b_270_270_16777215_00_images_21_bilek.jpg

Zajímavý článek historika Martina Jindry ‚Nedoufal jsem již, že na zemi může být tak krásně, jásal sochař. Zachránila ho žena‘ na aktualne.cz.  „František Bílek prožíval celý život jako jeden horoucí rozhovor s Bohem. Jeho dílo je dramatem jeho života, umění je mu výkladem cesty poznání. Klademe-li si stejné otázky po smyslu, mohou se nám stát jeho práce inspirací“.

Sochař František Bílek se řadí mezi nejoriginálnější spirituální umělce, kteří dosahem svého díla přesahují hranice naší republiky. Když koncem září 1941 obdržel zprávu, že si má za svou celoživotní práci převzít u ministra školství a národní osvěty Jana Kaprase národní cenu, musel nemocný umělec poslat omluvný list. Dne 13. října 1941 se jeho pozemské dny naplnily.

Majestátní pohřeb slavného grafika, sochaře a architekta Františka Bílka se konal tři dny po jeho smrti v jihočeském Chýnově. Snad jen při odhalení plastiky "Komenský se loučí s vlastí" se umělec setkal s podobným veřejným uznáním. Pod monumentální sochou "Modlitby nad hroby" na chýnovském hřbitově zazněla mezi projevy i slova profesora Miloslava Hýska: "Průvodkyní a inspirátorkou života mu byla bolest, rodinná láska, obdiv k ženě, kult lásky mateřské, požehnání snu, touhy a víry, úcta k obětování, pokora lidských srdcí, sen o nejvyšším životě, jak jej v čin proměnil ukřižovaný Kristus."

Není náhoda, že profesor Hýsek hovořil o inspiraci života, nikoli uměleckého díla. Bílek totiž po celý svůj život zdůrazňoval, že umělec kráčí k dokonalosti svého díla dokonalostí svého života.

V dětství, které prožíval v rodném Chýnově na Táborsku, se u Bílka zpočátku neprojevovalo výjimečné výtvarné nadání, alespoň z kreslení na obecné škole dostával občas dvojky a trojky. Na reálném gymnáziu v Táboře byl již klasifikován převážně známkou výbornou, zato z náboženství nosil trojky, kterým se ale nevyhnul ani jeho spolužák, pozdější římskokatolický kněz František B. Vaněk.

Právě tento literát z prostředí Katolické moderny, jenž skonal v roce 1943 v koncentračním táboře Dachau, napsal v roce 1896 do modernistického časopisu Nový život o Bílkovi článek "Sochař mystik". V pochvalné stati si všímá Bílkovy akcentace etiky v umění: "… a tento rys v jeho tváři charakterizuje jej něčím zvláštním od ostatních i podobných tváří uměleckých, jakýmsi stigmatem reformátorským. Nebýt tohoto 'více', řekl bych, že je to mystický symbolik, (Otokar) Březina v umění výtvarném."

Pro Bílka byl přítelův text jistě povzbuzením, neboť procházel obdobím občasných duševních krizí a toužil po životní změně. Poté co se během svého francouzského stipendijního pobytu (1891-1892) stranil pařížského bohémského ruchu a akademického provozu, směřoval svou vlastní cestou, z níž vykrystalizovala dvě raná díla "Golgota - Hora lebek (Kalvárie)" a "Orba (Orba je naší viny trest)".

Ani jedno z nich ale nebylo domácími konzervativními uměleckými kruhy vlídně přijato a Bílek se musel vrátit do Chýnova. Tvořil zde v provizorní dílně uprostřed lesů, doléhala na něj duchovní atmosféra okolní přírody, uvažoval o odchodu do ústraní kláštera. Občasný motiv života za klášterní zdí měl společný s básníkem Juliem Zeyerem, s nímž navázal těsné přátelství v roce 1896.

