Modlitby a kázání sestry farářky Heleny Smolové k 34. neděli církevního roku (Slavnost Ježíše Krista Krále).
Texty: Da 7, 9 – 10. 13 – 14; Zj 1, 4 b – 8; J 18, 33 – 37
Modlitby:
1/ Bože, s úzkostí sledujeme zprávy o počtu nových covidových pacientů v naší zemi a u našich sousedů, zejména v Rakousku. Děkujeme za možnosti chránit se proti nákaze, které máme, a prosíme o to, aby mezi lidmi vítězil zdravý rozum nad iracionálními argumenty. Kéž jsme navzájem solidární a nedovolíme, aby se naší vinou nakazili jiní lidé. Myslíme na zdravotníky a pomáhající pracovníky v nemocnicích, vystavené extrémní zátěži, bojující s únavou a nedostatkem personálu. Pane, voláme k Tobě, buď naší záštitou a pomocí v těchto zlých časech! K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za severní Keňu, zasaženou extrémním suchem. Prosme za zaplavené regiony Kanady a další místa na zemi, potýkající se s nepřízní počasí a s přírodními živly. Bože, kéž si lidé stále více uvědomují, jak svým nerozumným a sobeckým využíváním země, kterou jsi nám dal do správy, způsobují změny obracející se nakonec proti člověku. Svou vinu s pokorou doznáváme a modlíme se za hledání cest k nápravě. Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za uprchlíky na bělorusko – polských hranicích, na jejich cestě za lepším životem dále do Evropy. Mysleme na rodiny s dětmi, schované v lesích, bez vody a jídla! Děkujeme za lidi dobré vůle, kteří otevírají své domovy, aby poskytli zoufalým lidem na útěku základní potraviny a nápoje. Modleme se za politické řešení této humanitární krize! Smiluj se, Hospodine!
4/ Bože, těžko se vyrovnáváme s úmrtím lidí, kteří tu podle nás ještě mohli být. Dnes se modlíme za spásu zesnulého bratra v Kristu, Vladimíra Frice, a prosíme za jeho manželku a celou rodinu. Děkujeme ti, Pane, za svědectví víry, naděje a lásky, které oba manželé podávali svým čistým a krásným životem. Myslíme nyní na paní Fricovou, abys byl její oporou tak, jako dosud, abys posiloval její víru a naplňoval její srdce pokojem a nadějí na setkání s manželem. Buď, Pane, milostiv těm, kdo v tebe doufají! Amen.
Sestry a bratři!
Prožíváme poslední neděli liturgického roku, která se nazývá „nedělí Krista Krále“. Tento svátek Páně zavedl papež Pius XI. v roce 1925 jako „účinný lék proti rozkladným silám doby“ a také proto, že svátky mají větší dopad na život věřících než dokumenty, protože nepoučují jen rozum, ale zasahují i srdce lidí. Vnějším podnětem pro zavedení tohoto svátku bylo 1600. výročí Prvního ekumenického koncilu v Niceji. Kristova královská vláda se opírá právě o nauku o Kristově stejné podstatě s Otcem, jak ji koncil definoval.
Proti zavedení svátku sice stály některé námitky, jako např. připomínání Kristovy královské důstojnosti i o jiných svátcích během roku a také o každé neděli, ale nakonec se zvláštní svátek Krista Krále o poslední neděli církevního roku přece podařilo prosadit. Stalo se tak jasnějším, že vyvýšený Pán a Král je nejen cílovým bodem liturgického roku, ale i pozemského putování vůbec. On je „Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“. (srv. Zj 22, 13) Oživeni a sjednoceni jeho Duchem směřujeme k cíli lidských dějin, ve shodě s jeho úmyslem: Všechno na nebi i na zemi opět spojit v Kristu (srv. Ef 1, 10).
Zatímco Egypťané, Asyřané, Foiničané a jiné národy starověku měly své krále a svá království, Izrael přišel do Palestiny z pouště a trvalo ještě dlouho, než přijal tuto formu vlády. Ve starším období stáli v čele lidu soudci povolávaní Hospodinem. Odpor proti královskému zřízení v Izraeli pramenil z přesvědčení, že jediným skutečným vládcem je Hospodin (srv. Sd 8, 22 – 23, Sd 9, 7 – 15). Teprve filištínské ohrožení a vnitřní nepokoje mezi syny proroka Samuele vedly k ustanovení království v Izraeli (srv. 1 S 8, 1 – 5). Podle jedné ze zpráv o této události se stal prvním králem Saul, jehož pomazal prorok Samuel (srv. 1 S 9, 15 – 17. 10, 1).
