b_270_270_16777215_00_images_21_21-04-11_jesus-hands-1024x708.jpg

Pravidelné kázání sestry Heleny Smolové, husitské farářky z Loun. 1. neděle po velikonocích (2. neděle velikonoční) – 11. dubna 2021. Texty:  Sk 4, 32-35; 1J 1, 1 – 2, 2; J 20, 19-31.

Texty: Sk 4, 32-35; 1J 1, 1 – 2, 2; J 20, 19-31

Modlitby:

1/ Dobrý Bože, prosíme tě za Alenu K., s níž jsme se rozloučili v pátek spolu s rodinou a přáteli v Peruci a v Hřivčicích. Kéž náš dobrý Pastýř – Kristus – smíří naši sestru s Tebou, Soudcem věčným! Ať odpočívá v pokoji a světlo věčné ať jí svítí!

Naše myšlenky směřují také k jejím nejdražším: manželovi Ivovi, dětem Marušce, Aničce, Majdě a Jiříkovi, k sestře a k rodičům. Ti všichni byli jejím odchodem hluboce zasaženi a procházejí těžkou zkouškou. Ať jim radostná zpráva o zmrtvýchvstání Páně pomůže překonat smutek a bolest. Kéž zůstanou skryti ve tvém pokoji a míru! Amen

2/ Bože, modlíme se za všechny nemocné chorobou Covid 19, bojující doma nebo v nemocnici. Naše modlitby a myšlenky chtějí povzbudit nejvíce potřebné, za něž dýchají přístroje. Myslíme také na lékaře, sestry a další zdravotnický personál, často vyčerpaný dlouhými službami a frustrovaný malými úspěchy při léčbě.

Modlíme se za naši vládu a její rozhodnutí týkající se protiepidemických opatření. Prosíme za zodpovědnost občanů a solidaritu s nejvíce zranitelnými. K Tobě, Pane, voláme!

3/ Prosme za Severní Koreu, zasaženou záplavami a ohroženou hladomorem, aby se neopakovala katastrofa z 90. let, kdy zemřelo mnoho lidí hladem. K Tobě, Bože, voláme!

 

Sestry a bratři!

Zkušenost, že vrcholné slavnosti potřebují čas ke zklidnění a doznění, kterou známe z židovského kalendáře, se potvrzuje i ve staré křesťanské církvi, když se vděčně a radostně slaví Kristovo velikonoční vítězství nad smrtí a hříchem nejen ve třech dnech, ale i v následujících sedmi týdnech, 50 dnech. Také v židovském liturgickém roce se 50 dní po svátku nekvašených chlebů slaví „Svátek týdnů“, Šavuot, Letnice. Podle Sk 2, 1 n došlo na tento svátek k vylití Ducha sv., který je plodem velikonočního vítězství. (Podle J 20, 22 ale naplnil Kristus učedníky Duchem sv. Už o velikonočním dni). Paškál, symbol vzkříšeného Krista, zůstává v celém padesátidenním období obci na očích v blízkosti oltáře.

Pro liturgii prvního týdne po Velikonocích (oktáv) je typická pozornost k nově pokřtěným (neofytům), kteří byli každý den při slavení Večeře Páně uváděni do tajemství víry, zvláště iniciačních svátostí. Tento týden se dříve také nazýval „Bílým“ nebo „Týdnem bílých šatů“ a končíval v neděli, které se říkalo „Neděle bílých šatů“ (Dominica in albis) podle barvy roucha novokřtěnců. Pondělí po Bílé neděli se stalo dnem křestní památky, kdy si rodiče a kmotři připomínali výročí křtu svých dětí. Bílá neděle se později prosadila také jako oblíbený termín prvního přijímání dětí.

Liturgie velikonočních nedělí oslavují velikonoční tajemství, jednotu trpícího i oslaveného Krista. První čtení vždy vycházejí ze Skutků apoštolských a svědčí o životě a růstu první církve. Tak čteme o Bílé neděli text o věřících z jeruzalémské obce, kteří byli „jedné mysli“ a „jednoho srdce“ (32), tedy zachovávali jednotu a svornost a „předávali si“ (33) nejvzácnější poklad, svědectví o Ježíšově vzkříšení. Svorně také pomáhali svým bratřím, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Výrazem sounáležitosti s druhými byly dary, které jednotliví členové obce kladli apoštolům k nohám. Díky tomu bylo společenství věřících v očích lidí ve stále větší vážnosti (33 b).

Evangelium Bílé neděle přináší svědectví o jednom ze zjevení Zmrtvýchvstalého Krista kruhu učedníků, při němž Ježíšovi následovníci přijímají pověření a zplnomocnění, aby pokračovali v díle svého Mistra a byli svědky jeho vzkříšení.