Vyřezal hlavu Krista, dostal za to osm včelstev

Oba tvůrce, z jejichž činorodého dialogu se rodil Bílkův vrcholný krucifix (umístěn je v severní lodi katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě), přitahovalo prostředí konventu bosých augustiniánů ve Lnářích. Bílek klášter poprvé navštívil v roce 1899 a nepřijel s prázdnou. Pro klášterní kostel Nejsvětější Trojice vyřezal hlavu Krista, která se stala prvním Bílkovým dílem natrvalo umístěným v římskokatolických chrámech.
Od převora Majera za ni obdržel osm včelstev, která mu byla zaslána po železnici, oba totiž patřili mezi vášnivé včelaře. Sochař o návštěvě svému příteli Zeyerovi referoval slovy: "To přijetí, to hoštění láskyplné a vše, vše, zvláště pak ty dobré duše tam shromážděné, to vše mi tak milým se stalo, že jsem to po svém příjezdu postrádal. Přilnuli ke mně, měli mne tak rádi, tolik jsme si toho v té velké útulné jídelně povídali, že nebylo divu, že se mi tam tak líbilo. Tak milí jsou všeci; zvláště ale též, duše všech i celého kláštera, p. Páter převor. Práce moje přijata s tím největším zájmem a i láskou. Je to prvá věc ode mne, která do chrámu se přijímá trochu lidštěji."

Koncem roku 1899 stanul Bílek na životním rozhraní, přemýšlel o svém dalším směřování a svěřil se příteli Zeyerovi: "Chodil jsem ke svatému stolu, poutě konal, v slzách většinu se modlil, a nebylo pro mne naděje ni úlevy jakoby více. Až když vysílen, nebylo ve mně síly nésti těžký svůj kříž, když jsem nebyl vyslyšen, aby mne Bůh nechal raději umřít, aby stopy mé (díky Pánu) přec jistě dosti čisté, někdy mnou pokáleny nebyly, tu dvě cesty mi ukázal, dvě východiska: Jedna je, abych se oženil; a bude-li možno, pokračoval v práci za cestou pravého žití v sobě i jiných. Mám ale za jisté, že bych zešílel. Proto druhou cestu jsem volil, trpnější, větší, lepší pro práci i malou mou: opustit všechno… jít do kláštera."

Se svou ženou se zasnoubil u hrobu přítele

V tu dobu Bílek ještě netušil, že za pouhé dva roky (18. ledna 1902) se v pražském kostele sv. Štěpána ožení s Bertou Nečasovou, s níž se zasnoubil na Vyšehradském hřbitově u hrobu nedávno zesnulého přítele Julia Zeyera. Berta Nečasová, pocházející z vážené lékařské rodiny, se stala po zbytek života Bílkovi pevnou oporou.

Nově nabytou životní radost sochař projevil v dopise fráteru (laickému bratrovi) Josefu Paterovi z lnářského konventu: "Nemyslel jsem a ani nedoufal již, že by tu na zemi mohlo být tak krásně - jenom Jemu - jenom Jemu čest i dík a sláva - Amen."

Manželství bylo požehnáno narozením dcery Berty (1905-1971), později předsedkyně Ústředí sociální práce Církve československé a ochránkyně otcova dědictví, a syna Františka Jaromíra (1907-1977), od roku 1928 faráře Církve československé, divadelníka a po emigraci v roce 1948 i ředitele Valdenského muzea a knihovny v Uruguayi (od roku 1963).

Co pro Františka Bílka a jeho tvorbu znamenalo setkání s Bertou Nečasovou, nejvýstižněji vyjádřil básník Otokar Březina: "Děkuji, že jste svého muže zachránila pro tento svět, že jinak by nám byl ve svém vidění světa uletěl a my bychom mu už nerozuměli."

Bílek začal pracovat na myšlenkovém cyklu "Život", v němž hledá odpovědi na otázky, které klade i Březinovi: "Odpovězte mi: znáte Pravdu? Víte, proč je člověk, co je vůbec člověk a co tu má na zemi chtít?" Od roku 1898 mohl sochař v Chýnově využívat zázemí vlastního domu s ateliérem ("chaloupky"), který si sám navrhl. Začal rozpracovávat svůj nejvýznamnější cyklus "Cesta", kromě jiného vtiskl výtvarnou podobu modlitbě "Otčenáš".

