Kázání a modlitby Dr. Heleny Smolové, farářky CČSH v Lounech, k neděli 17. července 2022 - 16. neděli v mezidobí.
Texty: 2 Sam 12, 7 – 10. 13; Ga 2, 16 – 21; L 7, 36 – 50
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, prosíme tě za lidi na cestách na dovolené a prázdninové pobyty. Ochraňuj řidiče, dávej moudrost všem, kterým je svěřena zodpovědnost za druhé, aby je spolehlivě dovedli k cíli. Kéž jsou dny odpočinku příležitostí k setkání s tebou i k poznání sebe sama, ale také možností vytvořit nová přátelství. K tobě, Pane, voláme!
2/ Modleme se za naše blízké, kteří v letních dnech neodpočívají na klidných místech u vody nebo necestují za poznáním, ale jsou nemocní a upoutaní na lůžko. Je nám líto všech, kdo trpí, a přejeme jim, aby se uzdravili a mohli se opět zařadit do života. Prosíme za bratra Klazara, sestru Volkmerovou, Pepu, Martina, Evu, Vláďu. Smiluj se, Hospodine!
3/ Bože, modlíme se za bojující na Ukrajině, svěřujeme ti utrpení a bolest lidu této země a prosíme za ukončení války. Myslíme na uprchlíky hledající nový domov. Je nám líto těch, kteří nenašli práci, stabilní bydlení nebo lékařské ošetření. Prosíme, Pane, za všechny, kterým válka vzala domov a práci, oddělila je od jejich blízkých, omezila jejich plány do budoucnosti.
Pane, ty znáš každého z nás lépe, než známe my sami sebe. Víš, co potřebujeme, ještě dříve, než se odvážíme za to prosit. Tobě svěřujeme všechny, které válka na Ukrajině jakkoliv zasáhla. Bože, buď nám milostiv!
4/ Modleme se za nemocné covidem, jejichž počet roste. Kéž se necháme poučit chybami z minulosti a nepodceňujeme hrozbu zákeřné nemoci. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Mluvit o hříchu se stalo v naší společnosti jaksi nemoderním. Toto slůvko se nanejvýše vyskytuje v různých povzdeších, když si stěžujeme, že jsme opět podlehli sladkému pokušení a navzdory dobrým předsevzetím zdravě jíst jsme přeci jen sáhli po něčem velmi nezdravém.
I tento zlehčený obraz hříchu v sobě podržel schéma, z něhož vychází náboženská tradice. Ukazuje, že je zde jisté pravidlo, které je dobré (v tomto případě pro naše tělesné i duševní zdraví). Abychom ho zachovali, musíme vynakládat určitou energii, překonávat překážky, odolávat svodům. Jeho dodržení se rozhodně neděje bez účasti naší vůle. V případě porušení normy se dostavují neblahé důsledky (v našem příkladu nežádoucí přibývání na váze).
V Bibli je hřích jedním z nejdůležitějších pojmů. Je výrazem neposlušnosti vůči Bohu, je tudíž něčím nenormálním, uráží Boha, porušuje Boží normy. Různé výrazy označující hřích se vykládají jako sejití z cesty, minutí se cílem, nenalezení, nevěrnost nebo nesplnění slibu či závazku. S největší naléhavostí bojovali proti hříchu proroci, když mluvili o vzpouře, zpronevěře nebo zradě, o odpadnutí a nevěrnosti vůči Hospodinu. Hřích nejen narušuje společenství s Bohem nebo s člověkem, ale působí zhoubně i na srdce hříšníka, takže se člověk stává vnitřně nešťastným.
Také Nový zákon mluví o hříchu pomocí různých pojmů jako je bloudění v myšlenkách i činech, provinění se ve zlém úmyslu, až po vědomé odpadnutí od Boha. A právě pro tyto vzdálené od Hospodina přišel Kristus a zvěstoval jim Boha jako Otce, který je hledá a očekává jejich návrat. Jako Boží Syn přemáhá hřích tím, že se setkává s hříšníky, stoluje s nimi, odpouští jim a uvádí je do společenství s Otcem právě proto, že je přivádí k sobě, neboť on je jedinou cestou z hříchu. V něm se vlomil do tohoto věku nový svět, charakterizovaný Božím odpuštěním.