Po zjevení Pána Ježíše jednotlivci, jak jsme o něm uvažovali minulou neděli, následuje zjevení skupině učedníků. Dochází k němu ještě téhož dne večer v Jeruzalémě (19). Skupinka učedníků působí nejprve dojmem ustrašeného a vůči světu uzavřeného stádečka, které je bez pána, zůstalo osiřelé (srv. 14, 18). Ježíšovo překvapivé zjevení přichází v situaci izolace a strachu jako zlom. Jako důkaz pravosti předkládá Ježíš svým učedníkům své probodené ruce a bok. Jsou přímo identifikačním a poznávacím znamením Ježíše: Ten, který se jim nyní zjevuje v nové, „proměněné“ tělesnosti, je ten, který předtím trpěl. Jan evidentně nechce, aby byl Ukřižovaný a Vzkříšený od sebe oddělován, jak se to později stalo (1 J). Prvním darem Zmrtvýchvstalého je pokoj (srv. 14, 27). Objevuje se jako plod utrpení a jako poznávací znamení nového života z Ducha. Učedníci jsou pak pověřeni posláním, připomínajícím slova Ježíšovy modlitby za učedníky (srv. J 17, 18). Vyslání Syna Ježíšem má svůj důvod ve vyslání Syna Otcem. Tedy také účel a cíl, druh a způsob provedení musí odpovídat Ježíšovu poslání. Vyslanec má reprezentovat toho, kdo ho poslal (srv. 15, 16). Základním motivem jednání učedníků proto musí být láska, neboť Otec poslal svého Syna na svět z lásky (srv. 3, 15 n, 17, 23). Ježíš splnil své poslání tím, že se obětoval. Také učedníci se budou muset řídit zákonem umírajícího pšeničného zrna (srv. 12, 24-26, 13, 16 n, 15, 18-20). Jejich moc tedy neznamená panování, ale službu. Ježíš to vyjádřil způsobem, jemuž nelze nerozumět – mytím nohou. Učedníci i zde, jako v řečech na rozloučenu – zastupují všechny věřící. Vyslání Vzkříšeným se tedy netýká pouze hierarchicky členění skupiny v církvi, vybavené zvláštní pravomocí. U Jana nehrají úřady žádnou roli. Aby věřící dokázali správným způsobem své poslání, dává jim Vzkříšený Ducha, který je bude posilovat jako Přímluvce při plnění jejich obtížného úkolu.

Ježíš mluvil o příchodu a působení Ducha po svém oslavení už v řečech na rozloučenou. Způsob, jakým je Duch darován o Velikonocích, se podstatně liší od představ a obrazů, které ho popisují v řečech na rozloučenu. V nich má Duch silně osobní rysy: „Přijde“, „učí“, „připomíná“, „vydává svědectví“. Darování Ducha o Velikonocích vydechnutím připomíná oživení člověka Božím dechem života, jak popisuje Gn 2, 7: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Stává se tak vlastně „novým stvořením“. Jen jako Duchem proměnění v nové lidi budou schopni zvěstovat nové věci, které přináší Ježíšovo poselství: Budou schopni zprostředkovat světu nový život mocí životodárného Ducha (srv. také Ez 37, 1-14). Rovněž moc odpouštět hříchy je zaměřena na toto darování života. Patří k poslání církve a zde se předává všem věřícím (srv. Mt 18, 18).

Duch, život, pokoj, radost jsou darem Zmrtvýchvstalého Krista a ovocem Ježíšova obětování života (srv. 10, 10n, 15, 16, 20-24). Stále budou odkazovat na něho jako na pravého původce. Vzkříšený, který má jizvy v důsledku svého utrpení, je trvalým zdrojem nového života a jednání, působeného Duchem.

Při všech zjeveních Vzkříšeného se mluví také o jejich pochybnostech a počáteční nevíře (srv. L 24, 36-43, Mt 28, 17). Učedníci nebyli lehkověrní lidé, nestali se obětmi vlastních tužeb a obrazotvornosti (srv. také L 24, 11). Co prožili, bylo pro ně tak nečekané, že se museli nejprve kriticky přesvědčit. Motiv pochybností vyjádřil Jan příběhem o Tomášovi.

Tento učedník nebyl při prvním zjevení Vzkříšeného, nevěří svědectví očitých svědků, kteří tvrdí: „Viděli jsme Pána.“ Nechce pouhá slova, nýbrž hmatatelné důkazy. Chce vidět, dotknout se. Ježíš překvapivě vychází vstříc požadavku pochybujícího učedníka. Osm dnů na to (opět v neděli) přichází do kruhu učedníků a zve pochybovače takřka doslovným opakováním jeho požadavku, aby se přesvědčil o skutečnosti zjevení a nebyl už nevěřícím, ale věřícím. Pán bere vážně pochybnosti učedníka. Tomáš je přemožen bezprostředním setkáním se Vzkříšeným, ale už netrvá na splnění svého požadavku. Proměněn z nevěřícího na věřícího vyslovuje závěrečné a plnohodnotné vyznání víry v Krista: „Můj Pán a můj Bůh!“ (srv. 1, 1 n), jedno z nejsilnějších v Novém zákoně.

Všem, kteří neviděli, co spatřili první svědkové, je určeno jediné a závěrečné blahoslavenství: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (29b). Vyprávění o Tomášovi bylo pro janovskou obec, stejně jako pro další generace křesťanů, aktuálním příběhem, vyjadřujícím jejich vlastní situaci, otázky a pochybnosti. V pochybujícím Tomášovi se můžeme dobře najít. Zároveň nás dnešní slovo evangelisty Jana povzbuzuje, že se i na nás projeví blahoslavenství, když přemoženi setkáním se Zmrtvýchvstalým vyznáme: „Můj Pán a můj Bůh!“ Amen.


Plánované události

neděle, 13 červen 2021; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 13 červen 2021; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 13 červen 2021; 09:30 -
Hradec Králové - bohoslužba
neděle, 13 červen 2021; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
středa, 16 červen 2021; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)
neděle, 20 červen 2021; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 20 červen 2021; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 20 červen 2021; 09:30 -
Hradec Králové - bohoslužba
neděle, 20 červen 2021; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
neděle, 20 červen 2021; 19:00 -
Praha Nové Město - bohoslužba