Kázání a modlitby ThDr. Heleny Smolové, Th.D., farářky CČSH v Lounech, k 10. neděli v mezidobí – 2. neděli po Svatém duchu (6. června 2021).
Texty: Gn 3, 8 - 15; 1 K 4, 13 – 5, 1; Mk 3, 20 – 35
Modlitby:
1/ Voláme k Tobě, náš Otče, kdybys uchovával v paměti naše viny, kdo by mohl doufat ve spásu? Neskrývej před námi svou tvář, ale projev na nás své milosrdenství. Osvoboď nás od sobectví, nenávisti a násilí. Nedovol, abychom zatvrzovali svá srdce, ale pomáhej nám, ať je otevřeme osvobozujícímu slovu a smírnému působení tvého Krista. Dej nám svého Ducha, který obnovuje tvář země, aby z nás učinil svobodné tvory, schopné přinášet osvobození druhým lidem. Oživuj naši lásku, upevňuj naši víru a naději až do dne, kdy tě budeme moct spatřit ve tvé slávě. K Tobě, Pane, voláme!
2/ Bože, prosíme Tě, abychom hledali to, co je dobré a spravedlivé, co prospívá druhým, a tak naplnili tvou vůli. K Tobě, Pane, voláme!
3/ Modleme se za oblasti postižené rozmary počasí. Prosme za ty, kteří zemřeli, byli zraněni nebo přišli o majetek. Modleme se za solidaritu mezi lidmi v čase nouze. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za volbu patriarchy církve a za vrcholící předvolební diskuze, přednášky, rozhovory. Kéž se voliči rozhodují v souladu se svým svědomím a volí větší dobro pro celou církev. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Na začátku a na konci našeho dnešního příběhu evangelia jsou Ježíšovi příbuzní (21, 34 – 35), od nichž si Ježíš držel jistý odstup. Nerozuměli mu a dokonce se domnívali, že je posedlý (20b). Podobně smýšleli také zákoníci, pokládající Ježíše dokonce za spojence knížete démonů. (22) Učitelé Zákona zjevně nezpochybňovali Ježíšova zázračná uzdravení, ale pouhé konstatování, že se skrze něj dějí zázraky, ještě vůbec nic neznamenalo. Mohly totiž mít různé příčiny. Byly to teologické, nikoliv přírodovědné otázky, které lidi v Izraeli zaměstnávaly při pohledu na divy, jež se mezi nimi staly. Podle jejich víry nebyl Bůh jediný, kdo mohl zmocnit určité osoby (Mojžíše, Eliáše) k mimořádným činům, ale byly tu ještě i jiné síly, nadřazené lidem, které mohly působit zázraky. Rozhodující otázka vzhledem k těmto událostem v antice nebyla: Je to skutečně zázrak?, ale spíše: Kdo ho působí? Jde o dobrou nebo o zlou moc?
V Ježíšově případě zákoníci nabyli přesvědčení, že je posedlý Belzebulem a ve jménu knížete démonů démony vyhání. (22) Vypadá to, že zákoníci navázali na výroky příbuzných, kteří se jenom domnívali, že se Ježíš pomátl a neodpovídá sám za sebe, proto se ho chtěli zmocnit a dostat ho pod kontrolu. V jedné věci se tedy příbuzní shodují s Ježíšovými odpůrci. Ježíš vystupuje z pověření někoho, jehož vůli vyjadřuje. Čtenář evangelia přitom ví, že to není protibožská moc, ale Duch Boží, Duch svatý.
Zatímco příbuzní chtějí Ježíše spíše blahosklonně ochránit, farizeové ho rovnou obvinili z nejhoršího zločinu, ze spolčení s ďáblem, který je nazýván Belzebul: Baal Zabul, tedy „Baal Vladař“. Bylo to jméno starého semitského božstva, známé ještě v Ježíšově době. Podle apokryfní „Závěti Šalomounovy“ se jednalo o jediného přeživšího z padlých andělů, kteří se postavili proti Bohu. Jeho obraz se tak blížil biblickému vyprávění, kde má moc nad lidmi, ale není druhým bohem a podléhá soudu Hospodinovu.