Poté, co v roce 1900 vymodeloval svou první drobnou sádrovou skicu Jana Husa, nechával se pro své dílo inspirovat odkazem a motivy české reformace. Jeho tvorba cílila - o dvacet let dříve, nežli v únoru 1921 přestoupil s celou rodinou do Církve československé (od r. 1971 Církve československé husitské) - k postavám českých reformátorů.

Zatímco kolínský pomník Jana Husa z roku 1914 vytvořil na motiv "Stromu, jenž bleskem zasažen, po věky hořel", pro táborský pomník z roku 1928 se nechal inspirovat Husem coby "Plameny ubírajícími se ku pravdě". Až osobní vztah si pak sochař vytvořil k postavě náboženského reformátora Petra Chelčického, kterou se zabýval opakovaně a jejíž tvář se výrazně podobá tváři Bílkově.

Půdorys domu odvozený ze stopy kosy v obilném lánu

V roce 1911 se Františku Bílkovi podařilo dokončit stavbu své pražské vily v Chotkových sadech na Hradčanech, která patří k nejoriginálnějším stavbám hlavního města. Umělec se při návrhu vily mimo jiné inspiroval Březinovou básní "Apotheosa klasů" ze sbírky "Stavitelé chrámu". Půdorys domu, odvozený ze stopy kosy v obilném lánu a inspirovaný obilným polem v exteriéru i interiéru, tvoří mezikruží orientované k východu.

Celou stavbou prostupuje myšlenka: "Být polem plným klasů pro výživu bratří na každý den." Rostoucí svázané snopy klasů obepínají budovu, myšlenkové odkazy nalezneme na nábytku (zejména v jídelně), zárubních, klikách, pantech atd.

Se vstupem do Církve československé měl Bílek spojena velká očekávání. Byl plný hladu a žízně žít ve společenství naplněném novým Duchem, aby zde realizoval svou představu o výtvarné práci jako "kázání o nejzákladnějších vztazích člověka". Toužil postavit chrám Boží s jednotným liturgickým interiérem. V roce 1927 vytvořil na námět borového lesa návrh sboru pro rodný Chýnov, o rok později navrhl sbor pro město Tábor, kde pracoval s motivem přesličky. Oba návrhy se ale ukázaly příliš nákladnými, a proto neproveditelnými.

V roce 1930 přišel Bílek dokonce s vlastní představou o struktuře bohoslužeb, kterou doprovodil skicami a ornamentacemi bohoslužebných rouch a návrhy hedvábných štól se zlatým vyšíváním pro kněze. Církev československá husitská dodnes užívá Bílkem navržené kalichy, svícny nebo hostie, jejichž výrobu obnovila po 85 letech v roce 2020. V interiérech husitských kostelů zůstala nejhmatatelnější umělcova stopa v Husově sboru v Českých Budějovicích a v pražském chrámu knížete Václava na Zderaze, kde sloužil jako duchovní Bílkův syn František Jaromír.

František Bílek prožíval celý život jako jeden horoucí rozhovor s Bohem. Jeho dílo je dramatem jeho života, umění je mu výkladem cesty poznání. Klademe-li si stejné otázky po smyslu, mohou se nám stát jeho práce inspirací.

Autor je historik ÚSTR.

 


Očekávané události a akce

neděle, 05 prosinec 2021; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 05 prosinec 2021; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 05 prosinec 2021; 09:30 -
Hradec Králové - bohoslužba
neděle, 05 prosinec 2021; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
středa, 08 prosinec 2021; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)
neděle, 12 prosinec 2021; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 12 prosinec 2021; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 12 prosinec 2021; 09:30 -
Hradec Králové - bohoslužba
neděle, 12 prosinec 2021; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
středa, 15 prosinec 2021; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)