Neděle Dobrého pastýře v pravidelném kázání ThDr. Heleny Smolové, Th.D. 25. dubna 2021 – 3. neděle po velikonocích (Jubilate) / 4. neděle velikonoční. Texty: Sk 4, 5-12; 1 J 3, 16-24; J 10, 11-18.
Texty: Sk 4, 12-17; 1 J 3, 16-24; J 10, 1-18
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, s velikým znepokojením přijímáme zprávy o nových mutacích koronaviru v Indii, Brazílii a v dalších latinskoamerických zemích, stejně jako informace o narůstajícím počtu nakažených a zesnulých. Jsme v duchu s lidmi těchto od nás tak vzdálených zemí, jejichž situaci často zhoršuje chudoba a neutěšené hygienické podmínky. Modlíme se za trpící a jejich rodiny! Bože, buď nám milostiv! K Tobě voláme!
2/ Pane, náš dobrý Pastýři, povolávej do své církve nové pastýře, kteří tě budou chtít následovat ve službě bratrům a sestrám. Buď vzorem všech, kdo se vydali na tuto cestu!
Svěřujeme Ti volbu pražského biskupa a patriarchy církve. Ty sám svým Duchem svatým veď voliče, aby rozhodovali moudře, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a vybrali dobré pastýře pro Tvou církev. Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za urovnání vztahů mezi Ruskem a USA, mezi Ruskem a Českou republikou a jejími spojenci v Evropě. Prosme za pokojné soužití různých národů, vyznavačů několika náboženství a lidí rozmanitých politických názorů v Evropě i v dalších částech světa! K Tobě, Pane, voláme!
4/Modleme se za ztraceného chlapce Tomáše z Brna, za jeho rodinu a za všechny, kdo ho hledají. Buď nám, Pane, milostiv! K Tobě voláme!
5/ Modleme se za lidi stojící na životních křižovatkách, kteří uvažují o zásadní změně. Dej nám odvahu vykročit na cestu, kterou jsme dosud neprozkoumali, v naději, že na ní zůstáváš s námi, i kdyby vedla temnou roklí a nepřinesla očekávané dobro. Prosme za schopnost rozlišovat dobré a zlé a jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Dnes je neděle dobrého Pastýře. Podobenství Janova evangelia o Ježíši – dobrém Pastýři přináší podnět, abychom kriticky posuzovali nebo pozitivně líčili úřad pastýřů v církvi. Přenesení obrazu dobrého pastýře na jiné má jistě svůj důvod (srv. J 21, 16, Sk 20, 28, Ef 4, 11), ale Jan zná jen jednoho „dobrého pastýře“, jímž je Kristus. Co je zde řečeno, platí ve výlučném smyslu o něm.
Podle biblických zpráv byl už Ábel pastýřem ovcí (srv. Gn 4, 2) a praotcové Izraelců od Abrahama přes Jákoba a jeho syny se zabývali pastýřstvím (srv. Gn 13, 1-6). Palestina a okolní země k němu poskytovaly výborné podmínky. S roční dobou se měnily i pastviny, takže byli pastýři nuceni vést nomádský život ve stanech, aby našli příhodná místa pro svůj dobytek (srv. Gn 4, 20, 13, 2n, 20, 1, Jr 35, 6-10). Bohatí majitelé ovčínů žili ve městech nebo na vesnicích, jejich stáda na pastvinách opatrovali najatí pastýři.
Pastýř ručil majiteli za jeho ovce. Jeho úkol nebyl snadný, spočíval především v hlídání každé jednotlivé ovce. Ovce ho znaly po hlase (srv. J 10, 4). I když v jednom ovčíně přenocovalo několik stád, mělo každé svého pastýře. Jakmile zavolal, hnaly se za ním na pastvu. Večer pastýř ovce zaháněl a při zvláštním rituálu počítal (srv. Lv 27, 32, Ez 20, 37). Na noc uléhal do dveří ovčince, aby ovce mohl chránit (srv. J 10, 3) proti dravé zvěři a lupičům. Pastýř musel být i vůdcem ovcí, a tak šel vždy před svým stádem, dokud ovce nepřivedl na příhodnou pastvinu. Ovce na něm byly závislé, samy si nedovedly potravu ani vodu vyhledat. Pastýř je také ošetřoval, když se některá ovce zranila. Dobrý pastýř své stádo miloval, proto ochotně snášel tvrdost a odloučenost pastýřského života (srv. Gn 31, 40).
Podle Starého zákona byl pastýř také symbolem nejvyšších služebníků Božích. Mojžíš je nazýván v Iz 63, 11 pastýřem, Jozue byl ustanoven pastýřem lidu (srv. Nu 27, 17), za pastýře byl označován i kněz (srv. Jr 2, 8, 23, 1) a prorok (srv. Jr 17, 16) nebo vojevůdce (srv. Jr 6, 3). Dokonce i Kýros je nazýván Hospodinovým pastýřem (srv. Iz 44, 28), aby bylo zřejmé, čím mají být ti, kteří zastávají nějakou službu od Boha (srv. Ez 34, 2n, Za 10, 3). Bůh sám je nazýván pastýřem (srv. Ž 23, 1, 28, 9, 80, 2, Ez 34, 11n), který přinese spásu.
Když proroci kritizovali nehodné krále, srovnávali je pastýřem, jehož zaslíbil Bůh (srv. Iz 40, 11, Jr 3, 15, 23, 4, Ez 34, 23, 37, 24). Na toto očekávání navázal Ježíš, když se nazývá „dobrým pastýřem“ (srv. J 10, 11. 14). On jako jediný má právo se tak nazývat, protože za ovce dává svůj život. Zná je a uvádí do svého společenství. Překonává tak nebezpečí jejich ztracenosti. Ve staré církvi se právě poslání Ježíše jako pastýře církve nejvíce ujalo. Svědčí o tom spisek „Pastýř Hermův“, nástěnné kresby v katakombách, na kališích, prstenech, na stěnách domů, sarkofázích. Víra v Krista – „dobrého pastýře“ byla stručným vyznáním první církve.
