Boží hod vánoční, 25. 12. 2022
Texty: Iz 52, 7-10; Žid 1, 1-6; J 1, 1-14
Modlitby:
1/ Bože, s vděčností dnes oslavujeme Ježíšovo narození. Děkujeme za tvoji lásku ke každému člověku i k celému stvoření, které jsi svým vtělením potvrdil jako dobré. Prosíme tě, Pane, abychom byli moudrými správci země, již nám svěřuješ. Kéž pamatujeme na to, že jsi každého člověka stvořil k svému obrazu, a věříme v dobro, přítomné mezi lidmi. Smiluj se, Hospodine!
2/ Bože, tvůj Syn potvrdil rodinu jako místo tvé přítomnosti. Prosíme za rodiny, aby v nich zůstávala tvá láska a tvůj pokoj, smíření i odpuštění. Modlíme se za ty, které se rozpadly. Kéž jejich členové najdou smíření i odpuštění a uzdraví se jejich vnitřní zranění. Smiluj se, Hospodine!
3/ Bože, andělé při narození Božího Syna ohlašovali pokoj lidem dobré vůle. Prosíme za místa nepokojů a bojů, zvláště za Ukrajinu, aby i jejich obyvatelé mohli žít v pokoji. Tobě svěřujeme všechna politická jednání a modlíme se za ty, kdo je vedou. Kéž přinesou toužený mír! Smiluj se, Hospodine!
4/ Prosme za severní Ameriku, zasaženou sněhovou bouří, která si vyžádala už téměř dvě desítky obětí. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Při půlnoční bohoslužbě jsme slyšeli andělské poselství o narození božského dítěte, Spasitele světa z Davidova rodu. Připomněli jsme si události, které provázely Ježíšovo narození. O Slavnosti Narození Páně, na Boží hod vánoční, nás biblické texty směřují k tomu, abychom více přemýšleli o Božím vtělení.
Bůh, který stvořil svět slovem, pokojně, bez jakéhokoliv náznaku boje, na rozdíl od jiných stvořitelských mýtů starověku, promlouvá ke svému lidu ústy svých služebníků, proroků. K nim "se stává" jeho slovo, aby povzbuzovalo a vedlo Boží lid v čase zkoušek a trápení. Na rozdíl od nevěrného lidu, stále znovu selhávajícího a kolísajícího, Hospodin zůstává věrný. Právě proto nepřerušuje rozhovor s lidmi.
O půlnoční mši jsme četli z knihy proroka Izajáše, který z Božího pověření přináší zdeptaným Izraelitům naději, když je okupovala Asyrská říše. Dnešní úryvek z knihy téhož proroka připomíná babylónské zajetí. I tento úděl byl trestem za nevěru Božího lidu, který Hospodin dopustil. Svůj lid sice vystavil tvrdé zkoušce, ale přece ho nikdy neopustil docela. Znovu přichází prorok, aby ohlásil
příchod veliké radosti. Líčí, jak strážní svatého města, když vidí, že se Bůh vrací do Jeruzaléma, aby mu daroval spásu, předávají lidem radostnou zprávu o pokoji a záchraně, protože Hospodin přišel a znovu se usídlil na Siónu. Z chrámu a města zbyly sice jen trosky, ale i ty mají vítat Hospodina, vracejícího radost svému lidu. Znovu mu bude patřit Jeruzalém, ale nejen toto město, také ostatní národy ze všech končin země uvidí Hospodinovu moc a jeho vítězství.
List Židům hned na začátku vzbuzuje pozornost svých čtenářů oznámením,že „v tomto posledním čase k nám Bůh promluvil ve svém Synu“ , když předtím mnohokrát mluvíval k otcům ústy proroků. (1, 1n) Celý dopis je tak vlastně komentářem k „řeči Boha v době poslední“ .
Promluvení v Synu není jenom pokračováním toho, co se kdysi událo ve Starém zákoně, ale je to spíše cosi nepřekonatelně nového a definitivního. Boží slovo už nezaznívá prostřednictví mnoha osob a forem, ale skrze jediného, který může být nazýván Syn. Od té chvíle je veškerý čas časem posledním: „V tomto posledním čase k nám promluvil (Bůh) ve svém Synu.“ (1, 2)
Příchod Slova do lidského světa jedinečným způsobem zachytil evangelista Jan. V úvodu jeho evangelia se nedozvíme nic o Betlémě a jeslích, chybí tu pastýři i andělské zástupy. Místo nich Jan medituje o božském Slově, které se stalo tělem. Hned na začátku svého svědectví sděluje čtenáři, kým vlastně je Ježíš, o němž chce vyprávět. Nabízí jakýsi „návod k četbě“ .
Od prvních slov se zdá, že Jan předkládá jakýsi filosoficko-teologický traktát o božském Logu (Slově), které přijalo lidskou podobu. Text je ale spíše básnický, je písní, hymnem, opěvujícím Ježíše, vtělené Boží slovo, a jeho službu lidem.
Jan nerozvíjí akademickou myšlenku, po níž bude následovat debata účastníků, ale spíše přináší svědectví obce věřících, která se setkala s vtěleným Slovem. O této zkušenosti mluví, když s vděčností vyznává: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy....Z jeho milosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (14) Jen jemu vděčí janovská obec za své poznání Boha, které je autentické a spolehlivé, protože pochází od toho, kdo "spočívá na srdci Otce".
Protože se Bůh chtěl dát poznat způsobem srozumitelným lidem, stal se člověkem. Evangelista nezkoumá, jak se to stalo, ale zajímá ho, že k tomu došlo. Boží slovo se stalo člověku vnímatelným, konkrétně lidsky. Ve Vtěleném spatřili věřící „slávu jednorozeného Syna, kterou má od Otce". Kdo je Ježíš tedy poznáváme z jeho vztahu k Otci. Slovo, které se v určitém čase stalo člověkem, bylo přede všemi věky a před stvořením světa u Boha, bylo svou podstatou Bůh. Proto o něm také může podat spolehlivé svědectví a zprostředkovat poznání.
Janovi nejde o spekulace, ale o Boží sdělení a o spásu lidí. Proto také mluví o životě a o světle. Jako je Bůh Slovo, je také život a tento život je ve všem živém, neboť skrze Slovo bylo všechno stvořeno. Život jako světlo, jako smysluplná existence, může být lidmi pouze přijat na základě víry.
Očekávali bychom, že se lidé tomuto světlu otevřou, ale stalo se něco neuvěřitelného: „Svět ho nepoznal a jeho vlastní ho nepřijali.“ (10) U některých ale přece jen našlo Slovo úrodnou půdu, a tak se mu s vírou otevřeli. Jako Boží děti mají podíl na božském životě Slova. Nejde o jejich výkon nebo zásluhu, ale o Boží dílo. Patří k nim ti, kdo v hymnu svědčí o své zkušenosti a poznání, abychom i my uvěřili.
Pane, ty jsi přišel jako Slovo nebeského Otce. Děkujeme za tvé vtělení, za tvůj život, smrt i vzkříšení, které nám přinesly spásu. Prosíme tě, Pane, abychom byli dobrými a věrnými svědky o tvé lásce k lidem, když přinášíme dobro a pokoj tam, kam nás posíláš. Buď naším světlem, Pane, které neuhasí temnoty starostí a zkoušek, jimiž procházíme. Amen.
