Kázání bratra Tomáše Nováka při bohoslužbě k uctění památky Jana Palacha dne 16.1. 2021 v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze. text: Žalm 81, 9-17.
Sestry a bratři v Kristu, vážení přátelé a hosté,
Scházíme se, abychom si v bohoslužbě připomněli památku Jana Palacha, připomněli jeho do nebe volající čin. Cítím velkou zodpovědnost jak promluvit při této příležitosti. Palachův čin a připomínání tohoto jeho činu má velmi mnoho aspektů etických, filozofických, politických i nábožensko-teologických. Přijde mi až strašidelné, že někdo z nějakého zásadního rozhodnutí udělá čin, ve kterém obětuje svůj život, a vzápětí přijdou mnozí, kteří budou interpretovat jeho čin ve prospěch své ideologie. Známe to z oběti mistra Jana Husa, z různých interpretací jeho postojů, zda byl mučedníkem liberálního myšlení nebo myšlení socialistického… nebo nakonec vlastně velmi pravověrným římským katolíkem. Stejně tak jsme mnohdy slýchávali ono zjednodušené, že se Palach upálil na protest proti Rusům či snad proti komunismu apod. Nemůže se bránit, to je na tom také zoufalé.
Neberu Palachův čin jako akt jeho osobního zoufalství, kterým většina sebevražedných pokusů je, ale jako protest, který jde přes hranici myslitelného či spíše běžně přijatelného. Nebyl to útěk z boje, nevnímám to tedy jako nějaký únik, ale spíše jako vyběhnutí do boje, které by mělo strhnout ostatní. Strhnout ostatní, ne ke stejnému činu, ale k boji a nutno říci k morálnímu boji, protože nešlo o vyprovokování českého národa k ozbrojenému povstání proti armádám okupantů.
Šlo o boj za neshrbení se, za nepoddání se. O zápas s plíživým ustupováním, které nahradilo takřka všeobecně sdílený odpor proti okupaci spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy. Tento boj se odehrával v každodenním životě, v přijetí míst po vyloučených vysokoškolských učitelích, po vyloučených novinářích a úřednících… každý chtěl také přeci chléb a trochu lepší místo, a když to nevezmu já tak tam přijde někdo horší. Byl to morální boj v duši miliónů občanů. Zoufalý zápas, ve kterém nemůžete jednat dobře, jedině snad lépe nebo hůře nebo utéci a poprat se s morálními důsledky takového odchodu.
Vidím v Palachově činu zoufalství, to ano, ale nikoli jeho osobní zoufalství, vyhrocuje se v něm zoufalství celého národa. Vidím v jeho činu i agresi, zlobu, která jakoby nemůže najít správného adresáta. Muž by chtěl bojovat, ale v podstatě není proti komu v onom všeobklopujícím systému, kde vlastně jakoby nikdo za nic nemůže. Vždyť voják musí poslouchat, jinak bude zastřelen, armáda má být poslušná politickým rozhodnutím. Když by člověk zabil, stejně nezabije toho důležitého, a kdyby zabil toho důležitého, v posledu se vůbec nic nezmění, protože jsou všude mraky stejných, ne-li horších, kteří přijdou na jeho místo. Mladý muž, který by chtěl bojovat a třeba i život položit za svůj národ, si rychle uvědomí, že přirozený pud se zlým bojovat i za cenu vlastní smrti, je jen bušením do husté dusivé mlhy. Zloba se nakonec obrací ve vlastní sebeoběť, která má tak charakter nenásilného boje, nenásilného odporu. A možná, možná byla Palachova oběť právě jen v duchu nenásilného odporu, odporu inspirovaném osobnostmi typu Mahátmy Gándhího, Martina Luthera Kinga. Možná celý ten proces zloby a touhy bojovat v Palachově hlavě vůbec neproběhl, jen já si to tak jen představuji, protože jsem to v útlém mládí takto sám prožíval.
Řekl jsem, že se Jan Palach pokusil český národ vyprovokovat, je ovšem možné, že v tom byl i kus odsouzení, tak jak se různě vzájemně morálně odsuzujeme, určitý druh obvinění.
V každém případě, se Palachův čin stal jakýmsi rozjitřeným, bolestivým či smutným místem na svědomí národa, na svědomí těch, kteří nějak tuto událost byť zprostředkovaně zažili.
