Časopis FinMag přináší titulní rozhovor Michala Kašpárka s farářkou Sandrou Silnou. 'Pivo je most k lidem, říká v farářka Sandra Silná.'
Je pivo důkaz Boží lásky? A k čemu je dobré, když husitská farářka zabrousí i do buddhismu nebo psychoterapie? Sandra Silná stojí celý život rozkročená mezi několika obory a profesemi, a tak si k ní můžete přijít popovídat o věcech, za které by se na vás jinde jen divně koukali.
Vždyť jste potetovaná! Rozvedená! A vaříte pivo! To jako farníkům nevadí? S farářkou Církve československé husitské Sandrou Silnou už pár rozhovorů vyšlo – většina z nich mě přenesla do Jesenicka doby čarodějnických procesů. Duchovní má žít s nosem zaraženým do evangelií, jinak to přece skončí v lepším případě exkomunikací, v horším na hranici. Pro ženy-farářky jsou snad kritéria ještě přísnější. Že měl evangelický farář Svatopluk Karásek kapelu a rád zašel na pivo, nikoho nezaráželo. Na rozdíl od toho, že Silná ráda obchází design markety.
Přišlo mi proto líto ptát se znovu na stejné povrchnosti, když mám šanci mluvit s někým, kdo studoval psychosociální studia a judaistiku, vystudoval husitskou teologii a humanitní environmentalistiku a do toho se připravuje na maturitu na pivovarnické škole. Tolik neprobádaných prolnutí!
V jedné hospodě jsem na záchodcích viděl napsáno: Pivo je důkaz, že nás Bůh miluje a chce, abysme byli šťastní. Je to pravda?
Pravda na tom určitě je, že nás Bůh miluje. Pivo je jedním z těch důkazů, ale jistě jich je víc. Jsou církve, které chápou Boha jako trestajícího, koho bychom se měli bát. Jiné zas říkají, že je Bůh milující, milosrdný a velkorysý otec. Já věřím v Boha, který mě miluje a dává mi tuto lásku pocítit.
To o tom pivu mi připomíná větu, která se často cituje v souvislosti s buddhismem: Kéž jsou všechny bytosti šťastny. Ta se nijak nevylučuje s křesťanstvím, naopak. V církvích bychom měli usilovat o to, aby lidi docházeli k poznání, nacházeli smysl, potažmo štěstí. Štěstí se můžeme učit vnímat skrze vděčnost.
A patří do toho i vděčnost za to, že přede mnou stojí vychlazené pivo? V Bibli jsem našel, že mám pít víno své s radostí, ale taky, že kdo rád pije, zůstane chudákem. Co z toho jste si vybrala vy?
Texty v Bibli jsou námětem k rozjímání a nelze je v doslovném znění přenést do současnosti. S jejich symbolikou to ale dělat můžeme, protože v něčem se lidstvo zas tak úplně nezměnilo. Co jsem si z toho vzala já? Pořád se učím rozeznávat věci, které mi v životě prospívají, které mi škodí, a poznat míru. Mimochodem, pivovarnictví je spojené s církví už od středověku. Kláštery přece byly jedny z prvních míst, kde se vařilo pivo. A když se ptáte, jestli nám Bůh přeje radost, vidím tu prolnutí praktického života s duchovním. Mniši v klášterech se učili rozumět přírodě, poznávat suroviny, léčivé účinky bylin – a jedním z výsledků tohohle bádání je i pivo. Tohle propojení člověka s přírodou ke mně hluboce promlouvá. Když si potom můžeme výsledek užít, poděkovat za něj, pocítit skrze něj Boží přízeň, proč bych se za to měla cítit provinile?
Pivo je most k lidem. Chodí za mnou díky němu ti, kteří by si jinak cestu do církve nenašli.
Myslel jsem, že jsou klášterní pivovary spíš belgická nebo bavorská záležitost.
U nás se vaří ve strahovském, břevnovském nebo želivském klášteře. Ta tradice sice není tak silná, navíc tam byla velká průrva za komunismu, nicméně v těchto třech se pivo vaří. Na druhou stranu je pivo na Strahově nebo na Břevnově sice dobré, ale pro část lidí ne zas tak úplně cenově dostupné, což je mi trochu líto – i když jim do toho vlastně nemám co mluvit.
