b_270_270_16777215_0_0_images_21_21-07-29_Bujna.jpg

Rozhovor bratra faráře Lukáše Bujna pro Krajské listy – otázky klade Radovan Lovčí. Pod titulem ‚Pro církev není zdravé, když je na vzestupu. Pak je pokoušena arogancí moci, říká husitský kněz a spisovatel Lukáš Bujna‘ rozhovor vyšel 22.7. 2021.

ROZHOVORY NA OKRAJI „Možná by se po roce 1989 tradičním církvím dařilo jinak, kdyby tolik času nevěnovaly samy sobě,“ zdůrazňuje Lukáš Bujna a dodává: „Husův apel ´Miluj pravdu´ má trvalou platnost.“ Mgr. Lukáš Bujna (*13. 10. 1979, Ostrov) je farářem Církve československé husitské v západočeském Sokolově a Chebu. Kromě farářské služby působí také jako kaplan v Domově ošetřovatelské péče v Dolním Rychnově na Sokolovsku. Před časem se zařadil se svou knižní prvotinou ´Posvátný dotyk´ do řad spisovatelů duchovní literatury.

Pane faráři, někteří duchovní se vydali na svoji profesní dráhu po vzoru svých rodičů. Jiní si ji vyvolili sami, někdy dokonce proti vůli rodiny. Jaká byla vaše osobní cesta k farářství, případně i ke křesťanství a víře?

Nebyla to cesta přímočará. V pubertě jsem se povrchně zajímal o buddhismus, později o starověkou gnózi. Právě zájem o gnózi mě přivedl ke studiu religionistiky na Husitské teologické fakultě v Praze. Po nástupu na fakultu jsem začal navštěvovat bohoslužby ve studentské obci v Nuslích, kde jsem poprvé v životě potkal řadu věřících vrstevníků a kde se mi dostalo i kvalitního duchovního vedení od tamního faráře. Záhy po křtu jsem rozpoznal povolání ke službě v církvi.

6. července jsme si upomněli upálení mistra Jana Husa v Kostnici. Jsou s ním i dnes spojeny nějaké větší oslavy? Nedávno zaplnili naši spoluobčané velký kus Václaváku kvůli otevření nového obchodního řetězce. Dovedou Češi 21. století totéž i kvůli Husovi?

Husovské oslavy se každoročně konají na mnoha místech po republice, často je pořádají místní náboženské obce husitské církve ve spolupráci s městskými úřady, spolky a dalšími církvemi. Pravidelně se koná slavnostní bohoslužba, přenášená televizí a rozhlasem z Betlémské kaple v Praze. Kvůli Mistru Janovi se jistě nebudou plnit náměstí, což ale neznamená, že Husův odkaz je neaktuální a nemá co říci dnešku. Husův apel ´Miluj pravdu´ má trvalou platnost.

Vaše církev nese v přízvisku označení „československá“ a „husitská“. Jak byste vaši církev v jednoduchosti představil neznalému okolí? Poprosil bych vás přitom o pozitivní, a nikoli negativní vymezení, které občas slýchám v nekatolickém prostředí ve stylu, čím se daná církev liší od římskokatolické a co na rozdíl od ní nemá ve věrouce. Mnoho dnešních lidí by už dnes totiž vůbec nedokázalo charakterizovat ani u nás stále nejpočetnější římské katolíky…

Církev československá husitská v sobě spojuje tradici a modernitu. Univerzální poselství Kristova evangelia zasazuje do kontextu českých duchovních dějin a do života současné společnosti. Je otevřená vědeckému poznání, angažuje se v oblasti sociálních služeb, pomáhá propojovat lidi, kteří by se jinak asi nikdy nepotkali.

Média aktuálně čile řeší některé nové kauzy sexuálního zneužívání v řadách římskokatolické církve. Potýkala se někdy i vaše církev se sexuálním zneužíváním dětí? Stává se něco takového i v nekatolickém prostředí, kde není povinný celibát duchovních? A má vaše církev nějaké mechanismy pomoci nebo kontroly, kdyby se v ní vyskytlo určité poškozující jednání, třeba i v zaměstnaneckých vztazích?