Podobenství, neboli „řeči v hádankách“, představovaly pro Ježíšovy posluchače srozumitelný způsob, jak přijímat nová sdělení a poučení. V dnešním úryvku evangelia se předpokládá ovčinec nebo dvůr, u jehož jediného vchodu hlídá dveřník, aby se žádný cizí člověk nedostal k ovcím. Volný přístup měl jen pastýř, kterého znal. Ten vyvolával z množství ovcí ty „své“, aby je vyvedl na pastvinu. Jeho ovce totiž ochotně následovaly známý hlas. Kdyby přišel někdo cizí, jehož hlas neznají, v úleku by se rozutekly (srv. J 10, 1-5).
Ježíš nemluví nejdříve o pastýři, ale rozvíjí obraz dveří (srv. v. 7n). Ty na jedné straně umožňují přístup k ovcím, na druhé mohou skrze ně ovce vcházet a vycházet. Když o sobě Ježíš tvrdí, že je „dveřmi“ k ovcím, popř. pro ně, vznáší překvapivý nárok, že pouze on je prostředníkem toho, co lidé potřebují k životu. Jedině on umožňuje život, bez něj by byl člověku uzavřen. Je ale také jediným přístupem k lidem, jestliže vejít k nim znamená darovat jim život. Mnozí už tu byli před ním, ale přišli s úmyslem „krást, zabíjet a ničit“, a proto nepřišli „dveřmi“, ale nepatřičně jinudy.
Zloději, lupiči, kteří přišli před Ježíšem, zřejmě nejsou starozákonní proroci nebo Jan Křtitel, ale spíše farizeové (srv. kap. 9), kteří vystoupili s falešnými přísliby spásy a nepravými nároky. Před nimi Jan obec naléhavě varuje.
Ježíš sám je ochoten nasadit a obětovat pro své ovce vše, dokonce i svůj život. Tím se ukazuje jako „dobrý pastýř“. Nechová se jako služebník najatý za mzdu, kterému na ovcích nezáleží. Nádeník nemá k ovcím osobní vztah. Ježíšův vztah k ovcím charakterizuje výlučný, vzájemný vztah poznání a lásky. Toto „poznání“ se neomezuje na rozumové, čistě teoretické vědění. V Bibli se tak označují osobní vztahy. V tomto smyslu zná Otec Syna a Syn Otce a vytváří s ním dokonalou jednotu. Vzájemné poznání Otce a Syna není jen vzorem pro vzájemné poznání Ježíše a jeho ovcí. Je také jeho nejhlubším důvodem. Protože Otec zná Syna a dal mu „jeho ovce“, jsou tyto ovce schopny „znát“ také Ježíše.
Ježíšův život ovlivňuje jeho podobenství a obrazná přirovnání. Není totiž asi běžné, aby pastýř znal všechny ovce jménem. Spíše se nám na tomto místě připomene sám Hospodin než každodenní pastýřská rutina (srv. Iz 43,1). A který pastýř dá skutečně v sázku život za své ovce, i kdyby byl „dobrým pastýřem“? Jako by tu vystupovaly zkušenosti věřící obce s dobrým pastýřem – Ježíšem. Věřící poznali, že žijí z oběti jeho života, která je znamením jeho lásky. (srv. J 13, 1 n, 15, 13). Obrazem pastýře mohla obec navázat na dlouhou starozákonní tradici a představit tak Ježíšův život jako naplnění starozákonních nadějí a zaslíbení v Bibli.
Ježíšova předčasná a násilná smrt mohla v lidech vzbuzovat dojem neodvratitelného osudu nebo události, jíž se nemohlo zabránit. Tomu odporuje závěr Ježíšovy dnešní promluvy, zdůrazňující dobrovolnost jeho smrti. Ježíš sice svůj život obětoval ve shodě s Boží vůlí, ale v naprosté svobodě, nikoliv v reakci na vnější nátlak (srv. 13, 1-3). Jedině láska k Otci a k vlastním ovcím ho přivedla k oběti vlastního života. Proto ho také Otec miluje.
V době sepsání Janova evangelia už patřili pohanokřesťané do křesťanských obcí. Jejich příslušnost k církvi byla ale sporná, jak ukazují některá místa ve Skutcích apoštolských a v Pavlových listech. Snad i v janovské obci existovaly takové diskuze. Ježíš říká, že vedle křesťanů ze židovství budou patřit k církvi i jiní, kteří „nejsou z tohoto ovčince“ (z Izraele), totiž pohané (16). Ježíš není jen pastýřem Izraele, který má shromáždit zatoulané ovce (srv. Mi 4, 6-8, Iz 35, 8-10, 43, 1-7...). Jeho úkol je zaměřen na všechny lidi, protože má zemřít nejen za národ (za Izrael), ale také proto, aby „rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (srv. 11, 52, 12, 20-24).
Pane Ježíši, „dobrý Pastýři“, kéž dokážeme zahlédnout tvoji krásu a najdeme odvahu jít za tebou. Ať tě spatříme v nevinnosti maličkých, obdivujeme tě ve velkorysosti mladých a jsme ti nablízku v osamělosti starých lidí. Ať se pro nás každý z našich bližních stane obrazem tvé tváře! Uč nás milovat tě ve všech lidech a sloužit ti v nich, abychom došli k radosti společenství s tebou na věčnosti. Amen.