Jako Pomazaný Hospodinův stál král pod zvláštní Boží ochranou. Jeho úkolem bylo dodržovat Bohem daný řád a prosazovat ho spravedlivým soudem. Na něj samotného se přitom pohlíželo mnohem přísněji než na poddané. Jeho takřka božské postavení bylo vystaveno trvalé kritice proroků (srv. Iz 14, 12 – 18 aj). Navzdory veškerým výhradám a snad zvláště zásluhou krále Davida, který byl králem podle Hospodinova srdce, mělo království svoji náboženskou hodnotu. Po zániku Judské říše stále rostla naděje na příchod pravého davidovského krále, který by vysvobodil Izrael (srv. Ez 37, Za 9, 9 aj). Naplněním těchto mesiášských nadějí se stal Ježíš. V něm byl dán Izraeli i všem národům král, jehož vláda je věčná. Ani ti, kteří ho vítali, ani odpůrci ho nepoznali a viděli v něm jen uchazeče o pozemskou vládu nad Izraelem a soupeře římského císaře. To byl také pravděpodobný právní důvod Ježíšova odsouzení (srv. Mt 27, L 23). Zvláštní svědectví o Ježíšově království přináší evangelista Jan v dnešním čtení (srv. J 18, 37, 19, 12 – 22).
„Ty jsi král židovský?“ (33) ptá se Pilát Ježíše, když padlo obvinění ze strany Židů, a zahajuje výslech. Ježíšovo královské postavení a úmysl stát se politickým osvoboditelem by nepochybně byl důvod k jeho popravě a zřejmě to tak historicky také bylo. Pro Piláta jde o politický úmysl, ale Židé vnímají i náboženský význam královské vlády, Ježíšův nárok být Mesiášem. Podle Janova evangelia Ježíš nedává Pilátovi jasnou odpověď, ale začíná delší rozhovor o tématu „království“ (34n). Ježíšovo království není „z tohoto světa“. Neznamená to, že by Ježíš vládl v nějaké záhrobní říši, spíše se tak vyjadřuje původ a z něj plynoucí povaha. Tím, že Ježíš tuto výhradu vyslovuje jako odpověď na Pilátův odkaz na Židy, naznačuje, že se sám odlišuje od židovských představ o Mesiáši – králi. Na důkaz toho, že jeho království je jiné, než vlády tohoto světa, Ježíš připomíná nepřítomnost násilí – nebránil svému zatčení. Mluví o této události jako o svém vydání, a tak jen potvrzuje, o co se v jeho příběhu jedná.
I když je z Ježíšovy odpovědi jasné, že se nepovažuje za krále, jak tomu rozumí Pilát, přece další Pilátova otázka naznačuje, že se Ježíš nevyslovil jednoznačně odmítavě: „Jsi tedy přece král?“ (37 a) Ježíš odpovídá Pilátovi, že je to jeho termín, on sám se cítí být svědkem pravdy. (37 b) Jde tedy o pravdu, o pravé poznání skutečnosti, jemuž se „svět“ i Ježíšovi vlastní vzpírají (srv. J 1, 10 – 11).
Ježíšovo prohlášení o poslání svědka zaznívá při soudním procesu: Ježíš se tu hlásí o svou roli v něm. Soud před Pilátem je vyvrcholením střetávání Ježíše s protivníky během celého příběhu, jak ho evangelista vypráví, a tak je vlastně celý Ježíšův příběh odhalením pravého stavu „světa“, místem, kde se rozhoduje o „životě“, tedy místem Božího soudu. Tento způsob vlády je základem jeho království, které „není z tohoto světa“.
Pane Ježíši Kriste, svědectvím svého života nás učíš, že kralovat znamená sloužit v síle lásky a ochotně se dávat do služby pro druhé. Prosíme o to, Pane, abychom tvou královskou důstojnost nevyznávali pouze slovy, ale dovolili, aby v nás rostlo tvé království, tvůj pokoj, zdroj útěchy a naděje pro všechny naše bližní. Amen.