Z doslechu vím o jediném případu sexuálního zneužití, který se stal už dávno, ještě za minulého režimu. Sexuální zneužívání bohužel hrozí v jakémkoli prostředí, kde se pracuje s dětmi, nebo obecněji s lidmi, kteří jsou zranitelnější a hůře se mohou bránit. Na mechanismech pomoci a kontroly je jistě stále co vylepšovat. Problém nelze odbýt tím, že se týká hlavně katolické církve. Týká se všech, je to krvácející rána na srdci Kristově. On nejlépe chápe, jakou bolestí si oběti prošly, a proto by měli mít pochopení a úctu i ti, kteří o sobě tvrdí, že v Krista věří.

Římští katolíci, od kterých se vaše církev za první republiky oddělila, mají poměrně striktní sexuální morálku. Není zde jen celibát kněží, mnichů a mnišek, ale i zákaz předmanželského sexu. Vy se ve vaší církvi jako kněží ženit můžete, a máte dokonce ve službě farářky. Jak je tomu s laiky, a vlastně i s duchovními? Mají také doporučeno varovat se předmanželského sexu, nebo je to věc, kterou církev nějak zásadně neřeší či na ni nemá jednotný názor?

Ve shodě s biblickým podáním i husitská církev učí, že intimní soužití muže a ženy patří do manželství, neboť v manželství se muž a žena zaslíbili jeden druhému. Na rozdíl od tradičního výkladu netvrdíme, že intimní styk se má omezit pouze na plození dětí, respektive že každý intimní styk musí být otevřen možnosti počít dítě. Antikoncepci v husitské církvi neřešíme. Intimita v manželství slouží především k obnově a upevňování vzájemného vztahu. I v církvi si ovšem musíme být vědomi složitosti života. Církev tu není od toho, aby soudila či převychovávala kohokoli, kdo z nějakých důvodů nenaplňuje její představy o mravních ideálech. Evangelium je tu i pro nesezdané páry i pro lidi rozvedené. Rozvod či nevěra jsou samy o sobě bolestné, traumatizující zkušenosti – a posláním církve je rány obvazovat, hojit je balzámem Kristovy lásky, a nikoli šťourat se v nich. Pokud nás v církvi přepadne pokušení pozvednout moralizující prst, stačí si přečíst příběh o Ježíšově setkání se samaritánskou ženou v Janově evangeliu, nebo ještě známější příběh o ženě, kterou chtěli ukamenovat kvůli cizoložství. Ježíšova slova „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem!“ bychom si měli vzít k srdci už proto, že každý z nás je zatížen nějakou vinou, která volá po odpuštění a usmíření.

Podobně jako katolíci uznáváte některé katolické svaté, ale údajně ne všechny. Jak si vlastně světce definují čeští husité a mají nějaký výběrový mechanismus, kdo je pro ně přijatelný, a kdo ne? Časem se zřejmě stane římskokatolickým svatým Karel I. Habsburský, za jehož vlády zemřely miliony lidí na frontách 1. světové války. Přiznám se, že z toho mám velké rozpaky. Jak bude potom sv. Karel vnímán u vás?

Každá významnější historická osobnost má svůj tzv. ´život po životě´ a její odkaz si mnozí interpretují po svém. Nepřísluší mi to soudit. Nevadí mi pluralita názorů a výkladů, je to výzva k dialogu. Osobně tíhnu spíše k holistickému, celostnímu přístupu, který usiluje o integraci někdy i velmi polarizujících pohledů na věc. Krásně je to vidět na Staroměstském náměstí v Praze, kde spolu opět sousedí pomník Mistra Jana Husa a Mariánský sloup. V husitské církvi nikoho nesvatořečíme, ale z Bible víme, že svatost, ve smyslu podílu na Boží svatosti skrze následování Krista, je cílem křesťanské existence. Proto apoštol Pavel nazývá adresáty svých dopisů „svatí“. Svatost je pro každého. V každé historické epoše najdeme lidi, kteří se díky víře a lásce stali otevřenými a vlastně i prostupnými pro Boží svatost ve svém životě. Tyto osobnosti mohou být pro nás inspirací, důkazem, že ´to jde´, že jsme na cestě spolu s nimi, protože naší cestou je živý Kristus. A protože „Duch vane, kam chce“, může být křesťanům inspirací i život a dílo osobností z jiných náboženství. Nedávno mě třeba oslovila kniha ´Umíráme každý den´ od buddhistického mnicha jménem Yongey Mingyur Rinpočhe, který opustil klášter, kde byl opatem, a žil v Indii jako bezdomovec a žebrák.

