Texty: Nu 21, 4-9; Ef 2, 1-10; J 3, 11-21
Modlitby:
1/ Bože, náš Otče, prosíme tě za všechny, kdo v uplynulých dnech zesnuli na Covid nebo s Covidem, a soucítíme s těmi, kdo jsou hluboce raněni ztrátou blízkého člověka. Jenom ty, Pane, můžeš probudit naději tam, kde panuje beznaděj a zoufalství. Kéž těžce zkoušení a ztrápení naleznou útěchu u tebe, ve tvém slově a svátostech církve, v laskavém přijetí druhých.
Prosíme za ty, kdo dosud bojují se zákeřnou nemocí doma nebo v nemocnici. Posiluj, Pane, svým Duchem lékaře a sestry, ale také pacienty. Myslíme na Alenu K. a celou rodinu bratra kazatele z Peruce. Kéž je všechny naplní Tvůj pokoj! K tobě voláme!
2/ Prosíme tě, Bože, za děti a studenty, kteří se učí doma, dělají si starosti o svou budoucnost a trpí odloučením od svých přátel a spolužáků. Myslíme na rodiče, zatížené mnoha povinnostmi, k nimž přibyla péče o vzdělávání dětí. Modlíme se za seniory v domovech důchodců, léčebnách dlouhodobé péče nebo v domácnostech, kteří trpí samotou a opuštěností, nemohou se setkávat se svými blízkými, nemohou s nimi trávit čas. Mnozí si ze zoufalství dokonce sáhnou na život! Buď, Pane, se všemi, kdo touží být potěšeni, naplněni tvou přítomností. Pane, smiluj se nad námi!
3/ Modleme se za volbu nového biskupa pražské diecéze a za volbu patriarchy církve. Kéž jsou obě tyto pro církev tak důležité volby vedeny tvým Duchem. Ať voliči moudře rozhodnou, kdo povede církev v nejbližších letech. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Je 4. neděle postní, neděle „Laetare“, jak naznačuje vstupní verš liturgie povzbuzující k radosti. (srv. Iz 66, 10-11) Radostný charakter této neděle souvisí také s faktem, že příprava na Velikonoce dospěla do své poloviny. Temnou fialovou barvu liturgických rouch nahrazuje růžová, pokud se v dané církvi používá. Tento barevný odstín vzniká přimísením bílé, symbolizující radost vzkříšení, do fialové barvy.
Mešní roucha růžové barvy dávají někteří do souvislosti s papežským obyčejem světit v tento den „zlatou růži“. Na pozadí této slavnosti není příprava na křest, typická pro postní dobu, ale lidový zvyk, jímž se v Římě už v 10. st. oslavovalo vítězství jara nad zimou. Při této příležitosti se nosily květiny. Od 11. století užíval papež místo přírodních květů umělou, drahocennou růži, kterou obdarovával své úředníky a později různé osobnosti mimo Řím.
Významným symbolem, spojujícím dnešní starozákonní čtení a Evangelium, je postava hada. Toto zvíře hraje důležitou roli v různých kulturách a mýtech napříč kontinenty. Had budil mezi lidmi pozornost už kvůli svému zjevu, zvláštnímu způsobu pohybu, díky jedu, který mohl způsobit smrt, ale zároveň ho lze využít i k léčebným účelům. Bez významu nebyla ani jeho velká síla a svlékání kůže, které jako by ukazovalo ke schopnosti regenerace.
Tak např. z prostředí slovanské mytologie známe „hada hospodáříčka“, ochrannou bytost, kterou si rodina předcházela, aby se jí vedlo dobře. V egyptských mýtech byl had uctíván jako božstvo plodnosti, zdraví a života vůbec. Dodnes lékárny užívají hadího symbolu na označení oboru své působnosti, což má vztah k představám hada jako božstva zdraví. Také v Palestině byla objevena svatyně z pozdní doby bronzové v Gezeru s bronzovým hadem jako kultickým předmětem. V některých svatyních v Řecku dokonce chovali živé hady.
