Kázání a modlitby sestry farářky ThDr. Heleny Smolové, Th.D. k neděli 16. května 2021, 6. neděle po velikonocích (7. neděle velikonoční).
Texty: Sk 1, 15 – 17, 21 – 26; 1 J 5, 9 – 13; J 17, 6 – 19
Modlitby:
1/ Bože, chválíme tě, že ustupuje nákaza a klesá počet nemocných a hospitalizovaných s nemocí Covid 19. Zároveň prosíme za obezřetnost při rozvolňování, zvláště při plánování cest na dovolené a prázdniny. Modleme se za země procházející zkouškou připomínající válečný stav: za Indii, Nepál nebo Brazílii. K Tobě voláme!
2/ Modleme se za utišení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci v pásmu Gazy, kde opět umírají lidé a přibývají zranění, rakety ničí majetek i životy lidí. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Prosme za Ukrajinu a její obyvatele, kteří se obávají rozšíření konfliktu z V země do dalších částí, dokonce obsazení země Ruskem za pomoci Běloruska. Prosme za národy, které se cítí být ohroženy, aby měly podporu v mezinárodním společenství. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Prosme za narovnání vztahů mezi Ruskem a USA a Ruskem a ČR. Modleme se za mír mezi národy a spolupráci mezi nimi bez ohledu na etnické a sociální nebo náboženské rozdíly. K Tobě, Bože, voláme!
5/ Modleme se za přípravu Noci kostelů, za bezpečné prostředí chrámů a modliteben, kam chceme pozvat návštěvníky. Prosme za pořadatele, aby jim vynaložená námaha přinesla radost a naplnění. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Blížíme se k závěru velikonočního období, dnes slavíme již 7. velikonoční neděli, zvanou též „Exaudi“. Text Janova evangelia nám předkládá Ježíšovu modlitbu za učedníky, kterou Mistr pronáší v situaci loučení. Po ní už v Janově evangeliu začíná pašijový příběh, který důvěrně známe z velkopátečních bohoslužeb (srv. kap. 18 a 19).
Ve své modlitbě se Ježíš ohlíží zpět za svou vykonanou službou, hodnotí ji a zároveň prosí za ty, které brzy opustí – za učedníky. Až do 16. století se tato modlitba běžně označovala jako „velekněžská“ a také dnes se v literatuře s tímto názvem můžeme setkat. Jde ale o nepřesnost, neboť se tu s představou Krista – Velekněze nikde nesetkáváme. Najdeme ji v Listu Židům. Modlitba za učedníky je modlitbou proseb a díků určených Otci, kterou vyslovuje Ježíš před svým odchodem.
Pravděpodobně tu Jan nezapsal modlitbu přesně tak, jak ji Ježíš pronesl, ale spíše se tu shrnují hlavní myšlenky jeho evangelia. Znovu a naposledy se zde líčí vztah mezi Posílajícím – Otcem a Vyslancem – Synem a připomíná se úkol a cíl, který Ježíš měl, vzhledem k jeho blížícímu se návratu. Ve své modlitbě myslí Ježíš především na budoucí situaci obce – učedníků – po svém odchodu. Stejně jako jeho „Řeči na rozloučenou“ také modlitba za učedníky souvisí s „jeho hodinou“ (srv. J 7, 30, 8, 20, 12, 23. 27, 13, 1), kterou vidí v úzkém vztahu s utrpením. Hlavní událostí této hodiny je Ježíšovo oslavení (srv. 12, 23 a 13, 31n), které se dovršuje v hodině jeho smrti. Ježíš tedy začíná modlitbu základní prosbou za své oslavení, s nímž je nerozlučně spjato oslavení Otce. Tato prosba v sobě zahrnuje všechno, co se týká spásy lidí, protože je to prosba za oslavení toho, co Otec učinil skrze svého Syna – Vyslance – a Syn z pověření a ve jménu Otce. Dotýká se i účinku na životy učedníků. Oslavení totiž není jen děním mezi Otcem a Synem, ale je spojeno se splněním příkazu darovat všem věčný život, který „dal“ Otec Synovi (srv. 3, 15, 5, 24, 6, 37 – 40, 10, 10, 12, 50). Tento věčný život spočívá v poznání „jediného a pravého Boha“ a jeho Vyslance Ježíše Krista (srv. 20, 31). Nejde přitom o rozumové poznání, ale o hluboký a jedinečný vztah (srv. v. 24). O něj tu jde především. Při zpětném pohledu na své působení může Ježíš říct, že že za svého života na zemi oslavil Otce tím, že naplnil uložený úkol a zprostředkoval život (srv. 19, 28. 30). Protože splnil příkaz, s nímž byl vyslán, může se nyní vrátit k Otci, který ho poslal. „Být u Otce“, kde je Syn jedno s Otcem, je tou slávou, o niž Ježíš nyní prosí. Oslavení je návratem do Boží slávy, kde byl Ježíš před svým vtělením a před stvořením světa (srv. 1, 1n. 18).
