Rozhovor z časopisu Asociace společenské odpovědnosti Listí.
Dva pohledy. Jeden dotaz. Co berou v rámci covidu v potaz farářka a ekonom? Je mezi odpověďmi hřejivé spojení či bariérové ledy?
V co mít víru v době viru?
Tomáš Sedláček: Je to dobrý čas na to, zkonsolidovat si, v co vlastně věřit: jak jako jedinec, tak jako národ. Z toho hrdého národa, kterému vždy vše procházelo s až sametovou lehkostí – sametová revoluce, sametový rozvod, nedotkly se nás moc hospodářská ani finanční krize, běžence jsme odmítli řešit, lehký průběh měla I první vlna covidu, tak až teď padla kosa na kámen a poprvé za 30 let máme ostudu. Kvůli tomu, jak jsme se chvástali právě v první vlně na jaře 2020. Snad se našemu národu vrátí pokora. Ta naše víra a jedinečnost a mírnou nadřazenost se zhroutila. A v krizi si člověk velmi rychle uvědomí, v co věří. Je načase na hledání blízkých bližních, a ne vzdálených bližních. A osobní víry. Kdy jindy? Nenechme si karanténu protect mezi prsty, došlo ke kolapsu rutiny, člověk teď musí sám sebe vést vírou.
Martina Viktorie Kopecká: Existují tři Božské křesťanské ctnosti. Víra, naděje a láska. Dokázaly obstát ve všech situacích, se kterými se lidstvo kdy potýkalo. Jen stát a čekat, je někdy to nejtěžší. Důvěřuji v aktivitu duše a ducha. Má smysl se zkoušet modlit, navázat dialog s Bohem, sám se sebou, s ostatními – a nebýt sám, pokud si to vysloveně nepřeji, protože bezpečný prostor sám pro sebe, v tichu a klidu, je součástí psychohygieny našich dní. Pomoci mohou i zápisky, ke kterým se můžeme vracet a čerpat z nich. Naději nám může dodávat vědomí, že z utrpení se stává moudrá síla.
Co vidíte v covidu?
Martina Viktorie Kopecká: Covid je cestou do našeho nitra. Psychika jedince se snaží hledat rovnováhu a bránit nás před úzkostí a projevy potlačovaného vzteku a strachu, které se projevují agresí k sobě samotnému i k okolí. Zároveň je to také záležitost celé společnosti, na kterou se dá uplatnit psychologii davu. Pro mě jako pro farářku je tématem i zájem lidí o duchovní oblast našeho bytí. Ale nikoliv v tom smyslu, že křesťané jsou rovnou klienty pojišťovny štěstí, ale spíš touhou po hledání smyslu života, pokorném prožívání bolesti, která k životu patří. Nemá smysl se čímkoliv „opíjet“, potřebujeme najít stabilitu, tj. hledět na krátkodobé životní cíle, které nás udrží aktivní, a zároveň neztratit ze zřetele dlouhodobou životní vizi.
Tomáš Sedláček: Já ho čtu hlavně symbolicky. Symbolizuje pro mne stopstav. 300 let jsme se odpoutali od přírodního cyklu, kdy se v zimě utlumovala aktivita a v létě se zase horečně pracovalo. Ale teď drtivá většina z nás pracuje stejně nehlědě na roční období. Tak teď se nám udělalo takové zvláštní období suspenze ekonomické aktivity . Vždy jsme se jako lidstvo stěhovali do abstraktního světa, který byl nehmotný a duchovní/duševní. A teď tu digitalizaci čtu jako jako nejmodernější formu mytologie, protože počítačový program není nic jiného než velice inteligentně uspořádaná mytologie.
Jak covid ovlivnil naši společnost? Co nám ukázal?
Martina Viktorie Kopecká: Kéž bychom sami sebe i naše děti uměli učit sebehodnotě, autenticitě a také jisté krizové komunikaci, kdy je člověk schopen reflektovat prožívané emoce, říct si o pomoc a také pomoc nabízet.
Tomáš Sedláček: Myslím si, že karanténa, která je s covidem spojená, je taková demoverze naší budoucnosti. Je to náznak toho, jak budeme pracovat a žít cca za 20–30 let. Do dějin to vejde ne jako vykolejení a zase zakolejení, ale bude to první historická epizoda mnohem většího trendu, kdy se budeme vídat virtuálně.
Co může udělat každý jedinec, aby celek fungoval zdravě vyrovnaně?
Tomáš Sedláček: Každý by měl umět přemýšlet sám za sebe. Snažit se přemýšlet, kde a jak pomoci. A pořád není zakázané setkávat se sám se sebou. Během karantény se každý mohl naučit něco nového. Plno skvělých kurzů nabízí nejlepší univerzity světa – a často bezplatně.
Martina Viktorie Kopecká: Dlouhodobě naší společnosti chybí inspirativní, vzdělané a opravdové osobnosti, které naši zemi víc spojí, než rozdělí. Uvědoměním si vlastní zodpovědnosti a chuť být aktivní součástí dění, rodí touhu opustit už jednou pro vždy pocit ukřivdění. Potřebujeme mít odvahu dotýkat se dějinných traumat a číst naši historii jako společný příběh.
Co krize přinese za ponaučení a příležitosti?
Tomáš Sedláček: Slovo krize znamená soud/rozsouzení. A smyslem židovských soudů bylo usmíření obou stran. Smíření se sami se sebou. Smířit se s tím, že nemáme každý nárok na 20, 10, 5,3 procenta HDP, že nemáme nárok na to, dělat si všechno, co chceme. Ale zase máme jiné svobody – máme svobodu slova, virtuální setkávání. Díky bohu za internet. Představte si, že by se nám taková situace stala před 20 lety. To by teprve společnost zkolabovala. Díky internetu jsme byli prakticky v řádech dnů schopni zpátky nahodit a fungovat dál.
Martina Viktorie Kopecká: Posilní se vlastní odpovědnost každého, protože stát selhal v přímém přenosu. Anebo to může být právě ohromně důležitý impuls pro začátek státu – tím, že v nás konečně objevíme svébytnou, aktivní a zodpovědnou občanskou společnost. Se srdcem na správném místě.