Příběh o vztyčení bronzového hada „nechuštana“ se odehrává cestou do Zajordání. (srv. Nu 21, 4-9) Had byl později umístěn v jeruzalémském chrámu a stal se předmětem modloslužebného uctívání. (srv. 2 Kr 18, 4) Hadi, o nichž se v úryvku vypráví, patřili spíš do oblasti mytologie než do zoologie. (srv. Iz 14, 29, 30, 6) Šlo o „ohnivé hady“, což je vlastně výklad označení „serafové“. Podle prorockého vidění se jednalo o okřídlené bytosti způsobující svým uštknutím smrt. (srv. Iz 6, 2. 6) Jsou ve službě Hospodinově jako nástroj k potrestání reptajícího lidu, vždyť pomoc proti serafům je zcela v rukou Hospodinových. Pomůže vzhlížení k bronzovému hadu „Ohnivci“, kterého nechal Mojžíš vyrobit a vztyčit na Hospodinův příkaz. Bronzový seraf se zřejmě stal korouhví putujícího lidu (srv. Am 5, 26).
Stejný motiv se opakuje v evangeliu podle Jana, ve čtení této neděle. (srv. J 3, 11-21) Úryvek předkládá část Ježíšovy odpovědi Nikodémovi. V rozhovoru s tímto farizejem jde o víru, o její základ.
Ježíš už při svém prvním pobytu v Jeruzalémě konal i znamení, která zřejmě zapůsobila silným dojmem, takže „mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil“. (J 2, 23) Ježíš se ale k víře opírající se pouze o zázrak stavěl kriticky. Ví, že taková víra stojí na labilním základu. (srv. kap. 6)
Farizej Nikodém odůvodňuje svůj pozitivní úsudek o Ježíšovi také znameními, která Ježíš činí (3, 2). Snad mu může tento „učitel přicházející od Boha“ dát odpovědi na důležité teologické otázky. Snad ho chtěl Nikodém jenom přezkoušet.
Ježíš nepřistupuje na Nikodémův kompliment a začíná rozhovor o nejdůležitějším tématu teologie, o spáse. Jak bude člověk spasen? Nebo židovským způsobem: Jak může spatřit „Boží království“, popř. „vejít do Božího království“? Obrazem zplození „shůry“, z Boží životodárné moci, vysvětluje Nikodémovi, že spása není výkonem člověka, ale darem Božím. Dochází k nedorozumění. Ježíš v další části rozhovoru vysvětluje, že „narození shůry“ je zrozením „z vody a z Ducha“.
K Ježíšovu svědectví se pak připojuje „obec“ se svým svědectvím: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.“ (11) Už se nemluví o narození z Ducha, ale o svědectví, víře a věčném životě. Ježíš rozlišuje „pozemské“ a „nebeské“ věci. (12) „Pozemskými“ zřejmě myslí „narození z Ducha“, o kterém mluvil dříve, zatímco o „nebeských“ teprve bude mluvit. Sám Ježíš tu přináší svědectví o nebeských věcech. Jedině on může přinést spolehlivou informaci, protože je bezprostředním „očitým“ svědkem. Jedině on, který pochází z nebeského Božího světa, se tam také může vrátit. Poprvé se mluví o „vyvýšení“ Syna člověka jako o předpokladu pro spásu lidí. Jako se uzdravili Izraelité, smrtelně zranění hříchem, pohledem na bronzového hada (srv. Nu 21, 9), bude spasen každý, kdo s vírou pohlédne k vyvýšenému Synu člověka - na kříži. Bůh chce, aby svět měl život, protože Bůh miluje tento svět, který sám stvořil. Sesláním svého Syna z Božího světa plného světla a života do světa smrti dal každému možnost mít účast na jeho životě, neboť pravý život je zde jedině skrze Syna (srv. 1, 4) Jedinou podmínkou kladenou na člověka je otevřít se této Boží nabídce, kterou dává ve svém Synu.
Bůh neposlal Syna na svět, aby soudil, ale aby ho spasil. Pokud je přesto někdo odsouzen, je to vlastně důsledek jeho vlastního jednání. K něčemu takovému dochází proti jeho vůli, protože u Boha má spása člověka přednost před odsouzením.
„Bože, děkujeme ti, že tvůj Syn a náš Pán Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nám otevřel cestu ke spáse. Chválíme tě, že jsme Ježíše směli poznat a přijmout ho jako svého Pána a Spasitele. Prosíme tě, abychom byli „lidmi světla“, kteří se nemusí skrývat, protože jejich skutky jsou zlé. Dej, abychom činili pravdu a žili ve světle, ve spojení s Ježíšem, tvým Synem. Amen.“