Vy jste nekatolická církev a těch je v českém prostředí celá řada. Není to trochu luxus v době, kdy křesťanů ubývá, mít takové množství církví? Není to třeba výzva k větší integraci a nezaznívají podobné myšlenky také u vás? Nebo je to nutno brát spíše jako výhodu, že je zde určitá pluralita a velký výběr pro věřící s různými teologickými postoji?

Věřím, že církev je jen jedna, ta Kristova. Ta je zde na Zemi rozrůzněna do mnoha společenství, která se odlišují v některých aspektech duchovního života, v teologických důrazech, v organizační struktuře. Zárodky plurality můžeme pozorovat už v křesťanských obcích, jak jsou popisovány v Novém zákoně. Domnívám se, že pro člověka hledajícího pravdu, naději a smysl života, je dobře, že se může seznamovat s dobrou zprávou (evangeliem) o Ježíši Kristu v nejrůznějších církevních společenstvích a nechat se vést Duchem svatým na místo, které mu bude duchovním domovem. A třebaže vím, kde jsem doma, nic mi nebrání navštěvovat přátele v dalších bytech či pokojích onoho velkého společného domu Božího, jímž je univerzální Kristova církev.

Řada prakticky založených spoluobčanů dokáže uznat smysluplnost charitní činnosti církví, ale nenalézají pochopení pro ryze náboženské aktivity. Jak byste osobě neznalé církevních poměrů představil bohoslužbu nebo jiná duchovní setkání a jejich smysluplnost pro druhé?

Bohoslužba je pro mne událostí setkání. Bůh si nás zamiloval jako první a touží se s námi setkat, být s námi. On je s námi stále, ale bohoslužba je událostí, kdy toto soubytí či spolubytí Boha a člověka se děje vědomě, a navíc v otevřenosti vůči dalším lidem, k nimž Bůh přichází stejně jako ke mně. Proto bohoslužba vrcholí svatým přijímáním, svátostí Večeře Páně. Jde o díkůvzdání nad chlebem a vínem, o vděčnost za dar života, o radost z přijetí Krista, z přijetí sebe samého i přijetí bližních. Bohoslužba má velký terapeutický potenciál, uzdravuje vztahy. Bůh si neklade žádné podmínky, nestaví nám do cesty žádné překážky. Jedinou podmínkou z naší strany je důvěra, že Boží láska nezná hranic.

Po roce 1989 se očekávalo v církvích období jakési duchovní obrody a nového růstu. Ale v praxi se ukázalo, že procházíme jen dalšími fázemi konzumní společnosti, tentokrát nesvázané minulým režimem, a že na rozdíl od většiny církví roste pouze počet různých soukromých duchovních hledačů, kteří odmítají jakékoli organizace. Podle některých odhadů může jít až o desítky procent občanů. Proč myslíte, že nedošlo po roce 1989 k vzestupu tradičních církví, včetně vaší, a ty až na výjimky početně klesají?

Možná to bude od faráře znít divně, ale já si myslím, že pro církev není zdravé, když je na vzestupu. Pak je pokoušena arogancí moci. Pokud je církev na sestupu, je to správně, neboť církev má sestupovat k lidem, k jejich bolestem a radostem, naslouchat jim a být oporou, přinášet naději, a to jde jenom zdola, z místa, kde s ostatními sdílíme to, co oni prožívají, a nikoli zeshora z pozice „těch, kteří vědí“ a udílejí z kazatelny knížecí rady ostatním. Umenšení církve je podle mne cestou, jak následovat Krista, který se také umenšil, sestoupil ke kořenům lidského údělu a vzal jej na sebe. Ale takto asi vaše otázka položena nebyla. Možná by se po roce 1989 tradičním církvím dařilo jinak, kdyby tolik času nevěnovaly samy sobě a nespalovaly tolik energie na vlastní provoz. Ale i zde platí Ježíšovo „Nesuď, abys nebyl souzen“. Nechci soudit ani církev, protože je mou duchovní rodinou a mám ji rád i s jejími nedostatky a chybami. Jsou to i moje chyby a nedostatky!

