Rozhovor Renaty Kalenské s Marií Viktorií Kopeckou

Před dvěma lety jste řekla, že ne každý považuje práci farářky za potřebnou. Máte pocit, že se to v pandemii změnilo?

Ano. Myslím, že si církev sáhla na svoji bezmocnost, kdy loni na jaře byly zavřené kostely. Já jsem nebyla připravená na situaci, kdy vytisknu ceduli „Máme zavřeno, modlíme se za vás a přijďte, až to bude lepší“. Pro mě to bylo těžké, protože jsem si říkala, že teď mám být ve službě, ale nemůžu.

Církev na tuto situaci docela dobře zareagovala tím, že se přesunula do online světa. Jenže je to jenom instantní řešení. Večeře Páně, kterou lidé vidí přes displej svého počítače, je naopak vede k frustraci, že farář svátost může mít kdykoli, ale oni, kteří teď trpí bezmocí z nějakého krizového momentu, ji mají nekonečně daleko. Myslím, že v tomhle církev ani nemohla udělat nic jiného, než že s člověkem byla. Otázkou ale je, jestli to bylo dost.

Jaké reakce jste tedy měla od věřících? Během pandemie jsem mluvila s katolíky, evangelíky… A ti chodili po domácnostech a lidem pomáhali a povzbuzovali je osobně.

Mně se ozvali lidé, kteří dříve byli v kategorii svátečních návštěvníků kostela – tedy na Velikonoce, na Vánoce… Ti najednou projevili touhu, abych jim poslala kázání do e-mailu. Nebo aby se mnou mohli vést duchovní rozhovor po Skypu, po telefonu.

To znamená, že se ozvali lidé, kteří na církev dávno zapomněli nebo si řekli, že duchovní život bude, až na to budou mít víc času, protože teď mají děti nebo chalupu. To je ale také pochopitelné. V tom také nacházíme duchovní uspokojení. Není to nic nižšího.

Na mě se docela obracejí lidé, kteří mě viděli v novinách nebo v televizi. Nevím, jestli je to úplně dobře, ale říkám si, že když tu potřebu mají, nebudu jim přece říkat: „Jděte si za svým farářem.“ Nakonec jsem musela konstatovat, že příběhy těchto lidí pro mě byly darem.

Nemám pocit, že bych se vydávala do všech stran a byla na roztrhání. A že by za to ti lidé měli horentně děkovat. Velké povzbuzení to totiž bylo pro mě. Do té doby jsem si připadala strašně neužitečná. Pak přišla doba, kdy se krutě přetočila bilance svateb, křtů a hezkých slavností a přišlo velké množství pohřbů. Kostel plný kytek…

Zrovna lidem můžete pomoci i jako odborník, protože jste zároveň psychoterapeutka a vedete vlastní praxi.

Když jsem farářka, čerpám z Bible. Psychologické škatulky a všechny ty diagnózy se mi strašně hodí, ale jako farářka pracuji jinak. Mluvím s těmi lidmi jinak a nevstupuji jim do toho otázkami, které kladu jako terapeut.

To musí být těžké, takhle se přehodit.

To není těžké.

Myslím ve smyslu, že byste jim tak ráda poradila, co mají třeba dělat se svým dítětem, ale zrovna jste v roli farářky.

Někdy neodolám a řeknu: „Pokud bych mohla, ze svých zkušeností vím to a to.“ Ale pořád to musím vracet k tomu, že vedu pastorační rozhovor. Ti rodiče si nepřicházejí pro potvrzení, že jejich dítě má ADHD, ani pro poukaz do poradny. Maximálně jim můžu doporučit, že v té a té poradně pracuje takový doktor a mohl by jim k něčemu být.

Je velmi nebezpečné z role faráře určovat, co člověku je, co by potřeboval, nebo to naopak bagatelizovat a říct, že si s tím poradíme modlitbami. To je strašně tenký led. Farář musí být opatrný a tyto dvě role nesmí směšovat.

Vy jste během pandemie neměla chvíli, kdy jste cítila beznaděj?

Jako farář? Jako člověk?

Jako Martina Viktorie Kopecká se vším, co je s ní spojené.

