V neděli 4. dubna L.P. 2021 na Hod Boží velikonoční při bohoslužbě v Husově sboru v Praze 6 - Dejvicích pronesl kázání bratr patriarcha-správce Církve československé husitské Tomáš Butta. Přinášíme text této jeho promluvy, která je zaměřena na ústřední symbol Velikonoc a křesťanství.
Ústředním symbolem křesťanských Velikonoc je kříž. Bratr farář Lukáš vás vyzval k tomu, abyste přinesli různé kříže, ke kterým máte osobní vztah a s nimiž se spojuje nějaký příběh. Mě pak požádal o to, abych promluvil o smyslu kříže. To není zrovna snadný úkol. I když toto znamení nás obklopuje a jako věřící máme kříže v kostelích i ve svých domovech. Kříž je v obecném významu obrazným vyjádřením utrpení, bolesti a tíže lidského života. A to na nás doléhá právě v přítomné době hodně silně. My však máme o Velikonocích na mysli především kříž Ježíše Krista. S jeho zobrazením se v křesťanském umění setkáváme nespočetněkrát. Při pohledu na obraz nebo sochu můžeme sledovat barvy, zkoumat materiál, snažit se rozpoznat dobu vzniku a styl, zjistit autorství. Můžeme se zajímat o to, jakou má hodnotu. To všechno můžeme, ale nemusíme při tom vůbec chápat jeho smysl a jeho pravý význam nám může unikat.
Ve starověku byl kříž předmětem hrůzy a nástrojem působícím nezměrné utrpení lidem, kteří na něm skončili svůj život. V křesťanství je naopak znamením víry v Ježíše Krista, jeho vítězství a věčného života. V raném křesťanství, když byl kříž znázorňován, tak jako symbol vítězství, Kristus byl zobrazován jako vševládce a do popředí se dostávaly rysy jeho věčného Božství. V křesťanském středověkém umění je zpodobňován Ježíš s lidskými znaky bolesti a smrtelnosti. V centru středověké mystiky byl trpící Kristus. Jak je to zřejmé i z písně upravené Mistrem Janem Husem „Jezu Kriste, štědrý kněže“, kde se zpívá: „Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány, za nás, za hříšné křesťany, z tvé milosti“ (Zpěvník CČSH, č. 20, 2. sloka). Vrcholem mystické cesty k Bohu je setkání s Ukřižovaným, který představuje nekonečnou Boží lásky k člověku. V barokní zbožnosti a umění bylo pojímáno tělesné utrpení Krista názorně a naturalisticky. Koncem 19. století sochu Krista na kříži tvořili Josef Václav Myslbek a František Bílek. První ze jmenovaných umělců promítl do svého díla osobní bolest a druhý své intenzivní mystické zážitky a vidění. V tomto kostele je významné dílo od sochaře Vilíma Amorta. Zde původně měly být i sochy Marie matky Páně a apoštola Jana, jako je tomu v tzv. Týnské kalvárii, která byla zřejmě umístěna na vítězném oblouku interiéru dřívějšího hlavního utrakvistického pražského chrámu (Milena Bartlová, Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490, Academia Praha 2015, s. 171).
Je Hod Boží velikonoční a slavíme nedělní slavnost Ježíšova zmrtvýchvstání. Proto na kříž nahlížíme perspektivou vzkříšení. Kříž bez vzkříšení být může, ale vzkříšení bez kříže nikoliv. Právě spojení kříže a vzkříšení je zjevné v apoštolské zvěsti. Na dnešní velikonoční neděli jsou stanovena k Janovu evangeliu jako čtení dvě důležitá raně křesťanská svědectví – první je Petrovo a druhé je Pavlovo. První svědectví je z kázání (Sk 10,39-41) a druhé z listu (1 K 15,3-8). Obě svědectví jsou autentická a navzájem se doplňují.
V knize Skutky apoštolů nacházíme kázání a řeči apoštola Petra. Byla sice zapsána řecky, ale tyto části obsahují starobylé aramejské vrstvy (Amedeo Molnár, Teologie kříže, Kalich Praha 2018, s. 16). V kázání Petra slyšíme: „oni ho pověsili na kříž a zabili“ (Sk 10,39). Doslova je zde řečeno „pověsili ho na dřevo.“ Řecký výraz xylon znamená dřevo, břevno, kříž (Sk 5,30; 10,39; Ga 3,13 srov. Dt 21,23). To byla potupná smrt pro zločince a otroky. Do země byl zapuštěn sloup (stipes) a odsouzenec si sám musel přinést břevno (patibulum). Kříž tedy nebyl žádný malý křížek či dokonce ozdoba, ale pořádně těžké břemeno. Pro apoštola Petra to byl bezprostřední prožitek, když o tom v kázání mluvil. I když přímo na Golgotě v blízkosti Ježíšova kříže nebyl, věděl o tom, co jeho Pán prožívá a jaké utrpení mu jeho nepřátelé uchystali. Kdo Ježíše ukřižoval? Kdo jsou ti „oni“? Provedli to Římané. Židé to nebyli, neboť podle jejich zákona trestem bylo ukamenování. Ale židé Ježíše Římanům vydali (Srov. Sk 2,23; Sk 3,13-15). Podíl na Kristově smrti mají všichni. Apoštol Pavel ve svém 1. listě do Korintu vykládá smysl Kristovy smrti: „zemřel za naše hříchy“ (1 K 15,3; srov. Sk 10,43).
Je Ježíšův kříž a jeho smrt tím posledním? Petr i Pavel souhlasně vypovídají, že jej Bůh třetího dne vzkřísil (Sk 10,40; 1 K 15,4). Bůh dal nahlédnout do tohoto tajemství za křížem svým svědkům. Petr ve svém kázání mluví o svědcích a sebe mezi ně počítá (Sk 10,40-41), neboť jemu se vítězný a vzkříšený Pán dal osobně poznat. A podobně Pavel jmenuje ve svém listě svědky této události, Petra jako prvního a sebe jako posledního (1 K 15,5-8). Pavel zdůrazňuje „podle Písem“ (1 K 15,3-4). Tedy Bible nám umožňuje přístup k tajemství Ježíšova kříže a vzkříšení.
Kříž je hlubokým symbolem a je spojován s dalšími obrazy a skutečnostmi, jako jsou trnová koruna, horní nápis, hřeby. Bývá zobrazován jako strom, živý zelený strom (L 23,31). Kristův kříž je, obrazně řečeno, ztraceným stromem života z ráje, ke kterému máme v Kristu znovu přístup v Božím slovu a eucharistii, svátosti večeře Páně. S tím souvisí i vinná réva spojovaná s křížem nebo také kalich s očišťující Kristovou krví. Pod křížem bývá umístěna lebka. To připomíná Golgotu – pahorek ve tvaru lebky (Mk 15,22), ale také poselství, že Kristus přemohl zlo a smrt a je živý. Z kříže také vychází světlo a šíří se na všechny strany jeho paprsky. I v tom je zviditelněná naděje Velikonoc, neboť, kdo Krista „následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12).
Kéž dokážeme na kříž nahlížet očima víry a vidět v něm světlo vzkříšení a jas nového života. Kdykoliv máme před svým zrakem kříž, ať myslíme na nejhlubší hlubinu Ježíšovy trpící lásky, ale i na jeho velikonoční vítězství. I kdybychom žádný kříž před očima neměli, to nejdůležitější je, abychom měli trvale úctu k Ježíšovi ve svém srdci. Amen.
