Modlitby a kázání lounské farářky Dr. Heleny Smolové k 6. neděli velikonoční (5. neděle po velikonocích)
Texty: Sk 16, 9–15; Zj 21, 10. 22–22, 5; J 14, 15–24
Modlitby:
1/ Bože, prosíme za Ukrajinu, na jejímž území se nepřestává bojovat. Mnozí lidé byli vyhnáni ze svých domovů a ukrývají se na bezpečnějších místech, milióny dalších opustily vlast, aby našly dočasný domov v jiné zemi. Vojska Ruské federace stále zabíjejí a ničí, konec bojů zůstává zbožným přáním.
Modleme se za padlé vojáky i umučené civilisty, aby našli pokoj v Bohu. Prosme za pozůstalé, aby se jim od Pána a Spasitele dostalo útěchy v jejich trápení. Modleme se za lidi na útěku, ať nepřestávají doufat v konec války a ve svůj návrat domů!
Pane, náš nebeský Otče, prosíme tě za ukončení nesmyslného krveprolévání, ponižování a ničení. Prosíme za návrat Božího pokoje na Ukrajinu! K tobě voláme: Smiluj se, Hospodine!
2/ Modleme se za lidi ohrožené chudobou, za osoby bez domova, hledající útočiště na ulici, za lidi, kteří nejsou v bezpečí, trpí fyzickým a psychickým násilím a nemají sílu požádat kohokoliv o pomoc. Bože, ty jsi naše naděje, dávej světlo bloudícím v temnotách, pozvedej ztrápené, dej naději zoufalým! Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z našich náboženských obcí. Mysleme na bratra doktora Klazara a jeho rodinu, prosme za Martina a Evu, za sestru Volkmerovou. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Přibližujeme se ke svatodušním svátkům, a tak se v Ježíšově řeči na rozloučenou setkáváme jednak s motivem lásky a jednak také s příslibem Přímluvce. Ukazuje se, že Ježíšův odchod bude znamenat nový příchod (18, 23, 28). Nazaretský mistr svou řeč pronáší skutečně na odchodu, jak naznačuje také poslední pokyn: pojďme odtud. (31)
Ježíš ve své řeči několikrát mluví o tom, že se láska k němu projeví zachováváním jeho přikázání. Tuto svou vůli naznačil již vícekrát: když umýval učedníkům nohy nebo když mluvil v podobenství o tom, že je třeba, aby učedníci zůstávali napojeni na něj jako ratolesti na vinný kmen. Milovat Ježíše znamená milovat ty, které on miluje. Zachovávání přikázání má tedy podobu konkrétního vztahu lásky. Láska projevující se zachováváním přikázání je přítomná ve víře starozákonního lidu, ale Ježíš tento nárok nově vykládá, když sám dává příklad, a také svým zaslíbením Ducha (16 n) jako nového Parakléta (Přímluvce). Tím prvním, jehož má tento nový zastoupit, je zřejmě Ježíš sám.
Odcházející Ježíš slibuje učedníkům, že s nimi tento jiný Přímluvce bude navěky, tedy že už neodejde. Jeho působení není omezené prostorem ani časem, na rozdíl od Ježíšova vystoupení. Příchod Ducha je popsán jako dar, ale zároveň je spojen s podmínkou ho přijmout, jako tomu bylo u vtěleného Slova (Ježíše), tedy s poznáním. Zatímco svět Ducha přijmout nemůže, protože ho nezná, nevěří v něj, učedníci jej znají, ve víře ho přijali a Duch v nich zůstává. Jde tu o poznání víry, které není obecně přístupnou skutečností.
Ježíš představuje Přímluvce jako Ducha pravdy, jehož působením mají být učedníci uvedeni do veškeré pravdy. Tento Duch učedníkům připomene a naučí je všemu, o čem již dříve mluvil Ježíš. Jeho působení tedy nebude znamenat nějaké nové poznání jako spíše vrůstání a objevoování učení, které už učedníci znají od Ježíše.
Pravda, kterou Duch pomůže poznat, je spojena s Ježíšovým působením, jak se ukazuje už v Úvodu Janova evangelia: vtělené Slovo je plné milosti a pravdy. Také v odpovědi učedníku Tomášovi se Ježíš za pravdu prohlásil: Já jsem ta cesta, pravda a život. V soudním procesu před Pilátem vyjádřil Ježíš své poslání jako svědectví pravdě. Pravdou je přitom míněna pravda o Bohu, skutečné poznání toho, kdo a jaký Bůh je, jak to odpovídá vtělení Božího Slova. Pravá bohoslužba je konána v Duchu a v pravdě, není tedy vázána na určité místo jako tomu bylo mezi starozákonními věřícími nebo Samařany, ale je spojena s pravým poznáním Boha. Také toto těsné spojení s pravdou je společné pro Ježíše i onoho jiného Přímluvce. Ve svědectví Ducha dospívá Ježíšovo svědectví ke svému cíli.
Vzápětí Ježíš slibuje: Přijdu k vám. (18) Vypadá to jako příslib druhého příchodu, ale řeč o společném příchodu Otce a Syna o pár veršů dál naznačuje, že i tady Ježíš ve skutečnosti mluví o příchodu Přímluvce, Ducha, můžeme ho chápat jako Ježíšovu novou přítomnost.
Ježíš ujišťuje své děti (učedníky), že z nich svým odchodem neudělá sirotky, kteří na něj budou pouze vzpomínat! Jeho nová přítomnost bude trvalá, na věky (16), avšak přístupná pouze ve víře, na rozdíl od přítomnosti pozemského Ježíše. Otevře se tomu, kdo s ní počítá, tedy zachovává jeho přikázání. Nástrojem poznání a setkání s Ježíšem je láska.
Otázka učedníka Judy, nikoliv Iškariotského, směřuje k rozdílu mezi světem a učedníky. Jako Mesiáš by přeci měl být Ježíš přístupný všem!? Mistr ve své odpovědi rozděluje lidi do dvou skupin: na ty, kdo ho milují, a na ty, kdo ho nemilují. Znovu se opakuje, že jeho nová přítomnost, spojená se zachováváním přikázání, není přístupná všem. Skutečně se s ním setkat, vidět v něm toho, kým doopravdy je, není jen tak. Podmínkou je láska. Nejde o cit, ale o postoj, vycházející z Ježíšova příběhu a učení.
Ježíšovo závěrečné prohlášení o slově, které není jeho, ale Otcovo, jenž ho poslal, připomíná Úvod (Prolog) Janova evangelia o Slově, které se stalo tělem. (J 1, 1 n–14) Nová přítomnost je tentokrát popsána jako společný příchod Otce a Syna, kteří si u toho, k němuž přijdou, učiní příbytek. Obraz Božího přebývání v člověku je už třetí způsob, jímž Ježíš popisuje situaci po svém odchodu: vyprosí u Otce jiného Přímluvce, sám přijde, takže se jeho učedníci nebudou muset cítit jako sirotci, a přijde spolu s Otcem.
Pane Ježíši, věříme, že nás miluješ. I my tě chceme milovat. Dej nám svého Ducha pravdy, abychom pochopili slova života, která přinášíš ze srdce věčného Otce. Jsi stále s námi a nenecháš nás osiřelé. Také my chceme zůstávat s tebou. Upevni tuto naši touhu a nepřestávej za nás prosit nebeského Otce, aby nám dal jiného Přímluvce, který nám bude připomínat, jak velikou láskou nás miluje Bůh, a tak nás bude uvádět do plnosti pravdy. Amen.
