b_270_270_16777215_0_0_images_22_Farizej_2.jpg

Texty: Jer 14, 7-9, 19-22; 1 Tim 4, 6-8, 16-18; L 18, 9-14

Modlitby:

1/ Bože, prosíme za Ukrajinu, která v posledním týdnu utrpěla další velké ztráty. Myslíme zvláště na civilní obyvatelstvo, ohrožené přerušením dodávek tepla, elektřiny, nedostatkem pitné vody a žijící v neustálém strachu o svou existenci.

Prosíme, Pane, za moudrost při vedení diplomatických jednání. Toužíme po životě v míru a bezpečí pro Ukrajinu i pro celý svět. Smiluj se, Hospodine!

2/ Náš Pane, myslíme na naše blízké, ohrožené chudobou. I v naší zemi jsou lidé, kteří musí zvažovat jednotlivě každý výdaj. Modlíme se za světlo pro ty, kdo propadají zoufalství, protože nemají práci, žijí v nevyhovujících podmínkách nebo procházejí krizí rodinných vztahů. Dobrý Bože, náš Otče, obracíme se na tebe s důvěrou jako tvé děti. Ty nejlépe víš, co potřebujeme. Smiluj se nad námi, Pane, ukazuj nám cesty, po nichž máme jít. Smiluj se, Hospodine!

3/ Pane, kolem nás žije mnoho lidí, kteří jsou omezeni ve svém životě fyzickým nebo psychickým postižením, jsou odkázáni na pomoc druhých a na solidaritu společnosti. Prosíme za ně i za jejich blízké, kteří o ně pečují a pomáhají jim žít. Žehnej, Pane, trpícím, buď jim nablízku v jejich nemoci a trápení! Smiluj se, Hospodine!

4/ Prosíme za lidi na životních křižovatkách, zvažující, kterou cestou se vydat. Myslíme na blízké, kteří ztratili práci, potýkají se se závažnými zdravotními problémy, oplakali blízkého člověka a zůstali sami. Pane, tobě není vzdálená žádná lidská bída a trápení. Zůstávej s námi na všech našich cestách, dávej světlo našemu rozumu a sílu naší vůli, abychom byli schopni jednat. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Přestože se při každé bohoslužbě skláníme před Bohem a vyznáváme, že jsme hříšní a nezasloužíme si nazývat se Božími dětmi, přece i v lidech víry zůstává dost sebevědomé pýchy na to, aby s pohrdáním zhodnotili členy vlastního nebo také jiného církevního společenství. Můžeme se setkat např. s tím, že příslušník jedné církve konstatuje bez jakýchkoliv rozpaků, že sesterská církev "nemá co nabídnout", její biblická teologie je velmi slabá a stejně tak je nevyhovující její teologická fakulta. Podobné výroky vycházejí často jen z osobní nevraživosti a umí způsobit velkou bolest. Stejně tak ničivě působí příkré soudy o úrovni zbožnosti členů vlastního nebo jiného společenství, která se duchovně pokročilému bratrovi či sestře zdá být málo hluboká.

V některých Ježíšových podobenstvích jsou proti sobě postaveni velmi odlišní lidé, aby vynikl kontrast mezi nimi. Je tomu tak ve vyprávění o milosrdném Samařanovi (L 10, 25-37) nebo o boháči a Lazarovi (L16, 19-31). V obou těchto textech chce Ježíš povzbudit posluchače k obrácení, tedy změně myšlení a života.

V podobenství o celníku a farizeovi (L 18, 9-14) vypravěč, Ježíš, sleduje stejný cíl. Farizeové, peruším, tedy oddělení, byli jednou ze stran židovstva v Ježíšově době a měli velký vliv na náboženské myšlení lidu. Jejich oddělenost či odloučenost se pokládala za zvláštní ctnost a sílu spravedlivého člověka, která mu měla zabezpečit mravní a kultickou čistotu.

