Texty: Jb 19 23-27a; 2 Tes 2, 1-5. 13-17; L 20, 27-40
Modlitby:
1/ Bože, modlíme se za mír na Ukrajině. Prosíme za její obyvatele, strádající nedostatkem tepla, elektrické energie, potravin nebo vody i léků. Svěřujeme ti jejich obavy, přicházející s blížící se zimou. Nepřestáváme se modlit za bojující a prosit za ukončení války a možnost nového začátku. Znepokojuje nás zneužívání všeobecné drahoty k projevům nepřátelství a nenávisti vůči cizincům, pobývajícím v naší zemi. Prosíme za solidaritu bohatých s chudými, žijících v dostatku s těmi, kdo nic nemají. Smiluj se, Hospodine!
2/ Pane, prosíme za solidaritu se zemí, kterou jsi stvořil a svěřil nám ji jako náš pozemský domov. Modlíme se za probuzení odpovědnosti nás všech za osud planety, kterou neustále ničíme a děláme všechno pro to, aby život na ní byl ohrožen. Odpusť nám tento náš hřích a probouzej touhu ke změně! Smiluj se, Hospodine!
3/ Bože, modlíme se za lidi ohrožené chudobou v naší zemi a kdekoliv v Evropě! Kéž se učíme rozlišovat podstatné věci od méně podstatných, nezbytné od těch, které docela dobře můžeme postrádat. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Blíží se závěr církevního roku, na konci listopadu začne Advent. V církvi je zvykem v tento čas uvažovat o tzv. „posledních věcech člověka“.
Je přirozené, že lidé obvykle touží zanechat zde v pozemském světě po sobě nějakou stopu, ať už v díle, které vykonají, nebo také v potomcích, jež přivedou na svět a vychovají. Také pro starověkého člověka byla představa budoucnosti a pokračování spojena s dětmi! Tak můžeme rozumět zoufalé situaci praotce Abrama, vyčítajícího Bohu, že dosud nemá syna: „ ...Ach, nedopřáls mi potomka, to má být mým dědicem správce mého domu?“ ptá se Abram jako muž pokročilého věku.
Se zvláštní odvahou víry, nebývalou ve starozákonním prostředí, mluví Jób v dnešním 1. čtení o tom, že poslední slovo v jeho životě bude patřit Bohu. Nespojuje svou budoucnost s potomky, kteří zemřeli, ani s majetkem, o který přišel, ale s Bohem. Všechno stvořené je pouhý prach (srv. Gn 3, 19), z nicoty vzešlo, v nicotu se obrací, ale tak jako „na počátku“ i na konci nad vším povstane Bůh. Jób vyznává víru v život, který nezničí ani smrt.
Jistota víry, že „jeho Vykupitel je živ“, mu dává sílu podívat se na vlastní úděl. Co může očekávat jiného než smrt? Bůh ale nestvořil člověka, aby splynul se zemí! Jób si je jist, že uvidí Boha. Jakým způsobem se to stane, není podstatné. K této jistotě víry ho přivedli jeho přátelé, když ho svou tvrdostí a nelaskavostí nutili, aby se vzdal všech opor a nadějí, až mu zbyl jedině Bůh.
Jeho slova mají být vytesána do skály, natrvalo, navěky, aby vydávala svědectví ještě budoucím pokolením, až on sám tu nebude.
Téma života po smrti otevírají svou otázkou také saduceové v dnešním čtení evangelia, když se ptají Ježíše na jeho nauku. (L 20, 27-40) Chtějí vědět, co si myslí o vzkříšení a dotazují se ho na tzv. levirátní manželství, tedy na manželství s bratrem zesnulého manžela.
Saduceové byli jednou ze stran židovstva Ježíšovy doby. Uznávali pouze 5 knih Mojžíšových, v nichž se ještě nemluví o vzkříšení. S ním se setkáváme až v pozdějších spisech Starého zákona. Dotaz saduceů, kterému ze svých manželů bude patřit žena po smrti, je pro ně typický.
Podle učení Tóry si měl ženu zesnulého manžela, po němž nezůstal žádný mužský potomek, vzít za manželku bratr zesnulého. (Dt 25, 5-6) Děti, přesněji první syn z tohoto druhého manželství, byl považován za syna zesnulého muže.
Saduceové chtějí svým dotazem: Komu bude patřit žena při vzkříšení? ukázat, že víra ve vzkříšení mrtvých odporuje předpisu Tóry o „švagrovském manželství“ , a je tedy vlastně směšnou domněnkou. Vycházeli přitom z představy, že vzkříšení z mrtvých je vlastně pokračováním pozemské existence, včetně manželského života.
Ježíš argumentuje dvojím způsobem: Nejprve ukazuje rozdíl mezi přítomným a budoucím životem. Lidé na zemi, lidé přítomného věku, se žení a vdávají, aby zachovali rod, protože člověk je smrtelná bytost. Lidé onoho věku, tedy ti, jimž byl vzkříšením darován věčný život, se ženit a vdávat nepotřebují. Jsou podobni andělům, které neohrožuje smrt, a jsou syny Božími. (Ř 8, 29) Argumentace saduceů je tedy chybná, protože manželství patří pouze k tomuto pozemskému času.
V závěru řeči Ježíš odkazuje na Mojžíše a připomíná událost hořícího keře, kdy se Bůh dal Mojžíšovi poznat jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Chce ukázat protivníkům, že jejich výpovědi odporují samotnému učení, na něž se odvolávají. Bůh, který se ukázal Mojžíšovi, je přeci Bohem živých, ne mrtvých. O patriarších se mezi židy předpokládalo, že jsou u Boha. Bůh živých se neobklopuje mrtvými, ale živými.
Nedozvídáme se, jak člověk po smrti, navzdory smrti, žije, je pouze sděleno, že „všichni žijí pro něho“, tedy žije ten, kdo žije pro Boha. Bůh nenechává ve smrti toho, kdo pro něj a pro evangelium nabídl svůj život.
Pochvalná slova zákoníků: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“ potvrzují správnost Ježíšova vysvětlení. Jeho protivníci zmlkli, nemají co dodat.
Pane Ježíši, jako kdysi pro apoštoly, i pro nás je těžké pochopit tvůj příběh, tajemství tvé smrti a zmrtvýchvstání. Sami se často chováme jako saduceové, když se snažíme zajistit si svůj život, místo abychom ho byli schopni a ochotni pro tebe a pro evangelium nabízet a často také ztrácet. Prosíme: Učiň z nás odvážné svědky svého vzkříšení a splň naši naději, že budeme v království tvého Otce navždy s tebou ve tvé slávě! Amen.
