b_270_270_16777215_0_0_images_22_Sezení_na_hostině.jpg

Texty: Sir 10, 12 – 28; Žid 13, 1–8. 15–16; L 14, 1. 7–14

Modlitby:

1/ Pane, prosíme tě za děti a mladé lidi, kteří ve čtvrtek nastupují do školy. Požehnej jejich studijnímu úsilí, jejich dobré snaze připravit se na samostatný život a přijmout zodpovědnost. Myslíme také na rodiče a učitele, aby byli svým dětem trpělivými průvodci na cestě k dospělosti a dávali jim dobrý příklad. Smiluj se, Hospodine!

2/ Modleme se za obyvatele Ukrajiny, kde nepřestává být prolévána krev nevinných obětí. Prosme za to, aby skončila nesmyslná válka a lidé se mohli vrátit do svých domovů a začít nový život. Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z náboženské obce. Prosme za sestru Volkmerovou, která vzdoruje smrtelné nemoci. Buď jí, Pane, ochranou a pomocí, ať u tebe nachází útěchu a naději. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Moudří rodiče nebo učitelé říkávají svým dětem nebo žákům: Musíš mířit výš, než kam chceš dopadnout, a chtějí je tak povzbudili k vyšší výkonnosti a většímu studijnímu úsilí, bez něhož není možné dosáhnout touženého cíle. Pravidlo, které platí o pracovním nasazení, ale nelze použít univerzálně pro jakoukoliv životní situaci, jak ukazuje příběh evangelia této neděle.

Odehrává se v sobotu v domě jednoho z farizeů. Mezi židy bylo zvykem zvát na polední hostinu na konci synagogální bohoslužby.

Rozhovor u stolu, zahájený zázrakem uzdravení, pokračuje dvěma Ježíšovými vzájemně spolu souvisejícími radami. První pokyny směřují k hostům, (7–11) další se týkají hostitele (12–14). V obou se nejprve kritizuje špatný způsob chování a pak přichází výzva ke změně. I když jsou Ježíšova slova označena jako podobenství, jsou to spíše rady, k nimž je připojen příslib zaměřený do budoucnosti.

Pozvaní jsou chorobně ctižádostiví, snaží se zaujmout co nejčestnější místa u stolu. Jejich chování nenechá Ježíš bez povšimnutí a začne ho komentovat. Nevystupuje jako host, ale jako pán domu. V čase již existující církve tímto způsobem křesťanská komunita naslouchá hlasu vzkříšeného Pána.

Pravidlo pro chování hostů je v našem vyprávění zřejmě odvozeno od běžného případu, kdy jsou svatebčané pozvaní na svatbu. Předpokládá se, že si nejprve sami vyberou místo a že hostitel teprve později použije své právo usadit hosty. Z tohoto důvodu Ježíš radí, aby svatebčané neobsazovali přední místa, protože může být pozván někdo, kdo je u hostitele ve vyšší vážnosti. Ježíš nezaujímá stanovisko k hodnostnímu systému míst, ale varuje před soupeřivou touhou a dychtivostí se prosadit, živenou závistí a vychloubačností a poukazuje na možné důsledky. Jen postoj prozíravé zdrženlivosti chrání hosta před zahanbením, které by nastalo, kdyby musel uvolnit čestné místo, jež u stolu zaujal.

Ježíšovo krátké poučení o chování hostů končí výrokem, nárokujícím si všeobecnou platnost a vycházejícím z životní moudrosti a starozákonních příkladů. Je možné se spolehnout na definitivní zvrat skrze Boha. Podobnou radikální změnu životní situace můžeme pozorovat u Ježíšovy Matky Marie, k níž se Bůh sklonil a ujal se svojí služebnice v jejím ponížení (L 1, 48). Také příběh samotného Pána Ježíše je korunován jeho vyvýšením do slávy nebeského Otce (Sk 2, 22–36; 3, 13– 21). Protože mají lidé obvykle tendenci mířit vysoko, vybízí křesťanské vyučování od počátku k pokoře. (např. Ř 12, 16, Jk 4, 6. 10, aj.)

V druhé části své promluvy se Ježíš obrací k hostitelům. Sám je na hostině v domě „jednoho z předních farizeů“, ale jeho slova jsou určená také křesťanské komunitě, která se schází ke slavení eucharistie. Jestliže hostitel zve, jak odpovídá zvyklostem, na hostinu své přátele, bratry, příbuzné a bohaté sousedy, zůstává mezi svými, kteří mu mohou jeho pohostinnost kdykoliv v budoucnu oplatit. Takové počínání ale Ježíš kritizuje, protože se zakládá na zištnosti a vyrovnání zájmů. Již dříve ve svém kázání požadoval lásku, která nepočítá s odměnou. (L 6, 32–35)

Jestliže se má uskutečnit hostina, při níž bude patrná láska, jsou čestnými hosty ti, kdo ve své bezmocnosti nejsou schopni své pozvání opětovat. Ježíš jmenuje „chudé, zmrzačené, chromé a slepé“ (13), oni mají být pozváni. První skupinu tvoří ti, kdo nemají peníze, aby se revanšovali. Členové ostatních skupin nemají sílu nebo schopnosti pohostinnost oplatit. Podle 2S 5, 8 nemohou slepí a chromí vstupovat do chrámu a v kumránské komunitě jsou „zmrzačení, chromí a slepí“ společně s těmi, kdo mají trvalou poskvrnu na svém těle, vyloučeni ze společného stolování. Pozvání takových lidí křesťanským služebníkem je projevem lásky a touhy pomoci bližnímu v nouzi, aniž se počítá s náhradou.

K tomuto jednání Ježíš motivuje blahoslavenstvím a pravou odplatou u Boha při vzkříšení spravedlivých, při hostině na konci časů. (L 14, 15; 13, 28–29) Nejde o to, že by se vzkříšení týkalo pouze spravedlivých, ale jen pro ně platí zaslíbení o vstupu do života. Naproti tomu další existence těch, kdo jsou od Boha odděleni, nemůže být nazvána „životem“.

Mluvit o pokoře není v současné době moderní. Toto slovo jako by se zcela ztratilo z našeho slovníku a pokud o ní někdo mluví, je pokládán za podivína. A přece každému, kdo následuje Krista a evangelium, musí být jasné, že toto je Ježíšova cesta, po ní šli jeho první učedníci, raní křesťanští mučedníci a světci. Jde o životní způsob poutníků směřujících do Božího království.

Pokora je oděvem vhodným pro účastníky nebeské hostiny, který nás činí podobným Ježíši. Sám Kristus vyučuje své apoštoly: „….učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.“ (Mt 11, 29) Amen.