Stále častěji se setkávám s fenoménem, že někteří lidé paralelně navštěvují jak svoji církev, tak i různé alternativní duchovní akce. Zdá se mi, že to někteří faráři vědí nebo tuší, ale že to jaksi trpně akceptují. Analyzujete si ve vaší církvi toto jednání a máte s ním nějakou zkušenost? Vadilo by vám? Nebo byste si třeba kladl otázku, jestli není chyba i v určité uzavřenosti církví, že možná nejsou s to určité věci nabídnout samy či integrovat některé spirituální praktiky do svého tradičně nastaveného rámce?

Vím o tom a vůbec mi to nevadí. Proč by mělo? Akce, které pořádáme v naší církvi, také navštěvují lidé, kteří nejsou jejími příslušníky a neidentifikují se s ní, ale cítí se obohaceni tím, co jim nabízí. Takže když se někdo zúčastňuje aktivit, které mu pomáhají prohlubovat jeho duchovní život a zároveň neoslabují pouto k jeho duchovnímu domovu, nevidím v tom žádný problém.

Vaše církev se v době vzniku definovala jako liberální. Váš člen měl údajně možnost v individuální rovině zachovat si vlastní a od učení církve odlišný postoj v určité konkrétní otázce a bylo mu to tolerováno. Platí to stále?

Tento postoj se nazývá ´svoboda svědomí´ a zůstává i nadále jedním z principů husitské církve. Jako u všech principů je však důležité nezapomenout, že je nutné uvádět je v život, ačkoli to někdy nebývá zrovna snadné.

Křesťané na Ježíšovu památku přijímají chléb (respektive oplatku zvanou hostie) a víno, tedy Tělo a Krev Páně. Pro některé jde o symbolický obřad, jiní věří, že mysticky přijímají jakousi podstatu jeho Těla a Krve.  Snad příliš nezjednodušuji. Kvůli správnému výkladu tohoto obřadu se v minulosti vedly i náboženské války či se upalovalo. Jak vlastně vnímá daný obřad vaše církev?

Vyznáváme, že ve svátosti Večeře Páně se zpřítomňuje Kristus a sdílí se s námi. V tomto smyslu věříme v reálnou Kristovu přítomnost, nejde jen o připomínku Poslední večeře. Zakladatel moderní husitské církve a její první patriarcha Karel Farský o svátosti Večeře Páně napsal, že je ustanovena proto, aby „chlebem a kalichem vína byl mezi námi přítomen Pán Ježíš Kristus“. Po přijímání chleba a vína se při husitské bohoslužbě říká: „Jsme živi, avšak již ne my – žije v nás Kristus.“ Protože jsme ho právě přijali!

Na stránkách vašeho biskupství v Plzni se píše, že jste otevřeným společenstvím, kam může přijít každý křesťan, i člověk dosud nevěřící. Autorem je váš biskup Filip Štojdl, jenž patří ke známým a populárním postavám vaší církve. Může se ale vaší bohoslužby zúčastnit opravdu každý křesťan, i z méně tradiční církve a s názory, které velké církve odmítají? Tedy nejen tradiční evangelík, katolík nebo pravoslavný, ale třeba i mormon, jehovista nebo unitář? A co když bohoslužba nadchne i onoho nevěřícího a ten ještě nepokřtěn půjde k přijímání také? Většina církví má pro tyto situace velmi přísná a jasně nalinkovaná pravidla a přijímání by mělo následovat až po křtu, pokud se nepletu…

Bohoslužby se opravdu může zúčastnit každý, před nikým nezavřeme dveře, vždyť Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni.“ Tato slova se opakují při husitské bohoslužbě. Je pravda, že u husitů je svátost Večeře Páně vyhrazena pro pokřtěné věřící, a to bez rozdílu církevní příslušnosti. Nepokřtění nejsou vyloučeni, mohou si přijít pro požehnání, které je třeba i povzbudí k cestě následování Krista a ke křtu. Dovedu si však přestavit i zvláštní situace, kdy je ´všechno jinak´. Sloužím například lidem s mentálním postižením a tam opravdu nerozlišuji, kdo je a kdo není pokřtěný. Podobně při bohoslužbách v zařízeních sociální a zdravotní péče. Věřím, že v takové mezní situaci se mohu spolehnout na to, že Boží láska je velkorysá a doplní to, co člověku chybí.