V poslední době – protože ještě vypomáhám na jedné krizové lince – jsem častěji než dřív vnímala, že pro lidi nejvíc udělám, když budu mlčet a poslouchat je. Protože jejich zkušenosti jsou nepřenositelné. Já jejich bolest můžu vnímat, být empatická, oni ji můžou popsat, ale já ji nedokážu prožít. Farář i terapeut musí být k bolesti druhého člověka pokorní.

A když se s farníky mezi sebou bavíte, jaké jsou to debaty, když vypadnete z role farářů a farářek?

My jsme se na tohle nepřipravili, nebyla možnost. To jsou ty chvíle beznaděje, které se mi dějí častěji než dřív.

Ve chvíli, kdy jeden z farníků umře, je to, jako když z mozaiky na vitráži vyloupnete jedno sklíčko. Najednou někde něco fatálně chybí. A trvá dlouho, než se to zacelí. Navíc to není tak, že by se jednou za čas vylouplo sklíčko jedno. Mozaika najednou bude mnohem děravější.

To může být pro faráře hrozné, protože přicházíme o lidi, které známe, známe jejich životní příběhy. Když k někomu kážete v malém prostoru, je to ryze intimní moment. Ve velkém kostele je to trochu jiné. Je to prostor formálně dokonalý, ale nedá se to srovnat s tím, když mluvíte k lidem, kteří hůř slyší, hůř vidí a vy musíte jít opravdu blízko, abyste jim svůj pohled na biblický text mohla předávat.

Když ale najednou ta síť září prázdnými místy, je to děsivý moment. Přitom farář si nemá moc na co stěžovat. V tomhle ohledu musím říct, že mě spíš trápí bolest lidí, které opravdu mohu jednom vyslechnout. Na krizových linkách jsem byla naučená s jakoukoli krizovou situací nějak naložit…

A teď jste najednou selhávala?

Teď mám pocit, že těm lidem nemám co říct. Na krizové lince, kde nemám teologii, nemám tím pádem ani oporu ve víře ve věčný život. V takové situaci mě stojí obrovské úsilí, dovést lidi k tomu, aby viděli smysl v dalším přežívání a k žití ze dne na den.

Je to situace, která chyběla v učebnicích. Faráři mají různé příručky na různé agendy. Třeba pro člověka, který odchází ve sto letech. Je diametrálně jiné, když pohřbíváte dítě nebo když pohřbíváte mladého člověka, který byl sám rodič. To je strašně těžké. A já nemám desítky let praxe. Jsem v církvi devět let a doteď byla moje služba procházka růžovým sadem.

Vy jste v Církvi československé husitské velmi výrazná právě i věkem, protože věkový průměr je v ní velmi vysoký. Na druhou stranu jste starší než Ježíš, když ho ukřižovali.

Jo, to si vždycky říkáme: „Vždyť Ježíš nebyl starý kmet s vousy.“

Je pravda, že vypadáte na dvacet let. A říkám si, jak to působí na člověka, kterému je třeba šedesát a chce se vám vyzpovídat.

Aspekt toho, jak vypadám a kolik mi je, mi úplně na začátku nepomáhal. Přišla jsem třeba do krematoria, byla jsem slušně oblečená a pracovník pohřební služby zvažoval, jestli jsem opravdu farářka. Nechápu, proč by si tedy člověk hrál na to, že jde sloužit pohřeb, a nebyl přitom farář, nicméně tyhle situace přicházely.

Nebo jsem přišla na svatbu a lidé si mysleli, že jsem svatební koordinátorka nebo číšnice. Na mně to farářství není vidět. Mám šaty, kecky, jsem anonymní, neidentifikovatelná. Ale tyto první zkušenosti mě vedly k poznání, že nejlepší možnou polohou je autenticita. Nemám strach lidem říci: „Tohle jsem nikdy nezažila a nevím, jak vám poradit.“ Nejsem automat na moudro.

Rolí faráře je vést druhého člověka k poznání vlastního duchovního života a pomoct mu najít spásu. A to já jako jedinec můžu udělat jedině tak, že budu ty lidi doprovázet upřímně. Nemůžu před devadesátiletým člověkem vůbec vyslovit, že vím, jaké jsou jeho zkušenosti.