Vybral jsem právě proto část biblického Žalmu k našemu bohoslužebnému čtení. „Slyš, můj lide, svědčím proti tobě … nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu … kdyby mě však můj lid uposlechl, kdyby mými cestami chodil … brzy bych pokořil jeho nepřátele.“
A skutečně, jedna věc je náš vnější nepřítel a druhá náš vlastní rozklad, díky kterému je možné nás opanovat. Vlastní slabost, vlastní nedokonalost, která umožňuje naší porážku, která přichází jakoby zvnějšku.
Patřím ke generaci, která se o Palachově činu dozvěděla až při objevování světa dospělých. Patřím ke generaci, která studovala koncem osmdesátých let, a tak jsem se podílel na demonstracích, kterým dnes říkáme palachovské.
Připomínat si v demonstracích Palacha bylo napínavé, stát ututlával celou událost, jak jen mohl po celá léta, snažil se vzpomínku na Palacha vymazat. Nepodařilo se mu to. Pokusy organizovat veřejné demonstrace byly čerstvé. Nevěděli jsme, jak to může dopadnout, přirozeně jsme i měli strach o život, nebylo nic vyloučené. Mohli jsme jen doufat. Doufat, že si už státní moc nemůže dovolit použít proti nám palné zbraně, neměli jsme valné mínění o humanitě tehdy vládnoucích vrstev. Nakonec to dobře dopadlo, odnesli jsme to se studenou vodou, někdo s pořádnou ránou obuškem.
Ale myslím, že bylo opravdu pro nás důležité mít před očima někoho, kdo se postavil, kdo překonal strach ze smrti, či kdo dal jasně vlastním životem najevo, že jsou i vyšší hodnoty než je zachování vlastního života za jakoukoli cenu. Jeho čin nebyl marný.
Palach nebyl jediný, kdo si podobně motivován demonstrativně vzal život, nebyl první ani poslední.
Jsou to výkřiky proti zlu na různých stranách, jednou je to buddhistický angažovaný mnich v Jižním Vietnamu proti proamerické a prokatolické diskriminaci buddhistů, podruhé americký kvaker u Pentagonu proti válce ve Vietnamu, potřetí … počtvrté …
Většinou si asi uvědomujeme, že toto není cesta, kterou bychom měli napodobovat, že to není cesta, kterou bychom měli komukoli doporučovat. Ale také to není cesta, kterou by bylo správné odsoudit. Jsou milióny i jinak mnohem více zmařených životů. Zmařených bez boje, bez ideálu, bez oběti pro druhé, životů zmařených nicotou, zmařených ohnutím zad, zmařených pouhým přežíváním.
Za všechny statečné a nejen ty nápadně statečné, ale i ty statečné bez povšimnutí kohokoli, za všechny, kteří nesou prapor odvahy, bychom se měli modlit, jsou pevnou kostrou našeho lidství.
Osobní angažovaná a altruistická statečnost je lidská hodnota zvláštní v tom, že nás pro blaho druhých nutí jít mnohdy proti druhým. Jakkoli jsme toužili po demokracii, po většinovém rozhodování, budeme vždy potřebovat ty, kteří půjdou nikoli s proudem, ale proti většině. Potřebujeme takové, neobejdeme se bez nich.
V biblickém žalmu, ze kterého jsme dnes četli, byla připomínka, že Hospodin vyvedl svůj lid z Egypta, ze země otroctví. Tuto událost si Izrael připomíná po tisíciletí, a my křesťané se k tomuto vysvobození z otroctví nějakým způsobem hlásíme. My takto vidíme navíc také Krista jako vysvoboditele z otročení a ze smrti. Bůh svému lidu toto osvobození znovu a znovu připomíná. Ze dvou důvodů: aby neupadl znovu do otroctví a aby nezacházel s druhými jako s otroky.
Vezměme si toto sebou, žádné nové otroctví, žádná služba novému Egyptu s jiným jménem a s jinými faraóny, a velká úcta k bezmocným, slabým, k těm, kteří jsou mocensky pod námi, ať nejsme my těmi, které Bůh bude muset potrefit deseti ranami Egyptskými.
Amen.