Nedávno jste kandidoval do čela vaší církve, na post patriarchy. Funkci ale obhájil její stávající držitel dr. Tomáš Butta. Jak byste býval chtěl církev vést a směrovat vy? Jakou podobu by měli nebo mohli mít ´husité´ v 21. století a co by mohli dělat jinak a lépe než doposud?

Církev nemůže nikdo vést, vede si ji Duch svatý. Kéž jsou představitelé církve otevření Duchu a dovolí mu, aby ji vedl, kamkoli bude potřeba, i kdyby to bylo po nevyšlapaných cestách! Bratru Tomášovi přeji otevřené srdce a odvahu k vykročení právě na ty nevyšlapané cesty. Modlím se za něho a vyprošuji mu Boží požehnání ke službě. Je společnou odpovědností všech křesťanů hledat podobu křesťanství v těžce se rodící post-pandemické době. Církev by měla být místem, kde se kultivují mezilidské vztahy a kde se vede otevřený dialog spojený se schopností naslouchat si.

Znám bohužel z praxe případy různých kněží, a nebude to záležitost jenom jedné církve, kteří se rádi před kazatelnou dojímají řečmi o milosrdenství a křesťanské pomoci, ale člověk by je v charitě, nemocnici nebo mezi bezdomovci nikdy nepotkal. To však zcela jistě není váš případ. V jaké sféře konkrétní pomoci se pohybujete vy sám a co vám dávají tyto zkušenosti z praxe?

Působím v sociálních službách a zaměřuji se na pastoraci seniorů, nemocných a umírajících. Jsem vděčný za zázraky důvěry, kdy se mi lidé svěřují, kdy je mohu povzbudit, naslouchat jim, nabídnout svou blízkost jak pacientům, tak i personálu. Kromě řady silných momentů nabízí tato služba i nečekaně humorné okamžiky. Je úžasné, když můžete sledovat doslova z první ruky, že humor a vtip neopouštějí člověka ani v závěru jeho pozemské pouti. Například jedné více než devadesátileté pacientce jsem pochválil růžové povlečení, že v něm leží jako princezna. Ona se zasmála a odpověděla: „No, ale ještě by to chtělo nějakého prince!“

Když se člověk musí věnovat problémům, steskům a potížím druhých, může si někdy v praxi připadat jako houba, která do sebe nasakuje množství negativních zkušeností druhých lidí. A když se přidají např. problémy ve vlastní rodině, je to možná ještě náročnější. Máte nějaký obranný mechanismus, jak si nepřipouštět bolesti druhých, nebo jak ze sebe vyhnat to nepříjemné, s čím se vám ostatní svěřili, aby vás to samého neničilo?

Nebráním se emocím, nechávám na sebe působit lidské příběhy a pomocí modlitby hledám způsoby, jak je propojit s tím, co sám prožívám. Mohu pak i svůj vlastní život nahlédnout v širších souvislostech a lépe si uvědomit, že skutečně všechno souvisí se vším. Modlitba je pro mne cesta, na níž odevzdávám tíhu – odevzdat je však možné jenom to, co jsem přijal, čemu jsem se přestal bránit a dovolil tomu, aby se to stalo mou součástí. Modlitbou rozumím na prvním místě modlitbu liturgickou, tedy bohoslužbu, ale neváhám nazvat modlitbou i pozorné prožívání přítomnosti, vázané na dýchání, chůzi, běh, cvičení, četbu, poslech hudby, nebo i milování a další projevy intimity.