Stalo se vám, že vám zoufalý člověk řekl: „Ale co vy mi máte co radit? Co vy víte o životě?“?

To se mi stává. Vždyť je to přirozené. Já bych to také řekla. Mě by štvalo, kdyby na mě člověk, za kterým přijdu jako za duchovní autoritou, zkoušel nějaké psychologizování. Mě by to asi rozčílilo. A já jsem ráda, když mi tohle člověk řekne. V tu chvíli vím, že jsme na dobré cestě, protože je ke mně upřímný. A dává mi zpětnou vazbu.

Pro mě je to důležitá informace o tom, že asi nejsem dost autentická. Nikdy nesmím budit dojem, že jsem víc než ti, kteří přišli na bohoslužbu. Ve službě mám pocit, že jsem jedna z lidu, která hledí do tváře Bohu stejně křehce a zranitelně jako všichni ostatní.

Když říkáte, že hledíte do tváře Bohu, kdy se vám to stalo poprvé? Váš život skrze narativ, který vnímám v médiích, je pro mě neuvěřitelný. Sama jste řekla, že jste šla studovat teologii, abyste „něco studovala“. Aniž jste byla věřící, aniž jste si předtím přečetla Bibli. Prostě jste si ji šla teprve koupit do knihkupectví. Kdy vás tedy Bůh oslovil?

Až ve chvíli, kdy jsem se dotkla své pokory a toho, že teologie je dřina. A že to vyžaduje i sebezapření. Já jsem po nocích studovala. Začali jsme hebrejštinou, Starým zákonem, pak až teprve řečtinou a Novým zákonem. Četla jsem Knihu Kazatel a skládala jsem si jedno písmenko po druhém. Tu Bibli tady doma dodnes mám. Čas od času jsem knihu odhodila a řekla, že na to kašlu, protože je to těžké…

… a jdu zpátky do korporátu.

Jo. Říkala jsem si, že v korporátu mě už nemůže potkat nic horšího než tady skládat rozsypaný čaj do nějakého tvaru. Jenže když z toho pak člověk vyloupne větu, ta mu dá smysl a je to zobrazení hodnoty, kterou člověk kolem sebe celou dobu hledá, najednou cítí, že je něco nad ním.

To jsou prvopočátky mé víry. Mě se jedno dítě při přípravě ke křtu zeptalo: „Jak to mám udělat, abych věřilo na Boha?“ Řekla jsem mu, že tohle je jedna z nejdůležitějších otázek, které si pořád všichni klademe.

Cítíte ty pochyby dodnes? Pochybujete o existenci Boha?

Ano. Myslím, že moje víra není pevný betonový chodník. Je to tenounká červená linka, která tepe. A já si říkám, že dokud tepe, je to důkaz života a toho, že Bůh existuje. Mě by spíše děsilo, kdybych víru v Boha měla neoblomnou.

Já jsem si kvůli pokoře asi potřebovala prožít taky nějakou nemoc. Byla jsem na konci prváku a operovali mi srdce. Bylo to katetrizační metodou, takže všechno bylo relativně elegantní. Podepisovala jsem ale papíry, že když se to nepovede, budu mít možná do konce života kardiostimulátor, nebo na tom stole už zůstanu.

Zjištění, že existují zranitelnost a křehkost, mě dovedlo k tomu, že jsem to riskla a poddala se tomu. Dokud jsem se racionálně bránila, byly to pořád jenom výpočty, které dávaly, nebo nedávaly smysl.

Jestli ten farář je skutečně farář

Proč jste si vybrala zrovna husitskou církev?

Farářka může mít děti, v pozadí je tam nějaký manžel, který dělá něco, co třeba vůbec nesouvisí s církví. To mě vedlo k tomu, že si to můžu troufnout zkusit. Já jsem opravdu nevypadala na to, že bych měla sloužit v církvi. Ani teď si asi lidé při pohledu na mě neřeknou: „Ha, farářka! To je jasnej typ!“

Po malých nenápadných krůčcích jsem dospěla až k tomu, že tady sedíme u mě v obýváku a já už devět let zažívám službu, kdy mi lidé v noci volají a jsou zoufalí. A já jsem sice unavená, ale jdu. Zažila jsem, co to znamená, že je to břemeno, které netíží. To, že odvádím práci, která mě naplňuje a někomu to pomáhá a dává mu to smysl, je pro mě vzácný a svatý aspekt.

