Co může být řečeno ke globální pandemii, kterou nyní prožíváme, z pohledu teologie? Je jasné, že mohu nabídnout jedině svůj nedokonalý osobní názor, svůj osobní zápas o pochopení toho, co nás všechny v těchto dnech zaskočilo a v čem se každý nějak snažíme orientovat a žít. Pro jistotu také připomínám, že nejsem systematický teolog, nýbrž biblista a to starozákoník. Do značné míry to předznamenává mou odpověď.
Východiskem a základnou pro naše pochopení je pochopitelně biblická víra. To ovšem neznamená, že bychom jen citovali konkrétní biblická místa a odkazovali na konkrétní příběhy (třeba na 2 S 24). Bible musí být odpovědně vykládána. Zde se ukazuje klíčová úloha biblické hermeneutiky. Třeba porozumět biblickým textům do hloubky, nahlédnout jejich vnitřní dynamiku, poznat jemné předivo souvislostí uvnitř Bible samotné, ale také souvislostí s myšlenkovým světem a zápasy víry starověkých lidí, pozdějších generací Božího lidu i nás dnes. Krize vyvolaná nástupem pandemie je do značné míry krizí určitého pojetí světa, života i víry. Svět, na který jsme si tak zvykli, jako by náhle přestal existovat. Stal se neznámým, nevyzpytatelným, mnohem víc nebezpečným a my hledáme cestu, jak v něm žít.
Jakého Boha a jak tedy vyznává biblická víra? Napadají mne dva základní body tvořící jádro odpovědi na tuto otázku.
- Biblický Bůh je nepochopitelný (paradoxní, nevyzpytatelný). Jeho jednání nelze beze zbytku pochopit ani vysvětlit. Jeho jednání a úmysly přesahují náš rozum. Nemůžeme na všechny otázky týkající se dění najít vysvětlení a odpovědi podle našich představ. Velmi poučná tu může být pozorná četba knihy Jób. Co opravdu tato kniha říká? Jaký je v této knize Bůh sám? Jaký způsob výpovědi o Bohu je adekvátní? Kdo o Bohu mluví náležitě: Jób nebo jeho přátelé? Naše představy a myšlenková schémata (zvláště ta náboženská) tu procházejí velmi bolestnou očistou.
- Tento tajemný, paradoxní a nevyzpytatelný Bůh je láska. Kromě obvyklého odkazu na 1 J 4, 16 („Bůh je láska.“) bych uvedl nádherné místo, jímž vrcholí starozákonní kniha Jonáš. Bůh vysvětluje Jonášovi, proč nakonec ušetřil město Ninive: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (Jon 4, 11). Bůh má soucit i s městem Ninive. To tehdy představovalo jakési ztělesnění všeho zla. Bůh má soucit i s Ninive! To už něco znamená! Biblický Bůh je Bohem soucitným, milujícím, Bohem, který v Ježíšovi zjevuje svou účast s trpícím tvorstvem. Toto poznání nevyplývá obecně z dějinné zkušenosti. Je plodem víry. Nemůže být vyvozeno z běhu tohoto světa. My prostě důvěřujeme Ježíšovi a těm, co Ježíšovu cestu dosvědčují jako cestu Boží: prorokům a apoštolům i dalším svědkům víry. Navzdory všem bolestným a těžkým zkušenostem (i navzdory této pandemii) věříme, že Bůh, kterého nás Ježíš učí oslovovat „Abba – Otče“, je soucitný a milující, dokonce, že tento Bůh je láska a má dobré záměry se svým tvorstvem.
Důsledky plynoucí z těchto bodů:
- Nemůžeme vysvětlit, proč se to děje. To znamená, že se např. vyhneme výkladu této pandemie jako Božího trestu nad hříšným lidstvem, i když se to třeba na první pohled jeví tak biblicky. (Na internetu taková vysvětlení spolu s prosbami, aby Bůh zastavil svou trestající ruku, občas kolují.) Nemůžeme zrušit napětí tohoto paradoxu. Naopak musíme se naučit v něm žít.
- Je jisté, že každá krize otevírá nové otázky a pohledy. Nově najednou vidíme ty „staré“ věci. Vážíme si víc toho, co dosud pro nás bylo samozřejmostí. Přehodnocujeme a věřím, že nadále budeme přehodnocovat své pohledy a priority. [Bible zná dvojí „proč“: Jedno se týká minulosti (Kvůli čemu v minulosti se něco děje dnes?) a to druhé míří do budoucnosti. Jeho doslovný překlad zní „K čemu?“ (hebrejsky: lama).] Kam nás to může nasměrovat? Kam nás to může vést? Na tyto otázku můžeme a máme spolu se světem hledat odpovědi, na tomto hledání se můžeme a máme spolupodílet.
- Víra v soucitného Boha, který je láska, nás vede k solidaritě a soucitu s těmi, kdo trpí, kdo jsou vystaveni velkým zkouškám. Na prvním místě sem patří nemocní a jejich blízcí; oběti pandemie a jejich pozůstalí; jistě také ti nejohroženější a pochopitelně ti „v první linii“ (lékaři, sestry, záchranáři, dobrovolníci), ale také ti, které svírá strach a malomyslnost, kteří ztrácejí trpělivost a vůbec to všechno těžce snášejí. (Nakonec vidíme, že to jsme mnoha způsoby my všichni.)
S nimi a s celým světem se chceme podělit o svou víru, že Bůh je dobrý a že má dobré záměry s naším světem. A to hlavně tím, že zaujmeme alespoň ve svých myslích místa po jejich boku. Ovšem ne jako ti, co soudí a poučují, ale spíš jako ti, co jsou v tom s nimi, spolu s nimi cítí slabost, bolest, spolu s nimi se bojí, spolu s nimi mají své pochybnosti a otázky, ale taky to spolu s nimi nevzdávají. Zaujímáme místa po jejich boku a modlíme se tj. předkládáme všechnu tu bolest, slabost, nejistotu, ale také všechno odhodlání i odvahu, soucit a nasazení před Boží tvář s důvěrou, že to má smysl a budoucnost. Tady někde, domnívám se, je nyní naše místo a náš úkol. Tady někde se rýsuje náš podíl v této dějinné výzvě.
Kuřim, 28. března L. P. 2020
