za sebe i za své blízké. Dnes chceme děkovat za měsíc usilovné práce na jihu Moravy, kde se podařilo změnit obraz vesnic určených k demolici v obraz postupujících staveb. Jsme vděčni za lidskou solidaritu a nezištnou pomoc dobrovolníků z celé republiky a také za finanční dary, které se rozdělily potřebným. Prosíme za ně, nesou si vzpomínky na řádění živlu, který je připravil o všechno. Je nám líto těch, kdo nepřežili, myslíme na jejich rodiny. K tobě za ně voláme! Smiluj se, Hospodine!
2/ Modleme se za oběti bouřek a záplav v Německu, kde přišlo o život 180 lidí a 150 osob je stále nezvěstných, stovky lidí utrpěly zranění. Prosme za zesnulé při záplavách v Indii po silných deštích, kde zahynulo 130 osob. Smiluj se, Hospodine!
3/ V uplynulém týdnu nás opustily osobnosti z oblasti kultury: písničkář a skladatel František Nedvěd a slovenský herec Milan Lasica. Modleme se za ně, za pokoj jejich duším, a prosme za truchlící rodiny.
Velmi nás zarmoutil odchod naší sestry v Kristu z náboženské obce v Peruci, sestry Páchové. Prožila dlouhý život, zemřela minulou sobotu ve věku 95 let a do posledních dnů zůstala věrnou členkou svého sboru, kam každou neděli, bez ohledu na počasí, přicházela na bohoslužby. I když sestře nebyl dopřán křesťanský pohřeb, věříme, že naše modlitby za ni, Pane, vyslyšíš a daruješ jí věčný život ve svém království. Je nám líto, že neuvidíme sestru Páchovou v neděli na obvyklém místě v modlitebně, ale věříme, že je na věčnosti se svým Pánem a Spasitelem. Jemu ji s důvěrou odevzdáváme! Smiluj se, Hospodine!
4/ S vděčností jsme přijali před několika dny zprávu o uzdravení rodiny Polívkových ze zákeřné nemoci Covid 19. Chválíme tě za tento dar, Pane! Myslíme v modlitbách na všechny, kdo jsou nemocní, trpí fyzicky nebo duševně, procházejí zkouškami. Prosíme se za lidi, kteří v důsledku Covidu mají deprese nebo úzkosti, protože ztratili blízkého člověka nebo přišli o práci a řeší existenční problémy. Kéž se vždy najdou slova útěchy i praktická pomoc v jejich těžkých situacích! K tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Starozákonní příběh z 2. knihy královské se odehrává v čase hladu v Gilgálu. Zdá se, že Baal, dárce úrody a plodnosti selhal, ale s jeho ctiteli bohužel hladoví i Hospodinovi služebníci, dokonce i proročtí žáci. Za prorokem Elíšou přichází neznámý muž z Baal-šališi, tedy z místa zasvěceného Baalovi, z prostředí, kde se neuctíval Hospodin ani se neprokazovala úcta jeho prorokům. Už proto je jeho příchod vyznáním, že Hospodinova moc sahá dál, než jeho vyznavači obvykle předpokládají.
Přinést pokrm v době hladu, dát z mála, které člověk měl, to byla veliká věc! Neznámý dárce pochopitelně nedal mnoho, asi šlo o osobní dar prorokovi z první sklizně, tedy z ječmene. Dárce nežádá od proroka žádnou protislužbu, jak bylo zvykem, a tak je jeho čin projevem milosrdenství, solidarity v nouzi. Elíša si pokrm neponechává pro sebe, přikazuje ho rozdat lidem. A stane se, co se zdálo být nemožné: Lid se nasytí a ještě zbyde.
Také příběh Janova evangelia (srv. J 6, 1 – 15) mluví o zázračném nasycení početného zástupu malým množstvím jídla. Všichni se nají a ještě zbyde. V evangeliích je celkem šest takových líčení, která zjevně ukazují k zázraku duchovního sycení, tedy k Večeři Páně.
Text Janova evangelia sleduje jak Ježíše, tak učedníky i zástup. (1 – 3) Když Ježíš spatřil zástup, vzniká zápletka příběhu. Děj se odehrává na břehu Tiberiadského jezera, které je zřejmě pro čtenáře neznalé místopisu přesněji umístěno do Galileje. Ježíš se tedy ocitá v oblasti, kde nebyl doma, a přece se mu tam dostává přijetí.
Přesnější místo, kde se příběh odehrává, nelze určit. Údaj o „druhé straně“ Galilejského jezera má zřejmě hlavně funkci symbolickou. Připomíná totiž příběh exodu, jehož klíčovou událostí bylo překonání Rákosového moře (srv. Ex 14). Také ve vyprávění Janova evangelia zástupy zažijí skutečnost „jiného druhu“, jako by „z druhého břehu“.