Je tohle pro vás snadnější cesta, než kdybyste zvolila cestu řeholnice, která se musí vzdát právě třeba rodiny?

Kromě toho, že jsem dost racionální, jsem i dost tělesný člověk. To znamená, že si nedokážu představit, že bych vzala svoji sexualitu a vztahovou emočnost a vydělila je ze svého života. Vím, že řeholník má funkční tělo, které má svoje biologické potřeby a ty se v něm odehrávají.

Mně ale rovina celibátu nepřipadala jako něco, do čeho bych se chtěla pouštět. Nikoli ve smyslu, že bych si to chtěla udělat jednodušší, ale jsem přesvědčená, že sexuální rovina má svoje posvátna. Že k životu člověka patří a že ho od duchovna neodvede. Naopak ho to může k duchovnu docela dobře přibližovat.

Nebylo to tedy tak, že bych hledala snadnou cestu, jak se stát farářkou, a zároveň si kvůli tomu neodříct všechny sladkosti života. Zpětně nemám výčitky, že jsem nešla řeholní cestou. Řeholní život ohromně ctím, myslím si, že i celibát má pro některé lidi veliký smysl, protože je „neruší“ žádná rodina.

Malinko jsem měla možnost poznat komunitu na Bílé hoře, kde jsou sestry benediktýnky v opatství Venio. Přes den chodí do práce, večer přijdou domů, tedy do kostela, vezmou si hábit a jdou na nešpory. A žijí komunitním životem. Takže zhruba tuším, co to je. Když jsem byla ve Vatikánu, mluvila jsem tam s mnoha řádovými sestrami. Prožívají duchovnost v některém výseku stejně, ale projevuje se trošku jinak. A to není moje cesta.

Asi tu bude jinou roli hrát pojem oběť. Třeba Marek Orko Vácha srovnává celibát s Ježíšovým utrpením. Kdybych měla tyto dvě polohy srovnat, připadáte mi spíš jako hluboce věřící psychoterapeutka.

Rozumím. Pro mě je ale služba kněžství zásadní. Kdybych si měla vybrat jednu věc nebo kdybych měla říct, kým jsem, bez velkého přemýšlení bych řekla, že jsem duchovní. Jsem duchovní ve všem, co dělám. I ve chvíli, kdy jdu na tržiště koupit brambory. Neumím to ze sebe oddělit. Možná to jen na mně není vidět.

Vybrala jsem si církev, která umožňuje žít rodinným způsobem života a dělá to tak trochu snazší. To s sebou přináší i odůvodňování, na které se ptáte: proč jsem nešla řádovou cestou. Byla tam moje obava, že bych to nezvládla? Bála jsem se, že by to bylo složitější? Proč jsem si vybrala tuhle „jednodušší“ cestu? Na tohle musí farář odpovídat každý den svým životem.

Řádový život je mnohonásobně těžší. Ten člověk nemá žádnou alternativu. Já mám. Žít v celibátu mohu, ale je to pro mě dobrovolná možnost, kterou mohu realizovat. Zároveň tím, že z kněžství uhýbám do psychoterapie, hledám další berličku k tomu, abych vyšla vstříc svému racionálnímu myšlení.

Nehraju líbivou hru. Rozhovor s člověkem tváří v tvář je něco, z čeho jsem i dneska pořád trochu nervózní. Myslím, že pokud si jednoho dne budu úplně jistá v kramflecích, nebude to dobře. Tohle je pnutí mezi mou nedostačivostí a pohledem vstříc božskému.

Chcete mít děti?

Budu úplně upřímná. Nikdy jsem necítila, že bych chtěla být máma. Ale když mi dá kamarádka dítě do ruky, je to strašně krásné. Teď jsem křtila čtyřletého chlapečka. Vážně krásného. Vůbec jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Strašně jsem chtěla prožít ten pohled do očí dítěte.