Usilovali o to, aby Boží zákon určoval veškerý život. Na rozdíl od saduceů byli přesvědčeni o tom, že je závazná i ústní tradice, zpracovávaná a vykládaná rabínskými školami. Učili, že Boží království přijde, jakmile lid alespoň jeden den bude skutečně dodržovat Zákon. Chtěli udělat všechno, co žádal Bůh, a byli ve svých nárocích důslední. Z učení farizejských zákoníků se tvořila pravidla pro život, pro každý jeho krok, od rána do večera, od narození po hrob. Bylo to celkem 248 příkazů a 365 zákazů. Jejich slova byla vážná a působila přesvědčivě, ale přehlížela niternost a přeceňovala formu i obřadnost. Ježíš tento rozpor vyjádřil obrazem "obílených hrobů". Farizeové vytvořili ducha pýchy a samospravedlnosti, kterou Ježíš nazval pokrytectvím.

Celníci patřili k velmi neoblíbené profesní skupině v židovské společnosti, protože sloužili Římanům, vybírali pro ně cla a poplatky v provinciích. K jejich nízké popularitě přispívalo i to, že určovali výši daní libovolně a obyvatelstvo okrádali. V Novém zákoně jsou téměř vždy jmenováni spolu s "hříšníky". Přesto právě mezi nimi si Ježíš vybral některé ze svých prvních učedníků.

Celník a farizeus přicházejí v Ježíšově podobenství do chrámu k modlitbě. Zatímco farizeus pronáší svou modlitbu vzpřímeně a zřejmě někde v přední části chrámu, celník zůstává stát vzadu a neodvažuje se ani pohlédnout k nebi. Modlitba farizeje "u sebe samého" nahrazuje samomluvu. Farizej se domnívá, že se obrací k Bohu, ale ve skutečnosti vede monolog, soustředí se výhradně sám na sebe. Děkuje Bohu, ale jeho chvalořeč oslavuje především jeho vlastní ctnostné skutky, jimiž vyniká a zároveň zahanbuje jiné vyděrače, nepoctivce a cizoložníky, včetně celníka. Aby Bohu doložil svou zbožnost na skutcích, připomíná, že koná daleko víc, než musí: dvakrát týdně se postí a odevzdává desátky ze všeho, co získá. Mezi jeho zásluhami nápadně chybí skutky milosrdné lásky, které patřily k povinnostem farizeů.

Postoj i obsah modlitby celníka ostře kontrastují se slovy farizeje. Celník se schovává někde vzadu, pravděpodobně na nádvoří Izraele. Neodvažuje se před Boha předstoupit ve vzpřímeném postoji a nehledí ani k nebi. Je si vědom vlastní viny, a tak sklání oči k zemi a bije se v prsa na znamení kajícnosti. Pohlíží na sebe ve světle Božího slova a považuje se za hříšníka.

Podle tehdejšího přesvědčení by celník jen na základě své modlitby nedosáhl odpuštění. Musel by především zanechat své profese a odškodnit ty, které ošidil. K tomu by musel ještě pětinu přidat. Ježíš ale toto pravidlo nechává stranou. Slavnostní formulací pravím vám ohlašuje Boží soud nad farizejem i celníkem. Celník je ospravedlněn pro svou pokoru, zatímco farizeus odmítnut pro svou pýchu. Hříšník je zproštěn viny pro svou zkroušenost, zatímco ten, kdo se považoval za spravedlivého, je odsouzen kvůli své domýšlivosti. Ukazuje se, že spravedlnosti před Bohem se nedosahuje vlastní aktivitou, ale kajícím uznáním osobní hříšnosti.

Bůh, který povyšuje ponížené a pyšné posílá pryč (L1, 52), nachází zalíbení v celníkovi, zatímco pyšný farizeus je odmítnut. Kdo se modlí jako farizej, odejde od posledního soudu s prázdnou, zatímco prosebná modlitba přinese modlitebníkovi spásu.

Asi většina z nás se neztotožní ani s celníkem, ale ani s farizejem. V našem srdci je střídavě jeden nebo druhý, případně oba najednou. Chceme žít řádně a občas máme pocit, že jsme lepší než ti druzí. Jindy zase z milosti Boží vnímáme, že jsme pyšní a zůstáváme daleko od Kristova smýšlení. Pane Ježíši, ty jsi tichý služebník a máš pokorné srdce. Prosíme tě, dej nám svého Ducha a proměňuj naše nitro v oceán pokory a lásky. Amen.

 


Nejnovější z ccsh.cz

Další aktuality pokračují na ccsh.cz