Následující prosby (v. 6 – 19) jsou rozvinutím vstupní a základní prosby o oslavení, týkají se údělu věřících. Ježíš nepřišel na svět ve svém jménu, ale jako Vyslanec Otce s úkolem sdělit světu pravý a věčný život. Přístup k němu se mohl otevřít pouze tomu, kdo uznal toto poslání a uvěřil, že Ježíšova slova a dílo nebyly jeho záležitostí, ale věcí Otce, který ho poslal.
Ježíšovým prvním cílem bylo ukázat věřícím Otce jako toho, který ho poslal, jako původce celého spásného dění. Díky tomuto zjevení se stal pro všechny „cestou, pravdou a životem“, v němž je možné „vidět Otce“ (srv. 14, 6 – 11). Jeho učedníky jsou ti, kdo uznali jeho poslání, tedy nárok být tím, kdo sděluje vůli Boha Otce a zprostředkuje ji, a vydali se na cestu, která je přivede tam, kde je Ježíš, tedy k Otci (srv. v. 24). Za ně Ježíš prosí.
Může nás udivit, že Ježíš výslovně prosí pouze za své přátele a nezajímá se o okolní svět. Jak tomu máme rozumět, když víme, že „Bůh tam miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna....“ (srv. J 3, 16)? Přísné rozlišování mezi lidmi „uvnitř“ a „venku“ můžeme pochopit pouze tehdy, když si uvědomíme situaci ohrožené obce věřících uprostřed „nepřátelského okolí“. Naše situace je jiná.
Ježíš je ve věřících oslaven, protože jsou jako ti, kdo získali život, viditelným znamením splněného příkazu. Na nich mohou lidé poznat, co Ježíš vykonal z příkazu Otce. To poslouží jeho oslavení. Protože Ježíš nyní odchází, svěřuje věřící Otci, aby je ochraňoval On. Patří jemu. On mu je svěřil a nyní mu je Ježíš vrací jako ty, v nichž je pravý život. Vlastním poznávacím znamením nového, přijatého života je jednota věřících, postavená na jednotě Otce se Synem. Právě ona je nejzazším cílem Ježíšova působení. Proto v hodině, kdy odchází, prosí výslovně o její zachování. Naopak nejednota by byla popřením a zničením nového života, znamením toho, že Ježíš nedosáhl cíle, pro který přišel.
Vědomí, že jsou ve světě chráněni a vyvoleni k účasti na Ježíšově slávě, dává věřícím také podíl na Ježíšově radosti (srv. 15, 11, 16, 20 – 24). Tato jeho radost v nich zůstane navzdory nepřátelství světa. Svět miluje to, co je mu podobné, nenávidí to, co je mu cizí. Nenáviděl Ježíše, bude tedy nenávidět ty, kteří žijí jako on, protože nejsou „ze světa“, ale „z Boha“. Víra učedníků se bude muset stále osvědčovat v protivenstvích. Tak budou věřící pokračovat v jeho díle.
Důležité tedy je, aby byli zachováni od zlého a posvěceni a odděleni od světa. Jen tak budou moci odporovat zlu, které se projevuje ohrožením víry. Pravda, kterou mají být posvěceni, je Ježíšovo slovo, v němž se dává poznat sám Bůh a které osvobozuje k novému životu (srv. 8, 31n). Skrze toto slovo se stali příbuznými jediného Otce, jeho svobodnými syny a dcerami, Božími dětmi (1, 12n). Toto slovo je základem jejich víry a víry obce. K němu se brzy připojí Ježíšova smrt, proto Ježíš závěrem říká: „Sám sebe za ně posvěcuji.“ (srv. 17, 19).
Pane Ježíši, svou láskou, kterou jsi nám projevil až do krajnosti, probuď v našich srdcích touhu pracovat a namáhat se pro dobro druhých, navzdory nepřízni okolností nebo dokonce nepřátelství světa. Pomoz nám překonat naši slabost a lhostejnost, abychom žili životem tvých učedníků a následovali tě v síle Ducha svatého ke slávě Boha Otce. Amen.
následovali tě v síle Ducha svatého ke slávě Boha Otce. Amen.