Byla jsem mu blízko. Dřepla jsem si k němu, protože nemám pocit, že bych měla někoho křtít z výšky. A když člověk cítí teplo toho dítěte, je to opravdu boží chvíle. Mám vlastně strach, abych si za pár let, až mi bude čtyřicet, neřekla, že jsem to prošvihla.

Je vám pětatřicet…

A tělo nemládne a nepočká. Takže z toho určitou obavu mám.

Jste v období, kdy byste o tom začala uvažovat? Nevím, jestli je vhodné se vás ptát, klidně mě utněte.

Lhala bych, kdybych řekla, že o tom vůbec nepřemýšlím. Ale zároveň asi prožívám i nějaké nadšení z toho, že jelikož nejsem máma a manželka, mohu dělat úplně všechno, co chci. Že se můžu položit úplně do všeho a neřešit, jestli je uvařeno a uklizeno. Vždycky je to v souvislosti s církví. Hodně se věnuju mezináboženskému dialogu…

To máte stejné téma jako třeba Tomáš Halík.

Mluvili jsme o tom spolu jednou na obědě. Když ho poslouchám, vyjadřuje to, k čemu já pracně docházím a horkotěžko pro to hledám slova. On to vyhmátne jednou větou.

Ale nechci vám z té otázky utéct. Vím, že teď je čas být matka. Ale v mém životě ten čas být matkou pro mě nepřišel a stále nepřichází. Možná to je na mně, abych k sobě byla přísná a řekla si: „Nebuď bláznivá, nelítej po světě, neobvazuj rány někde v Egyptě, ale buď prostě teď tady ženou a poroď děti.“ Já to ale nedokážu. Prožívám věci intenzivně. Ať už v ekumeně, nebo u sebe v kostelích. Jsem v tom ponořená.

Nedávno se mě taxikář ptal, jestli jsem vdaná. A já mu odpověděla, že jsem vdaná do služby. To ale neznamená, že to takhle bude i za rok, za dva. Jsem z rodiny, kde služba byla životní program. Moji rodiče pracují celý život na záchrance. Co já proti tomu jsem? Když moje máma zachránila na silnici tisíce životů v improvizovaných podmínkách… To je také důležité vyrovnávání. Jestli ten farář je skutečně farář. Jestli tu práci dělám dost.

Takže máte pochybnosti.

Mám. Vždycky si říkám: „Já můžu tohle podfouknout. Můžu tady tomu člověku napsat, že dneska nemám čas.“ Sice nežiju v pocitu, že mě Bůh sleduje a dělá si čárky, ale tohle všechno se sčítá. Jsou to i bolesti, které jsem dřív prožila. Zvlášť ty vztahové, které mě opravdu srazily na parkety, kdy je člověk rve nehty a má pocit, že už dál nemůže žít, v něm zůstávají.

Strašně moc doufám, že bolest, která se v nás ukládá kvůli tomu, že nevolíme vždycky jen tu jednoduchou cestu a jdeme paradoxními, bláznivými, klikatými stezkami, z nás dělá, co jsme. A to souvisí právě s pochybnostmi.

Moje vnitřní ano zaznělo rychle

Měla jste pochybnosti, když jste přijala nabídku účastnit se StarDance?

Nejdřív jsem byla nadšená, měla jsem hroznou radost. Vzápětí ale přišlo racio, které řeklo: „Ty jsi slíbila na celý život, že budeš kněz. Jak to jde dohromady s tím, že tady budeš tančit sambu?“

V první chvíli jsem si intuitivně řekla, že mi to dohromady také nejde. Jakým směrem se tedy vaše úvahy dál vyvíjely?

Pro mě to bylo citlivé. Ale kvůli církvi. Pro mě není tanec něco, co by nebylo posvátné. Naopak. Ve Starém zákoně přece čteme, že král David tančil s truhlou a Hospodin se na to díval. Nemám pocit, že by to bylo v rozporu. Už to moc nečtu, ale ta počáteční kritika ze strany některých farníků… Musím však říct, že moji kolegové mě docela podpořili. Nikdo mi neřekl: „Jak jsi to mohla udělat? Chceš jenom šokovat!“

A reagovali upřímně?

