Modlitby a kázání z neděle svatodušní 23. května 2021 sestry farářky Heleny Smolové.
Texty: Sk 2, 1 – 11; Ř 8, 22 - 27; J 15, 26 – 27. 16, 4 b – 16
Modlitby:
1/ Pane, prosíme tě za církev, abys v ní Duchem svatým způsobil zázrak nového stvoření. Kéž tvoji učedníci v síle Ducha svatého nacházejí odvahu ke svědectví víry v našem světě! Kéž Duch svatý probudí k životu ty, kteří jsou znaveni těžkostmi cesty, zahořkli špatnými zkušenostmi nebo se společenství církve vzdálili. Ať přijde tvůj Duch jako životodárná vláha na vyprahlou zemi, jako lék do ran způsobených zlem tohoto světa, jako paprsek světla doprostřed temnoty! Přijď, Duchu svatý!
2/ Prosme za trpící v Indii a Nepálu, kde si epidemie koronaviru vybírá svou daň. Modleme se také za oblasti postižené řáděním cyklónu, které si vyžádalo oběti na životech a připravilo mnoho lidí o střechu nad hlavou a o veškerý majetek. Smiluj se, Hospodine!
3/ Prosme za vanutí Ducha církví při volbě pražského biskupa i patriarchy církve! Modleme se za moudrost pro ty, kdo nesou zodpovědnost, aby byli dobrými správci církve a pomáhali šířit poselství o spáse v Kristu. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za přípravu Noci kostelů, za její požehnání. Prosme za návštěvníky kostelů a modliteben, aby byli osloveni zvěstí o Kristově vítězství nad hříchem a smrtí a přivedeni k novému životu! O to prosme Hospodina!
5/ Modleme se za kandidáty křtu v naší náboženské obci, aby přistupovali odpovědně ke svému rozhodnutí a svým životem, aby vydávali svědectví o Ježíši, který se stal jejich cestou, pravdou a životem! O to prosme Hospodina!
Sestry a bratři!
Slavíme Letnice, seslání Ducha svatého na učedníky. 50 dnů po Velikonocích se uzavírá velikonoční doba. Vstupní čtení z Knihy skutků apoštolských (Sk 2, 1 – 11) vypráví o dění v Jeruzalémě, které spojuje židovské Letnice se sesláním Ducha svatého a zrodem církve. Tento svátek byl původně díkůvzdáním za pšeničné žně 50. dne po Pesachu (srv. Ex 23, 16, 34, 22, Lv 23, 15 – 21, Dt 16, 9) a později památkou uzavření smlouvy na Sinaji, které připadalo na 50. den po vyjití z Egypta (srv. Ex 19, 1). Židé hovořící řecky ho nazývali Pentekosté (50 dní). V Lukášově svědectví je svátek spojen se sesláním Ducha svatého. Naplňuje se tak Ježíšovo zaslíbení (srv. L 24, 49, Sk 1, 8), „když nastal den Letnic“ (1).
Jestliže někam pronikne Boží Duch, je jím naplněn celý dům. Člověk jím nemůže disponovat, může ho jen v modlitbě očekávat. Přichází náhle a naplňuje vše jako bouře, kterou nelze přeslechnout. Uchvacuje jednotlivce. Jeho mluva je jako by z ohně. Člověk vedený Duchem dokáže svědčit o Bohu. Lukáš vysvětluje tento zázrak jako mluvu ve vytržení, jak ji známe i z jiných náboženství. Spočívá ve schopnosti nadšeně hlásat nejrůznějším lidem veliké a chvályhodné Boží činy (11).
Dění o Letnicích spolu se zázrakem jazyků způsobuje zmatek. Jedni se ptají po významu, jiní se vysmívají. Už na počátku existence církve se tak ukazují základní reakce na zvěst evangelia: zájem a odmítání. Vyprávění o Letnicích je živou skutečností díky víře, že Vzkříšený je skrze svatého Ducha mocně a nepřehlédnutelně přítomen a že život a vedení i růst církve jsou možné díky tomuto Duchu, který je podivuhodnou Boží mocí.
Jeho příchod připravoval Ježíš už ve svých řečech na rozloučenou. Také v dnešním úryvku z nich se budoucnost učedníků spojuje se zaslíbením Parakléta, Ducha pravdy, jak se nazývá. Právě on zmocní učedníky, aby v situaci pronásledování vydali svědectví. Předpokladem je, že byli s Ježíšem od počátku a jejich přítomné svědectví a to budoucí jsou jedním a týmž dějem. Ježíš zde ujišťuje učedníky, že ho on sám pošle od Otce (26).
