b_270_270_16777215_0_0_images_23_Smolová_Helena.jpg

Ohlédnutí za uplynulými měsíci, týdny a dny od farářky dr. Heleny Smolové.

Text: Kz 11, 9 - 10; 12, 1 - 14

Sestry a bratři!

Do konce roku 2022 zbývá pár hodin, proto se pojďme ohlédnout za uplynulými měsíci, týdny a dny!

Když si v duchu promítneme události roku 2022, asi nemusíme dlouho váhat, a shodneme se, že internetové stránky, zpravodajství televizí a rozhlasu i tištěná média věnovaly nejvíce pozornosti a prostoru válce na Ukrajině. Konflikt, o němž vojenské rozvědky uvažovaly a civilisté nevěřili, že by k němu ve 21. století mohlo dojít, vypukl 24. 2. 2022. Od toho dne se nestalo, že by v přehledu zpráv ze světa chyběly informace o postupech ukrajinských nebo ruských vojsk, o obětech na životech, o nasazené nebo zničené technice, o výpadcích proudu nebo váznoucím zásobování v dotčených oblastech.

Do naší bezprostřední blízkosti přinesli válku uprchlíci z Ukrajiny, kteří požádali o azyl. Mnohé církve spolu s dalšími organizacemi a také jednotlivci nabídli své prostory k ubytování a rovněž pomocnou ruku běžencům v prvních měsících jejich nuceného pobytu v cizí zemi. Náboženská obec Louny poskytla nouzové bydlení čtyřem běžencům, jimž jsme pomohli najít zaměstnání nebo školu a doprovázeli jsme je na úřady i k lékaři. Nakonec jsme spolu s nimi hledali komfortnější bydlení, když se ukázalo, že se jejich pobyt v České republice pravděpodobně prodlouží na dobu neurčitou.

Byla to pro nás nová zkušenost, za niž můžeme být rádi, jakkoliv jsou okolnosti jejího vzniku tragické a nikdo si je nepřál. Tato mimořádná situace prověřila životaschopnost náboženské obce, ochotu jejích členů nabídnout konkrétní pomoc lidem v nouzi. Můžeme se spokojeností říct, že jsme v této zkoušce obstáli.

Ostatní politické a kulturní nebo společenské události (Olympijské hry v Pekingu, mistrovství světa ve fotbalu, volba prezidenta ve Francii nebo komunální volby v České republice a připravovaná volba hlavy státu) zůstaly ve stínu války na Ukrajině. Platí to i o pandemii covidu, která postupně ustupovala, a o nejrůznějších živelných katastrofách, jež zasáhly svět i naši malou zemi.

Náboženská obec Louny žila v uplynulých měsících svým životem. Bohužel, nejen válka, ale také smrt nám drahých lidí se přiblížila na dosah. V červenci nás opustil bratr MUDr. Klazar a v říjnu sestra Mgr. Marie Volkmerová. Oba patřili k živému společenství církve, proto byl jejich odchod velmi bolestný. S oběma jsme se rozloučili v kostele a svými modlitbami a myšlenkami je doprovázíme stále.

Radostnou událostí na konci roku se stala připomínka 90. výročí otevření sboru Dr. Karla Farského v Lounech. Při této příležitosti vydala náboženská obec novou pohlednici a uspořádala slavnost s instalací busty Jana Amose Komenského, kterou sboru věnoval pedagog a historik Mgr. Vladimír A. Hons.

Překvapením pro některé z vás bylo pravděpodobně moje oznámení, že se přesunuji do svého rodného kraje a města a po dohodě s bratrem biskupem ukončím své působení v Lounech na konci února příštího roku. Věřím, že zůstaneme v kontaktu a že se uvidíme při celocírkevních akcích nebo při jiných příležitostech. V církvi chci dále působit, jen okolnosti nejsou příliš příznivé, takže budu kombinovat službu v Plzeňské diecézi se dvěma dalšími zaměstnáními na zkrácený úvazek.

Kniha Kazatel, nad jejímž textem dnes uvažujeme, našla své pevné místo v synagogální bohoslužbě na předělu židovského roku, kdy si člověk uvědomuje pomíjivost všeho, čemu během svého života přikládá váhu, a připomíná si, že trvalou hodnotu má pouze to, k čemu se přizná Bůh: Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj, jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.(13)

Navzdory podezření z přílišného skepticismu a fatalismu se nakonec prosadil názor, že starozákonnímu Kazateli jde o realismus víry, zápasící o pravou jistotu života. Ohlašuje pomíjivost všeho, co člověk má a co je, a učí ho nacházet pevný základ života v Bohu.

Učitel moudrosti nijak nepopírá, že mládí má své půvaby a radosti, a doporučuje jich užívat, nikoliv jimi škarohlídsky pohrdat. Zároveň ale připomíná, že veselí mladosti nesmí být samoúčelné a rozkošnické, protože i mladý člověk jednou předstoupí před Boží soud. Proto je třeba

pamatovat na Stvořitele v každém věku, než přijdou zlé dny a léta, která se člověku nebudou líbit, totiž stáří.

Člověk, tvor země, časem chátrá a ztrácí sílu. Nakonec vše opouští a odchází do věčného domu. Jeho tělesná schránka splývá se zemí, podobně jako tělo rostlin a zvířat. Jeho duch, oživující princip, život v něm, se vrací k Bohu, který jej dal. Stane tak před svým Stvořitelem a Soudcem. Na rozdíl od staroorientální představy o cyklickém návratu času, je lidský život podle starozákonní víry jasně ohraničen.

A tak na samý závěr své promluvy Kazatel znovu připomene pomíjivost všeho. Na světě není nic, v co by snad člověk mohl doufat a skládat v to svou naději. Všechno pomíjí, jen Bůh zůstává. O něm Kazatel ví, že nepodléhá změnám. Mít Pána v nejvyšší úctě a zachovávat jeho slovo, jeho zákon, je cesta, kterou starozákonní učitel nabízí lidem jakéhokoliv věku. Snad právě pro důraz na dodržování Zákona se z knihy čte při slavnosti stánků s výhledem na přicházející nový rok.

Má-li člověk prožít smysluplný život, nesmí ztrácet základní orientační bod, jímž je Bůh. Před ním neunikne, nic neskryje ani nezatají. Ať nás toto vědomí provází v novém roce: v dobrém i zlém, příjemném i odporném. Amen.