Myslím si, že jo. Říkali, že mi drží palce, prožívají to víc než já. Dokonce i náš pražský biskup, kterému jsem kvůli tomu volala. Já jsem měla strach mu to říct, protože jsem si říkala, že jsem možná opravdu přestřelila, a musela jsem si s ním potvrdit, že na to můžu kývnout.

Řekl mi: „Já vám důvěřuju a nechávám to na vašem svědomí, jak s tím naložíte.“ Tím i sám sebe vystavil kritice, protože lidé se najednou přestali ptát, proč ona jde do StarDance, ale ptali se, proč to schválil biskup.

Počítáte s tím, že se nejspíš stanete výraznou postavou v bulvárním světě?

Asi na to nejsem připravena. Když jsem do toho šla, ptala jsem se i na součinnost s bulvárními médii, která docela odsuzuju kvůli tomu, jak parazitují na životech lidí. Tohle je pro mě citlivé téma a myslím si, že budu hledat cestu, jak samu sebe ochránit, protože jsem člověk, který některé věci říká na rovinu, a bulvár z myšlenky udělá šokující sdělení.

To je ta lepší varianta. Bulvár se často ani neptá.

Ano. A přiznám se, že to si neumím úplně představit.

Moje osobní zkušenost s bulvárními novináři je, že se neptají a píšou lži, aniž máte šanci se bránit, pokud nechcete rozdmýchat další kolo spekulací a nesmyslů.

Tohle je děsivé. Já si pak říkám, kdo je konzumentem takových příběhů. Spíš si to vykládám tak, že lidé lační po archetypálních příbězích dobra a zla a nic mezi tím. A k tomu je přisazena nějaká hlava a jméno člověka, který existuje a nic nezpůsobil.

Tak vám přeji, abyste pro bulvár zůstala na straně dobra. Ocituju jednu větu z rozhovoru pro iDnes.cz, kterou jste řekla před dvěma lety: „Ze zkostnatělé, za kariérou se ženoucí ženy, která měla nakročeno k infarktu, jsem se stala roztančenou farářkou ve světě, který je zvláštní, ale mně připadá okouzlující, protože mám pocit, že v něm se mnou tančí Bůh.“ Takhle tomu rozumím, ale v této nové situaci s vámi nebude tančit Bůh, ale profesionální tanečník, bude tam sedět porota, budou vás hodnotit a budete ve flitrovaných šatech, které víc ukážou, než skryjí.

Půlka zadku ven, ano. V tom hrají roli dva aspekty. Jednak to, že nejsem moc zvyklá na to, že by mě takhle někdo vnějškově hodnotil. S tím se budu muset vypořádat. A druhá věc je fyzický a estetický rozměr. V mé přirozenosti tanec nějakým způsobem je.

Nemám pocit, že bych byla křečovitá nebo že bych rezignovala na svoje ženství, i když jsem ve službě. A myslím si, že to je v pořádku. Ale to, že se někdo dívá na takhle intimní akt, jakým tanec je, že tělo je najednou materiál… Že se tanec nepojímá celostně jako akt, který spojuje nebe se zemí a tomu příběhu dává fyzickou formu… Budu se muset vypořádávat s tímhle vším.

Přesto moje vnitřní ano zaznělo docela rychle. Já jsem neměla zase takové pochybnosti. Potřebovala jsem vědět, že církev mě za to neodsoudí, přestože se to v nějakých miniepizodách určitě bude dít.

Navíc nejsem připravena mluvit z úhlu pohledu nějaké tanečnice. Já jsem tázána na úplně jiný typ otázek. Musím najít přirozenost i u jiných témat. Nechci se pořád zaštiťovat církví a moudrými řečmi. Já potřebuji být tím, kým skutečně jsem, a unést to, že se na mě někdo dívá a hodnotí mě.

Těšíte se na to?

Jestli se na něco těším, tak na to, že poznám úplně jiný svět. A že se tanec stane součástí mého života. Na chvilku nebudu dělat jenom hlavou, ale taky budu něco dělat tělem. Nedávno jsem byla na první hodině pohybové rehabilitace, aby to moje kostra snesla. Paní, která se mnou pracovala, mi ukazovala, jak se může hýbat pánev. Byla jsem z toho jurodivá. Strašně mě to nadchlo.