Po čtvrté a naposledy pak Ježíš ve své řeči na rozloučenou zaslibuje povzbuzení pro dobu po svém odchodu v osobě Ducha svatého – Parakléta. S naléhavostí, která se dosud neobjevovala, tu zaznívá myšlenka nezbytnosti jeho odchodu. Rozlišují se 3 situace: od počátku, nyní a doba po Ježíšově odchodu. První etapa zahrnuje čas Ježíšova veřejného působení, charakterizovaný osobní přítomností s učedníky. Je to jedinečné období, na jehož konci je ono „nyní“, v němž Ježíš pronáší svou řeč a které je u Jana označeno jako „Ježíšova hodina“ a v řeči na rozloučenou jako chvíle jeho odchodu. Patří k ní útěšné povzbuzení pro dobu nastávající Ježíšovým odchodem. Teprve v této situaci budou učedníci schopni unést a pochopit Ježíšův příběh, vyzbrojeni svědectvím Ducha. Nyní se už Ježíše nikdo neptá, kam jde (na rozdíl od předchozí doby: srv. J 13, 36, 14, 5), což znamená, že nejistotu vystřídala jistota (5). Tomu odpovídá i následující zmínka o zármutku, který naplní srdce učedníků (6). Na vnější rovině je ukřižování tragickým koncem Ježíšova veřejného působení, a tak v srdcích učedníků vyvolává smutek. Jeho odchod má ale také pozitivní význam, přinese prospěch. Spočívá v příchodu Parakléta, Ducha svatého. Ježíš naznačuje, že on a Duch nemohou být přítomni zároveň.
První křesťané prožívali přítomnost Ducha jako velmi silnou zkušenost. Zde se připomíná, že nový život v Boží blízkosti je možný jen proto, že Ježíš zemřel na kříži. Působení poslaného Parakléta je popsáno tak, že ukáže světu, v čem je „hřích, spravedlnost a soud“ (8). Svět přitom zastupuje prostředí, v němž není místo pro víru. V Ježíšově působení se, podle Jana, uskutečňuje zásadní rozhodnutí o světě, pro které se v janovské tradici vžilo označení (poslední) soud.
Duch svatý má postavit Ježíšovo působení do jiného světla a má ukázat, že jeho kříž není symbolem tragického konce, ale vlastním důvodem a základem potvrzujícím Ježíše jako spravedlivého, který ukřižováním nebyl sprovozen ze světa, ale odešel k Otci. Zmínka o tom, že učedníci už Ježíše neuvidí (10, srv. J 14, 18 – 24, 16, 16 – 24), připomíná charakter tohoto odchodu. Není jím jen smrt, ale také vzkříšení, jímž se Ježíš dostal mimo prostor a čas.
Soud není obecným odsouzením světa, ale ujištěním, že „vládce tohoto světa je již odsouzen“. Proti zármutku, působeného Ježíšovým odchodem, stojí jeho nezbytnost. V situaci zlomového „nyní“ Ježíš pronáší svou řeč a vysvětluje nezbytnost svých slov. Bylo by možno povědět mnohem více, ale učedníci to zatím nejsou schopni unést. Proti tomu stojí výhled do situace, v níž učedníky Duch pravdy uvede do veškeré pravdy. Duch vlastně bude jen předávat, co vezme od Ježíše a co Ježíš nemohl v plnosti říct, protože učedníci to nebyli schopni unést. Zřejmě přitom nejde jen o intelektuální schopnosti, ale o porozumění Ježíšově cestě. K charakteristikám Ducha patří, že oznámí, co má nastat (13). Toto sdělení je založeno na správném pochopení toho, co už v Ježíšově působení a v jeho odchodu nastalo. Dílem Ducha je, že tuto minulost ukazuje jako klíč k budoucnosti. Dokonce 3 x je zdůrazněno, že Duch nemá přinést nic „vlastního“ (13, 14, 15), v jeho působení tedy nejde o nějaké nové zjevení.
Učedníci mají být ujištěni, že k budoucnosti je klíč v minulosti, v tom, co přinesl Ježíš. Zaslíbený Duch vlastně nedělá nic jiného, než že minulost přenáší do přítomnosti. Jeho působením se minulost stává aktuální a přináší orientaci i pro budoucnost. Co Duch bere od Ježíše, dostal Ježíš od Otce, tedy plnost milosti a pravdy (srv. J 1, 14. 16), která se prostřednictvím Ducha předává učedníkům a od nich dál světu.
Přijď, Duchu svatý, svým jemným vánkem probuď v srdci církve lásku schopnou překonat lidské obavy a strach. Dej církvi lásku k Bohu a k lidem, aby oslovila všechny národy země a vedla je vstříc budoucnosti naplněné bratrstvím a pokojem. Amen.
