Úvaha biblistky Eva Vymětalové Hrabákové nad knihou Kazatel, nad naším společným zážitkem poslední doby, nad našimi lidskými reakcemi na tuto nečekanou situaci, nad tímto mementem, které nás zasáhlo.
(Je) čas zabíjet a čas léčit, (Kaz 3, 3a)
V nedávné minulosti nastal čas, kdy byla biblická obrazná řeč zastíněna sterilním jazykem běžné civilní komunikace. Biblické metafory oslovovaly čtenáře určitého prostředí i jedinečných lidských zkušeností a otevíraly jim nové horizonty. Prostě řečeno, vycházely ze života. Čím méně čteme starou krásnou literaturu, tím obtížněji rozumíme starým metaforám. Nedokážeme souznít s jejich skrytým smyslem a necháváme je bez povšimnutí. Je to škoda, protože obrazná řeč uvádí člověka do polozapomenuté krajiny dětství, kde se lidské já propojuje s okolním prostředím a hluboce prožívá daný okamžik. Dospělý člověk, má-li si zasloužit nějakou odměnu, neustále plánuje. Spoluutváří dalekosáhlé projekty, o nichž se domnívá, že mají být uskutečněny. Již v tuto chvíli žije budoucností a daný okamžik svého vezdejšího života překrývá očekáváním věcí následujících.
Kazatelovy úvahy o podvojnosti času však naopak zdůrazňují hodnotu současného prožitku. Nebylo snad v dohlédnutelné minulosti vhodnější doby, promýšlet toto pojetí času, než aktuálně prožívaná koronavirová nálož. Přišla do světa jako zvědavě pootevřená Pandořina skřínka, z níž vyšly neduhy stvoření, ale zároveň nebyla přiklapnuta tak brzy, aby z ní neunikla i naděje, jež přichází s krizí. Možná se tato epidemiologická událost dostane do nových mýtů o restartu na planetě Zemi. Co nám však tento čas přinesl, bylo něco dosud nepředstavitelného. Lidstvo dostalo stopku a práce i zábava, bez nichž jsme už neuměli žít, se prostě neděly. A navzdory tomu jsme přežili. Skončil čas vážných i žabomyších bojů, půtek a sporů, kdo má za jakých okolností přežít, komu se nesmí bránit v rozhodnutí zemřít a má-li vůbec někdo v určité situaci právo rozhodnout o smrti druhého člověka. Z koronavirové Pandořiny skříňky unikla plíživá smrt, nevyzpytatelná a téměř nepředvídatelná. Zasáhla téměř všechny končiny země a v nejcivilizovanějších oblastech působila jako vpád nicoty. V tu chvíli se lidstvo začalo orientovat na život. Ve všech náboženstvích, v křesťanských církvích a pochopitelně i té naší mateřské Církvi československé husitské se přímluvné modlitby zaměřily na lékaře, všechny pracovníky ve zdravotnictví a dalších pomáhajících profesích. Nastal čas léčit.
A najednou se to ukázalo. V čase starověku, kdy byly sepisovány biblické texty, se užíval výraz rpu, což se dá přeložit jako spasitel (zachránce), ale také lékař. Na mnoha místech Bible se mluví o Hospodinu, který léčí a tiší rány. Je to jasné paralelní vyjádření pro obraz odpuštění a záchrany. V novozákonních textech jsou slova o zbavení neduhů, bolestí a trápení spojena s Ježíšem. Ježíš uzdravuje a svými činy odkazuje na Otce, který vytrhuje ze smrti. Pojem se posléze ujímá i v moderní hebrejštině jako rofé pro označení tohoto bohulibého povolání.
Důvěra a nasazení se v tomto čase plně svěřily do rukou lékařů, na jejichž odolnosti, vytrvalosti a umu závisí život řady lidí. Možná si řeknete, že zrovna lékařské povolání je tím, které lidi obvykle doceňují. Většinou se však jedná o naše osobní, rodinné příběhy, či příběhy menších komunit. Praktická ochrana, ba záchrana člověka, závisící na lékařích celého světa, je dosud nebývalým fenoménem. Jevem, který byl možná nějak dobrodružně popsán v nějakém katastrofickém filmu. V takových filmech je většinou jeden, či několik hrdinů, kteří jen tak tak zachrání svět, ale model, jenž závisí na neúnavné a statečné práci miliónů lidí, kteří v čase léčby neselhali, ale navzdory nebezpečí pracovali, asi neznáme. O něčem to ale svědčí. Rozbolavělý svět a vystrašení i infikovaní lidé potřebují projít celkovou léčbou a dosáhnout plného uzdravení. To jsou metafory dneška, kterým snad všichni rozumíme. Jak výstižné memento pro lidstvo, českou společnost i naši církev, které dovršila právě v tomto čase sto let své existence. Snad se poučíme.
Eva Vymětalová Hrabáková