Úplně jsem se vykašlala na svoje tělo, které necvičilo a nikdy nic nedělalo. Mám křivá záda. Tanec pro mě může být poznáním, co moje tělo dokáže. Pocítím, že ho mám a že se o něj mám starat. Všichni říkají, že budu skučet, tak to asi budu.

Dala jste si podmínku, že máte nějaké hranice? Budete smět mluvit do kostýmů a choreografie?

Ano, to bylo jediné, na co jsem se ptala. Respektive dvě věci mě zajímaly. Jestli můžu v neděli do kostela, protože budu potřebovat sloužit a nemůžu na svoje kolegy navalit takovou tíhu, a jestli je nutné, abych si oblékla všechno, co mi řeknou, a tančila na všechny skladby, které zvou k ledasčemu. Jsme domluveni, že budeme hledat vzájemný soulad. K tomu je i smlouva.

V tomto ohledu strach nemám. Módní návrhářka Taťána, která pracuje na kostýmech, se snaží vystihnout osobnost každého člověka. Já v civilním životě nejsem dekoltový typ. Nemám potřebu se nějak ukazovat. Takže si i říkám, že můj kostým bude po naší dohodě přijatelný.

Teď mi naskočila představa volné disciplíny, kdy by vám mohli navléct třeba hábit, který nosíte při bohoslužbách, a vy ho po pár tónech odhodíte.

Ale on by se nádherně točil! Náš talár je opravdu netopýr, obrovitánská masa látky. Když v něm člověk jde, vytváří zvláštní vibrace. Talár s námi vlastně tančí. Navíc je to celé citlivé, tanec je sexuální schematismus ve smyslu rituálu k páření. V tomto ohledu mám fakt co promýšlet.

Asi máte ráda výzvy.

Ano. A také si říkám, že když si mě to našlo a moje nitro řeklo ano, je to cesta, která mě někam dovede. Neočekávám od toho soutěžení a slávu. To jsou věci, které musím přijmout. Já se ale hrozně moc chci něco naučit. Chci se seznámit se svým tělem. Chci uvidět, co všechno je možné. Také je dost možné, že budu nemožná a bude to směšná podívaná. A velmi rychlý proces.

Nakolik jste přemýšlela o tom, jak to budete zvládat časově? Jedna věc je, že budete mít čas na nedělní mše. Také ale vedete hovory s lidmi, kteří potřebují podpořit, je hodně těžká doba, máte i psychoterapeutickou praxi… A budete od rána do večera trénovat.

V hlavě to mám rozmyšlené tak, že to bude muset být v blocích. Na farářování a terapeutickou práci se vážně potřebuju soustředit. Budu to muset v diáři poskládat tak, abych neběhala od jednoho k druhému. Co se týče psychoterapeutické praxe, mám vždycky dvě tři rodiny, což znamená, že to je v řádu nižších desítek hodin měsíčně. To není na půl úvazku.

Na plný úvazek jsem farář a jsem tam, jak je potřeba, plus dělám výuku náboženství a chodím do škol, do rodin. Nemám strach, že na to nebudu mít čas, ale spíš to potřebuju mít v hlavě jasně oddělené: Teď už můžu všechno pustit z hlavy, teď jdu tančit. A teď se zas potřebuju zkoncentrovat na to, že tamhle jsou sice flitry a boa, ale já teď musím poslouchat tohohle člověka. A dostat se k vlastním emocím. Plakat s ním. Prožívat to.

Nesmím být hlavou někde jinde. Nemůžu u toho přemýšlet, že mi možná ujede autobus. Nebo že doma stydne oběd. Tohle farář potřebuje dávat na stranu. Služba je i o koncentraci. To já přece od těch lidí taky chci: Teď se soustřeďte na svůj duchovní život. Teď nemyslete na to, že vám drnčí mobil. Teď nemyslete na to, že vám končí parkování. Teď máte jedinečnou možnost, abyste vytvořili prostor k tomu, aby Bůh do vašeho života mluvil nebo s vámi byl.

Zdroj