Na začátku i na konci příběhu je hora, na kterou Ježíš vystoupil a na konci to udělá znovu, tentokrát sám, jeho učedníci jsou na moři. Na hoře, ve společnosti učedníků, připomíná panovníka nebo soudce. Jeho otázka je ale spíše hostitelská: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (5) Důležitou okolností je blízkost velikonočních svátků, která umožňuje pochopit příběh jako odkaz k posledním svátkům, kdy byl Ježíš v Jeruzalémě popraven. V janovském vyprávění se Ježíši připisuje veškerá iniciativa: to on vidí zástup, položí otázku, rozdílí pokrm, dává příkaz k sesbírání chlebů. Je svrchovaným Pánem, ale jedná přitom především jako hostitel a pastýř.
Otázka určená Filipovi (5), je označena jako zkouška. Ježíš nechce zjistit, co má udělat, ale chce pomoci dotazovanému, aby na něco důležitého přišel sám (srv. J 21, 5). Nedorozumění, k němuž dojde, je pro Janovo evangelium typické. Ježíše zajímá „odkud“ se vezme chléb pro nasycení zástupu, ale Filip zkoumá „za co“ ho nakoupíme. Podle Ježíšovy navazující řeči jde přitom právě o původ pravého chleba!
Ani tak velká suma (200 denárů), tedy asi roční příjem nádeníka, nestačí k nasycení zástupu. Učedníci se tedy o lid nemohou postarat, ale přeci jen, jak se ukáže, o jistém nepatrném zdroji ví. (9) Objeví se nečekaně u jistého chlapce, který má pět ječných chlebů a dvě ryby. (10) Ježíš na tuto zmínku reaguje s jistou samozřejmostí. Jeho jednání je ve všech příbězích o nasycení zástupu popsáno tak, že ukazuje k Večeři Páně, eucharistii. U Jana posiluje tuto souvislost jednak výraz, který se užívá – eucharistó – a pak také řeč, která následuje, o duchovním pokrmu a nápoji, tedy jeho Těle a Krvi, které je třeba přijímat, aby měl v sobě člověk život (51 – 58). Ježíš je představen jako ten, kdo dává pokrm, přináší nasycení, dává člověku to, z čeho lze žít.
Závěrečné sbírání přebytků po jídle najdeme ve všech zprávách o nasycení. U Jana k němu dává pokyn sám Ježíš a podává také zdůvodnění: „aby nic nepřišlo nazmar“. (12) Taková starost je pro janovské vyprávění typická, směřuje do budoucnosti, k nějakému pokračování. Počet dvanácti zřejmě symbolizuje Izrael, složený z dvanácti kmenů, a ukazuje Ježíšovu péči směřující k celku Božího lidu.
Janovo vyprávění na konci uvádí také reakci zástupu. Podobně jako Samařanka (srv. J 4, 19) také lidé z příběhu považují Ježíše za „Proroka, který má přijít na svět“. (14) Na tomto místě je jím zřejmě někdo jako Mojžíš nebo Eliáš, tedy ten, kdo působí zázraky. Pravá totožnost Ježíše zástupu uniká, i když je ve svém určení blízko. Znovu nastává – pro Jana tak typické – nedorozumění. Nedostatečnost představy zástupu brzy odhalí Ježíšova řeč. V ní Ježíš dá najevo, že nechce být poznán a uznán jako zázračný opatřovatel pokrmu, ale jako pokrm sám. Nedorozumění je zřejmé i z úmyslu zmocnit se Ježíše a provolat ho králem. (15 a) Tento pokus silně připomíná to, co se stane o dalších Velikonocích, při Ježíšově ukřižování. Tehdy se skutečně Ježíš ukáže jako král, který ale nepotřebuje, aby jím byl ustanoven lidem. Je králem, jehož království není z tohoto světa (srv. J 18, 33 – 38).
Záměr, který lidé s Ježíšem měli, nevyšel, Ježíš jim unikl. Vrací se na horu, odkud přišel, tentokrát bez učedníků, chce být zcela sám. (15 b) Také v tu chvíli je pánem situace. Jeho ukřižování nebude výsledkem jeho přemožení silnějším protivníkem, ale Boží vůlí a jeho svobodným rozhodnutím (srv. J 10, 18). Ježíš má i své poslední chvíle pevně ve svých rukou.
Pane Ježíši, svými znameními nás vedeš k poznání, že jsi Boží Syn a uvádíš nás do tajemství svého života a poslání. Chceš nás naučit velkorysosti v přístupu k druhým, zatímco my se často spokojujeme s povrchním poznáním. Vyhovuje nám Bůh, který řeší nahodilé problémy života. Prosíme tě, Pane, nauč nás tě následovat v lásce k druhým. Amen.
