uzdravení.jpg

Texty: Iz 58, 9b–14; Žid 12, 18–29; L 13, 10–17

Modlitby:

1/ Modleme se za mír na Ukrajině, v Evropě i na celém světě. Prosme za to, aby si každý suverénní stát rozhodoval o své přítomnosti i budoucnosti a nikdo aby nemohl beztrestně s vojensku technikou a zištnými úmysly překračovat hranice svobodného státu. Smiluj se, Hospodine!

2/ Bože, prosíme za sestru Volkmerovou, která je ve vážném stavu a bojuje s těžkou nemocí. Modleme se, aby naše sestra v Kristu dostávala duchovní posilu od Ducha svatého, aby ji Boží milost provázela na cestě údolím stínů smrti, jímž právě prochází. Prosme za vnitřní sílu také pro celou rodinu sestry Volkmerové! Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za místa zalitá vodou na Plzeňsku i v Praze a Středočeském kraji. Prosme za hasiče a dobrovolníky pomáhající odstraňovat škody způsobené velkou vodou neb ohněm. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Dnešní datum – 21. srpna – nemůže nevyvolat v našich myslích vzpomínku na události staré více než půl století, kdy naši zemi, probouzející se pozvolna do svobodnějších časů, obsadila vojska pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Přestože vývoj v předchozích měsících leccos naznačoval, nikdo si nepřipouštěl, že by mohlo dojít k vojenské operaci, o níž nevěděl ani jeden z čelních představitelů státu nebo strany.

Putinovské Rusko letos v únoru ukázalo, že se osvědčená taktika dá použít i s odstupem několika desetiletí vůči jinému, svobodnému státu. Západ v roce 1968 tiše respektoval rozdělení vlivu v Evropě po druhé světové válce, takže Čechoslovákům nikdo nepřišel na pomoc. Dočasný pobyt sovětských vojsk se protáhl na nekonečných 23 let a ovlivnil život všech obyvatel naší země. Někteří v důsledku invaze zemřeli nebo byli zraněni, asi 70 000 lidí v nejbližších měsících po ní emigrovalo. Ti, kteří zůstali, byli omezeni ve svých občanských svobodách, včetně možnosti vyznávat svou náboženskou víru.

Církve procházely před listopadem 1989 těžkou zkouškou. Někteří z Ježíšových učedníků obstáli a nesklonili svá kolena před baaly tehdejšího režimu, jiní selhali. Vládnoucí ideologie systematicky pracovala na tom, aby měla další generace co nejvíce ztížený přístup k náboženství. Víra a přihlášení se k církvi se pro mnohé staly znamením odporu proti nenáviděné diktatuře.

Po sametové revoluci se zdálo, že se církvím otevře cesta k lidem a oni se vrátí k víře svých předků. Počáteční nadšení ale začalo postupně opadat a po 30 letech ve svobodné společnosti už nikdo nemůže naříkat nad perzekucí církví a odůvodňovat tak malý zájem lidí o bohoslužby a život víry. Mnohé kostely se vyprázdnily docela, některé přestaly sloužit původnímu účelu. Tento trend postihuje v různé míře všechny denominace. Přesto jsou i místa, která představují oázu živé víry.

Při hledání příčin současného stavu církví můžeme používat různá hlediska, ale jistě nesmíme vynechat ani pohled do vlastního nitra, k němuž vybízí také texty této neděle.

Místo zákonické horlivosti požaduje Bůh ústy proroka Izaiáše (Iz 58, 9b–14) účinnou lásku k bližnímu. Bude-li zachován Boží půst, spočívající v této lásce, doba spásy na sebe nenechá dlouho čekat. Místo magických prostředků, ovlivňujících lidi i věci, vyzývá prorok k štědrosti a ochotě. Na ně se vztahuje Boží zaslíbení: Hospodin svému lidu požehná tak, že se bude podobat zavlažovanému sadu, připomínajícímu zahradu Hospodinovu (Gn 2, 4–14), nový Jeruzalém (Zj 22, 1–5). Pobořená města budou obnovena, hradby se zacelí a po stezkách budou do měst přicházet poutníci.

K poselství o pravém půstu se připojuje výzva k svěcení dne odpočinku. Bůh je svatý, a proto je svatý i jeho den. Den odpočinku, den zasvěcený Hospodinu, čas radosti, je příslibem nového věku a znamením přicházejícího Království pokoje.

Také Ježíš musí představenému synagógy připomenout pravý smysl zákona. (L 13, 10–17) Uzdravuje ženu, o které je řečeno, že již osmnáct let byla stižena nemocí a nemohla se napřímit. Toto uzdravení se odehrává v sobotu, kdy Ježíš učil v jedné synagóze. Žena ani nemusí o své uzdravení žádat. Pouhý pohled na ni Ježíši stačí k tomu, aby ji zavolal k sobě. V centru jeho zájmu je člověk.

Ježíšův čin pobuřuje představeného synagógy, který nese zodpovědnost za vnější pořádek. Šest dní je určeno k práci i k návštěvám lékaře, ale sedmý den náleží Bohu. (Dt 5, 14, Ex 20, 9–10) Jako by se představený synagógy ve svém rozhořčení obracel na lid a chtěl ho varovat před Ježíšem, k němuž se většina lidí klonila. Cožpak Ježíš nemohl počkat jediný den, když nemoc oné ženy trvala už tak dlouho?

Ježíš ale odporuje takovému uvažování. Je „pánem nad sobotou“. (L 6, 5) Snadno odkrývá pokrytectví svých kritiků. Jestliže lze v sobotní den odvázat zvíře od krmného koryta a vést ho k vodě, čím spíše je možné uvolnit pouta člověka, aby byl uzdraven? „Dcera Abrahamova“, členka Božího lidu, je přeci mnohem vzácnější než domácí zvířata! Spoutání Satanem je daleko horší než připoutání ke žlabu a osmnáct let je nesrovnatelně delší doba než jeden sobotní den, kdy by mohlo zvíře zůstat uvázané.

Je jasné, že žena „musela“ být osvobozena v den sobotní. Podle Boží vůle je nutné, aby šest dní člověk pracoval a sedmý den zasvětil Hospodinu, ale právě tak je nezbytné, aby byla nemocná žena uzdravena v sobotu. Na Ježíšovu argumentaci jeho kritici neumí odpovědět, zatímco se celý zástup raduje z jeho činů.

Ježíš neruší Zákon, jen připomíná jeho pravý smysl. Mnoha lidem vadí na církvích zákonická strnulost, nedostatek vnímavosti pro nejrůznější bolesti a utrpení, dalo by se říct, že jim chybí láska k bližnímu.

Jiná společenství se ale dopustila možná druhého extrému, když ve snaze otevřít se lidem a jejich potřebám, úplně zapomněla na to, že určité normy mají svůj původ u Boha, a tak „s vaničkou vylila i dítě“. Prázdné lavice jsou trpkým ovocem takového postoje.

Pane Ježíši, Lékaři duše i těla, uzdravuj rány naší paměti, přinášej smíření a odpuštění. Prosíme též za obnovení našeho společenství, aby se stalo místem setkávání lidí s Tebou, Pramenem života.

Amen.