Jako farář bez celibátního omezení máte jistě svoji rodinu. Pravdou je, že celibát má přece jen určitou výhodu, svobodný kněz má na druhé více času. Jak se vám daří kloubit práci s péčí o děti? Ptám se i proto, že odvrácenou stránkou života některých ženatých farářů a kazatelů, i velmi slavných, byl někdy nedostatek času na potomstvo, o které pak pečovaly téměř výlučně manželky duchovního. Příkladem může být též oblíbený kazatel prezidenta Masaryka František Urbánek…

Být otcem je krásné, ale je to zároveň úkolem, v němž se mi nedaří obstát na jedničku. Vůči rodině žiji s pocitem dluhu, protože jí nevěnuji tolik času, kolik by zejména děti potřebovaly. Starší syn už je skoro dospělý a má už svoje zájmy, mladší syn je zatím ještě přístupný otcovským projevům lásky, chodíme na procházky a výlety, sledujeme filmy, čteme komiksy, povídáme si. Během lockdownu jsem dělal cosi jako domácího manažera distanční výuky a musím říct, že to bylo náročné pro všechny zúčastněné.

Jste autorem knihy duchovních zamyšlení, nazvané Posvátný dotyk. V ní jste zvolil poměrně netypický přístup. Nesnažíte se působit jako bezchybný příklad pro druhé, ale otevřeně píšete také o svých pochybách, vnitřních rozpacích či slabších chvilkách. Přijali čtenáři tento upřímný styl psaní? Nechtěli by někteří raději o sobě nepochybující vzor, mající ve všem jasno?

Knížka vyšla během loňského rozvolnění mezi vlnami pandemie covidu, takže nebylo mnoho příležitostí představit ji při autorských čteních a uvést ji do širšího povědomé čtenářské obce. Knížku jsem sestavil z textů, které píšu na blogu www.mysterion.info a sdílím je na sociálních sítích. Ohlasy bývají vesměs kladné, ale jsem vděčný za jakoukoli zpětnou vazbu a kritiku si neberu osobně.

A jaké jsou vaše osobní či profesní plány do budoucna? Chystáte např. novou knihu?

Letos mi vyšla knížečka básní ´Veliká noc´ a chystám k vydání knihu s názvem ´Pandemický deník´ – jak už název napovídá, půjde o deníkové záznamy a úvahy od března 2020 do března 2021. Byla to doba, ve které se hodně věcí změnilo – a proces té proměny stále pokračuje. Je to dobrodružná cesta a děkuju za ni!

Já pro změnu děkuji za milý a oduševnělý rozhovor a přeji hodně štěstí.

Zdroj zde.


Nejnovější z ccsh.cz

  • Křížová cesta – čtrnáct zastavení

    29.03.2024, 07:24:17

    Křížová cesta – čtrnáct zastavení (ČZ 13/2024) Ve dvou nejvýznamnějších dnech Svatého týdne se v Jeruzalémě střídá smutek a oslavy. Na Velký pátek se do Jeruzaléma sjíždí poutníci z celého světa.

    Číst dál...
  • O svátosti křtu v české reformaci

    28.03.2024, 09:55:47

    O svátosti křtu v české reformaci Mistr Jan Hus ve shodě s církevní tradicí řadí svátost křtu na první místo při výčtu sedmi svátostí, jak je tomu i v jeho katechetické příručce zvané Jádro učení křesťanského: „Sedm jest posvátných věcí, prvá jest křest…“

    Číst dál...
  • Ptali jsme se: Jak budete trávit Velikonoce?

    28.03.2024, 08:15:31

    Ptali jsme se: Jak budete trávit Velikonoce? (ČZ 13/2024) Redakce oslovila několik našich sester a bratrů s dotazem na osobní prožití velikonočních svátků.

    Číst dál...
  • S českou muslimkou o ramadánu

    28.03.2024, 07:39:36

    S českou muslimkou o ramadánu (ČZ 13/2024) V tomto roce se překrývá ramadán s Velikonocemi. Redakce Českého zápasu se zeptala české muslimky Miriam Massadi, jak prožívá tento svátek.

    Číst dál...
  • Bláznovství Boží je moudřejší než lidé

    27.03.2024, 08:47:32

    Bláznovství Boží je moudřejší než lidé (ČZ 13/2024) Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro[…]

    Číst dál...
  • Velikonoční křesťanství

    26.03.2024, 14:40:47

    Velikonoční křesťanství (ČZ 13/2024) Dnes se v novinách dočteme o „návratu náboženství“, ale ve skutečnosti jde o jakousi neurčitou religiozitu, která se těší velké oblibě, když nahradila dříve převažující křesťanství.

    Číst dál...

Další aktuality pokračují na ccsh.cz