Pohled bratra biskupa Filipa Štojdla na vztah mezi sexualitou a spiritualitou.
Skutečná spiritualita musí mít lůno, hloubku, chcete-li nitro. Obrazem celistvosti je nejen zaměření ven, ale též dovnitř. Proto je pro církev nezbytný obraz ženy a jejího těla. Za dva tisíce let křesťanství podlehlo natolik patriarchátu, že vše vskutku ženské vytěsnila a nemá pořádné, zdravé a pevné učení o sexualitě, ale spíše věci potlačuje. Obětí toho jsou samozřejmě i muži, zvláště ti, kteří se za oltářem oblékají do ženských šatů a fistulkovou volají “ve jménu našeho Pána.” Potlačování, jak píše Jung vede často k neurózám, nebo dokonce deviacím, lidé se pak oprávněně bojí vlastního těla a schází i místo pro blízkost.
Sexualita jednoduše znamená tvůrčí princip na základě přitahování opačného, je to touha po celistvosti a intimitě. Polarita odevzdání a přijímání je jediný způsob jak vstoupit do celistvosti. Bůh není jen Otec, ale i Matka. Bůh má také svou ženskou tvář. Richard Rohr doslova píše, že bez sexuality bychom žili soukromé sterilní životy a svět by byl chladný.
V blížícím se adventu je třeba víc slyšet, že žena je požehnaná. Bohu díky za Marii z Nazareta i Marii z Magdaly, a všechny ostatní, které svou jemností mění církev z hierarchie na komunitu, kam patří i mazání olejem, slzy, políbení pokoje, obejmutí a mnoho dalšího....