Historie Davidova hříchu z 1. čtení (2 Sam 12, 7 – 10. 13) se završuje pokáním. Cizoložství a úmysl odstranit nepohodlného muže – Uriáše byly zlé činy v Hospodinových očích. Přesto Bůh pomáhá Davidovi, aby našel cestu z vnitřního vězení, do něhož ho zavřel vlastní hřích. Posílá proroka Nátana, který ho vyprávěným příběhem přivádí k odsouzení vlastního pochybení.
Pro každého člověka je těžké uznat svou vinu. David to dokázal. Nezahnal nepohodlného proroka, ale uznal své vlastní selhání. Odpovědí na tuto Davidovu odvahu je příslib života: „Nezemřeš.“ (13)
Příběh o setkání Ježíše s hříšnou ženou v domě farizea Šimona ukazuje proměnu života ženy, zasažené Ježíšovým slovem. (L 7, 36 – 50) Žena hříšnice, známá po celém městě, se odvažuje vstoupit do domu farizea, aby se setkala s jeho hostem – Ježíšem. Od počátku je jasné, že jí jde o toto setkání. Znamení lásky této ženy, které se jeví jako nehorázné a nevhodné, ruší všechny zvyklosti, a přesto se stává příkladným. Žena vyjadřuje svou vděčnost za odpuštění a lásku, kterou přijala od Ježíše.
Zatímco se Šimon v duchu pohoršuje nad Ježíšem, nerozpoznávajícím pravý stav ženy, nazaretský mistr vnímá pýchu v srdci hostitele, farizea Šimona, jenž podlehl pocitu vlastní spravedlnosti a představě, že si Boží lásku lze zasloužit a získat. V srdci ženy Ježíš naopak nachází otevřenost pro odpuštění a lásku. Žena miluje, protože jí bylo odpuštěno, a protože miluje, je otevřená přijmout odpuštění. Pohrdavý úsudek a postoj nadřazenosti farizea stojí v příkrém protikladu k Ježíšově milující dobrotě a připravenosti přijímat hříšníky.
Ježíš reaguje na postoj svého hostitele přátelsky a zve ho k naslouchání příběhu o věřiteli a dlužnících, jímž Ježíš navazuje na vzniklou situaci. Jednání věřitele odpovídá božímu postoji k hříšníkům: Bůh odpouští bez ohledu na velikost provinění. Když se pak Ježíš farizeje ptá, který z dlužníků bude mít věřitele raději, je to jen proto, že sám farizej má potvrdit větší lásku hříšnice a jednak také proto, že Šimon má přehodnotit svůj původní úsudek. (40 – 43)
Chování farizeje vůči Ježíši bylo korektní a odpovídalo běžnému počínání, ale ženiny projevy lásky a úcty k Ježíši připomínaly postoj dlužníka, jemuž bylo více odpuštěno. (44 – 46)
Ježíš chce přimět farizeje, aby vyslovil souhlas s tím, co právě bylo řečeno. Místo prominutí peněžitého trestu ale mluví o odpuštění hříchů. A také se zdá, že Ježíš obrací vztah mezi odpuštěním hříchů a důkazy lásky, když sděluje: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“ Snad již dříve při setkání s Ježíšem a jeho uzdravujícím slovem tato žena pocítila, že jí Bůh odpustil její provinění.
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v podobenství a co je uvedeno také v následujícím vyjádření: Komu se málo odpouští, málo miluje, je možné vidět projevy lásky jako důsledek odpuštění.
Formule rozhřešení (48), kterou Ježíš nakonec pronese, stejně jako udivené pohledy hostů na adresu Ježíše vybízejí k odpovědi na otázku: Kým je Ježíš, jestliže i hříchy odpouští? Každý čtenář nebo posluchač si zde musí odpovědět sám.
Ježíš propouští ženu se slovy, která obvykle pronáší při zázracích uzdravení: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ (50) Víra ženy v dobrotivého Boha odpovídá víře těch, kdo přicházeli k Ježíši s touhou po uzdravení. Ježíš potvrzuje odpuštění příslibem pokoje, a tím také spásy.
Sestry a bratři, jakkoliv se nejrůznější pokušení jeví jako lákavý příslib svobody, ve skutečnosti hřích, sejití z Boží cesty, člověka o vnitřní pokoj připravuje, působí rozervanost mysli i srdce, vzdaluje od Boha i od lidí.
Texty této neděle připomínají, že Bůh nabízí východisko, ukazuje cestu k obnovení vztahu s milovaným člověkem. Touží po tom, abychom jako Pavel vyznali: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ Amen.
