Redaktorka Ing. Petra Kulhanová oslovila účastníky konference Lesy a víra, organizované Fakultou lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity v Praze, a položila jim otázky týkající se přírody a životního prostředí ve vztahu k víře a spiritualitě. Odpovědi byly otištěny v časopise Lesnická práce, duben 2021. Konference se mezi zástupci církví a náboženství účastnil Tomáš Butta, patriarcha a správce Církve československé husitské.
Můžete popsat vztah husitské církve k životnímu prostředí a ochraně přírody a význam, který přisuzuje stromům a lesům obecně?
Ačkoliv naše církev rozvíjela svou činnost zvláště ve městech, přesto součástí nových staveb bylo přírodní prostředí – zahrady, parky, stromy. Vedení mladé generace k respektu vůči přírodě je součástí náboženské výchovy, neboť příroda je chápána jako Boží dar svěřený lidem k moudré správě. Při různých příležitostech a výročích jsou vysazovány památné stromy, jako například v roce 2015 Husova lípa v Husinci. V Podkrkonoší ve Škodějově nedaleko Vysokého nad Jizerou, kde naše církev vlastní pozemky, uskutečňujeme ve spolupráci s Libereckým krajem ekologický projekt zadržování vody v krajině a vybudovali jsme zde v roce 2020 pro děti i dospělé výchovnou stezku lesem představující bohatost a pestrost podkrkonošské přírody. Je zde též lesní kaple, kde se příležitostně konají bohoslužby pod širým nebem.
Cestu k přírodě si Středoevropané v dnešní době často hledají skrze východní filozofie a náboženství. Kde vnímáte hlavní příčinu a jakou roli hraje fakt, že tato náboženství se ve svých učení více odkazují k přírodě, zatímco křesťanství pozornost zaměřuje především na vztah člověka k Bohu a člověka k člověku.
Křesťanství je náboženství, které upoutává bohatostí kultury, architektury a umění. Ale ani vztah k přírodě a skromný život uprostřed ní křesťanství neschází. Přírodu vyhledávali poustevníci, přátelský vztah k ní projevoval František z Assisi, v našem prostředí měl k ní hluboký vztah Jan Amos Komenský. Chtěl, aby se z ní lidé učili moudrosti, pokud možno ne z knih, nýbrž z nebe, ze země, z dubů a buků, tj. znát a zkoumat věci sami, ne pouze pozorováním cizích a svědectvím o věcech, jak o tom píše ve Velké didaktice. Významnou osobností v této souvislosti je teolog, hudebník a lékař Albert Schweitzer, který rozvinul filozofii úcty k životu, kdy láska k bližnímu se má rozšířit na všechny živé tvory a přírodu. Nelze mít skutečný vztah k Bohu a přehlížet či dokonce ničit přírodu, která je Božím dílem a darem. V současném křesťanství se téma přírody stalo znovu aktuální v teologii i v praktických aktivitách. Příroda není Bohem, není v křesťanství zbožšťována, ale je úžasným a jedinečným vzájemně propojeným živým organismem. Vztah k našemu životnímu prostředí a k přírodě jako Božímu stvoření není nepodstatným doplňkem našeho křesťanského náboženství, ale dotýká se nás zcela existenciálně.
Pokud je les pro moderního člověka chrámem, místo, kam se utíká pro jeho duchovní rozměr, neznamená to například, že lidé více vyhledávají spiritualitu v neinstitucionalizované podobě?
Les poskytuje nám lidem mnohý užitek. Pobyt v něm přináší obnovu sil tělesných, duševních, ale i duchovní inspiraci. Stromy hrály ve všech náboženstvích významnou roli. Vždyť strom spojuje nebe se zemí. V křesťanství je Kristův kříž symbolicky chápán a umělecky ztvárňován jako strom života. Přírodu a vesmír lze chápat jako Boží chrám. I když člověk potřebuje čas od času chvíli samoty, křesťanská víra se žije především ve společenství, ve vztazích. Rozvíjí se sice v silné míře individuální spiritualita a instituce procházejí krizí důvěry, přesto se křesťanská víra neobejde bez církve. Církev má duchovní povahu, ale i instituční či organizační stránku. Tuto organizovanost můžeme spatřovat i v přírodě, například v letícím hejnu ptáků nebo u mravenců.