Že je Ježíš prostředníkem ďábla, a proto může vyhánět zlé duchy – démony, je nejtvrdší útok, jaký si můžeme představit. Ježíš odpovídá podobenstvími, přesvědčivě a účinně. Nejprve ukazuje pomocí řečnické otázky, že kdyby jednal z pověření satana, byl by on sám proti sobě. Satan, tedy pomlouvač, žalobce, oponent je nebeským dvořanem Hospodina, pověřeným zkoušet a pokoušet lidi (srv. Jb 1 – 2, Za 3, 1 – 6, 1 Pa 21, 1). V hebrejském myšlení má zmírnit pohoršení nad tím, že by snad Bůh sám sesílal zlé (srv. 1 Pa 21, 1). Stejně mluví i apoštol Jakub, když říká: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán.“ (srv. Jk 1, 13) Ďábel se tedy snaží jednat proti Bohu. (srv. Za 3, 2)
První podobenství Pána Ježíše (24) mluví o rozdvojeném království, které nemůže obstát. Zřejmě se tu naráží na Ježíšovo učení o Božím království. Kdyby zlé duchy přemáhal ve jménu zlé mocnosti, království zla by bylo oslabeno a znamenalo by to jeho konec. Totéž platí o rozděleném domě. Na závěr se Ježíš vrací k úvodní řečnické otázce: Jak může satan vyhánět satana? A přenáší princip rozdvojení přímo na něj. Poslední podobenství jen domýšlí tezi o ďáblu. (27) Opět jde o dům. Mají-li být osvobozeni ti, kdo jsou v moci silného majitele domu drženi, je třeba, aby přišel někdo silnější, který silného spoutá a potom může vyloupit jeho dům. Jan Křtitel ohlašoval příchod „silnějšího“, který měl přijít po něm (srv. Mk 1, 7). Vyloupení je zločin, přesto o něm Ježíš mluví. Jeho učení není poučováním, moralizováním, ale nabídkou pro orientaci v životě, ve světě. V tomto případě je vyloupení osvobozením těch, kdo byli v domě drženi.
Ježíš celým svým životem vyvrací zažitou představu, že jsou darebáci někdy vynalézavější než slušní lidé. Ukazuje, že síly zla nemají poslední slovo ani budoucnost. „Spoutáním silnějšího“ se míní Ježíšovo jednání, které člověka zbavuje zlých sil, jimiž je ovládán. Vyhánění zlého je vlastně formou odpuštění, které Ježíš ohlašoval (srv. Mk 2, 5). Jde o odstranění zlého a o záchranu zlem ovládaného člověka.
Nakonec Ježíš pronáší závažná slova o odpuštění a Duchu svatém. (28 – 29, srv. také L 12, 10) Výrok je uveden slovy: „Amen, pravím vám.“ Slovo „amen“ vyjadřuje, že se na to, co je řečeno, dá spolehnout. Jeho používáním na začátku dává Ježíš najevo svou zvláštní autoritu.
Nejprve slyšíme, že všechny hříchy budou lidem odpuštěny, jsou „odpustitelné“, tedy oddělitelné od hříšníka. Může začít znovu. Jinak je to s hříchem proti Duchu svatému. To je hřích, kterým člověk vědomě zamění dobré a zlé. Jde o zvrácení hodnot, které nejde odpustit. Toto slovo je varováním. Zhoubnost takového hříchu spočívá v tom, že znemožňuje pravdivou orientaci v životě a ve světě.
Na závěr se vyprávění vrací k Ježíšovým příbuzným, kteří jsou tu jmenováni jako jeho matka a jeho bratři. Poslali někoho se vzkazem, aby k nim Ježíš přišel. Ježíš často odpovídal otázkou, tentokrát se ptá, kdo jsou skuteční příbuzní, jaké je jeho nejbližší společenství? A odpovídá si: Jeho pravý příbuzný je ten, kdo koná Boží vůli, tedy především zákon obsažený ve „dvojím přikázání lásky“ (srv. Mk 12, 28 – 34), vztahujícím se důsledně také na „nejmenší“.
Pane, veď nás svým Duchem, abychom vždy hledali a naplňovali tvou vůli, a tak byli tvými bratry a sestrami. Ať nás inspiruje příklad tvých věrných svědků a přátel, kteří žili před námi, následovali tě a vešli do tvého Království. Amen.