Takže váš husitský pivovar bude vařit lidovou výčepní desítku?
Ten je pořád ve stadiu nápadu. Někdy před devíti lety jsem v Berlíně narazila na mikropivovar na Pfefferbergu, s divadlem a hostelem. Tam jsem si řekla, že by přece nebylo špatné něco takového zkusit ve farnosti. Odmalička potřebuju být rozkročená na dvě strany, mezi praktickou i duchovní stránku. Možná je to tím, že jsem narozená ve znamení střelce, který stojí nohama na zemi a kouká vzhůru k nebi. Taky pocházím z Nymburka, kde stojí ten slavný pivovar z Hrabalových Postřižin, a v rodině máme gastronomickou tradici: v oboru pracovali můj strejda, táta, mamka i brácha. Sama jsem měla jednu dobu čajovnu a taky jsem brigádničila v hotelích. Říkala jsem si: „Třeba budu taky někde obsluhovat lidi…“ Nakonec je obsluhuju, ale duchovně. Nicméně mě napadlo, jestli by to nešlo spojit, protože duchovní služba znamená i to, že se lidi sejdou – a co teď? Aby se rozproudil rozhovor, je dobré něco pojíst nebo popít.
Pravda.
Do toho se před pár lety mí tehdy třicetiletí kamarádi vysokoškoláci rozhodli jít na učební obor, truhlařinu, a mě to inspirovalo se přihlásit na pivovarnickou školu v Podskalí. Pak jsem se ale přestěhovala z Prahy do Brna, teď se mi narodil Vašek. Jako těhotná jsem nemohla chodit do laborky pracovat s kyselinami, takže mi pořád zbývá poslední rok a maturita. Jak říkám, je to ve stadiu nápadů. A i když už jsem hodněkrát zažila, že se věci najednou zázračným způsobem poskládají, není to tak jednoduché, jak jsem si před devíti lety představovala. Že mi biskup a část diecéze skočí kolem krku a řeknou: Jdem do toho! Musíme být v investicích opatrní, navíc na ně úplně nemáme prostředky. A na příkladu katolické církve se ukazuje, že… podnikat vlastně tak úplně neumíme.
Ti dokázali před rokem nebo dvěma, když ještě ekonomika rostla, na burze dost prodělat, že?
Do toho přišel koronavirus a část církevního podnikání končí. Taky mi teď připadá trh s mikropivovary nasycený. Tak se zkrátka snažím připravit na to, abych mohla za příznivých konstelací říct: mám školu, mám papír, mám zkušenosti, můžu. Už teď za mnou díky tomu chodí lidi, kteří by si jinak cestu do církve nenašli, a nakonec se nebavíme o pivu, ale o věcech, které potřebují řešit. Je to takový most k lidem.
Lidi se vám s problémy svěřují už třináct let. To můžete mít slušný přehled, jak se za tu dobu proměnila kolektivní psyché a starosti.
Nechodí za mnou celou dobu. Nejdřív jsem chodila já za nimi, obcházela jsem seniory ve farnosti, aby nebyli sami. Přemýšlím, proč se to nakonec otočilo. Určitě za to může i publicita, díky které se o mně lidi vůbec dozvědí a připadne jim, že za mnou můžou přijít taky. Je mi jedno, jestli jsou, nebo nejsou v církvi, pokřtění, nepokřtění. Každopádně spíš než změny vidím stálice: různé problémy ve vztazích. Možná je to zkreslené mou profesí, ale nepřijde mi, že by platilo to, co se často říká v médiích, že vztahy vedeme konzumně. Lidi si nepřicházejí potvrdit, že už to nemá cenu, že je v pořádku jít z jednoho vztahu do druhého. Často se svěřují se závažnými, intimními věcmi, protože vědí, že je nesoudím…
V tomhle okamžiku se teprv před chvilkou uspaný Vašík probere a z nosítka hlasitě naříká. Nic nepomáhá a Sandra Silná musí z čajovny, kde jsme seděli, domů. Konvici má ještě plnou čaje, ale v tašce termosku. V ní vodu. Zatímco koukám po umyvadle, do kterého by šla vylít, začne farářka zalévat květiny.
Zbytek rozhovoru odkládáme na neurčito. Už za dvacet minut mi ale přijde esemeska, že Vašík zase spí, jestli nemůžu přiběhnout ke kostelu. Můžu...
