b_270_270_16777215_0_0_images_22_Bílek.jpg

Článek Dr. Martina Jindry „Chrám jako borový les“ - při příležitosti 150 výročí narození umělce Františka Bílka vyšel na aktuálně.cz

"Jest tomu přes pět let, co nám odešel Otokar Březina. Připomínejme si stále jeho jméno a jeho dílo, protože je svaté." Těmito slovy zahájil v roce 1934 sochař, grafik a architekt František Bílek svou rozhlasovou přednášku o básníkovi, který ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Můžeme dodat: Jest tomu 150 let, kdy v Chýnově 6. listopadu 1872 přišel na svět tento originální sochař.

František Bílek je autorem mnoha plastik, jmenovitě například reliéfů pro Mánesův most v Praze, Husova pomníku v Kolíně či sousoší Komenský se loučí s vlastí, které stojí v zahradě jeho pražské vily na Hradčanech.

Od samého počátku jeho tvůrčí dráhy prostupuje celé jeho dílo centrální představa o vykupitelském poslání umění. "Jedinou slávu, jediné dobro žití naše skýtá, a to v bolestech se rodí a končí na kříži," vyznal se František Bílek v dopise fráteru Josefu Paterovi z konventu bosých augustiniánů ve Lnářích.

Bílkovo vizionářství budilo kontroverze. Když na prvním sjezdu české Katolické moderny v srpnu 1897 přednesl příspěvek O ideálu křesťanského umělce, jímž jest Kristus, "vzbudil dojmy velice různé. Část pochopila to vytržení, ten nadzemský vzlet, tu hloubku citu, část zůstala chladná, ba odpuzená, mluvíc přímo o tragickém poblouznění," popisuje dobový text.

V životě, díle i víře zhusta zůstával František Bílek solitérem. Přesto se nechtěl zcela uzavřít, zůstat mimo náruč církve. Před prvním československým sčítáním lidu 15. února 1921 Bílek učinil zásadní životní rozhodnutí a s celou rodinou přestoupil do Církve československé (dnes Církev československá husitská). Sochař uvěřil v ideál církve naplněné "novým Duchem", v níž se mu otevře tvůrčí prostor, v němž bude moci realizovat představu o výtvarné práci jako "kázání o nejzákladnějších vztazích člověka".

V početně rostoucí náboženské obci v Chýnově (v roce 1921 se k ní přihlásilo 411 věřících), která byla založena v roce 1921, se angažovala celá Bílkova rodina, zejména syn František Jaromír. V roce 1921 stál u zrodu kroužku mladých, který se po roce činnosti transformoval na Jednotu mládeže Církve československé, jež vyvíjela bohatou činnost. Pořádala koncerty, zábavně výchovné akademie, vánoční nadílky pro chudé děti a zejména četná divadelní představení.
František Jaromír Bílek byl zvolen jejím předsedou v roce 1924 a do konce 20. let zažívala jednota pod jeho vedením období svého největšího rozkvětu. Sochařův syn byl nejen vášnivým hercem, ale často i režisérem her a organizátorem. Divadlo jej přitahovalo od dětství a až pod otcovým vlivem se namísto dramatické tvorby vydal do duchovní služby.

Již z jihoamerického exilu se k zásadnímu životnímu rozhodnutí po desetiletích vyjádřil: "Ustoupil jsem, svěsil hlavu a sny, jež měly křídla orla, se měnily v drobný let skrovného ptáka."

S naplňováním programu jednoty mládeže pomáhala i sochařova manželka Berta Bílková s dcerou Bertou. V chýnovské pamětní knize Církve československé můžeme najít záznamy o koncertu prof. Klicpery, flétnového virtuosa, jehož doprovázela Berta Bílková, nebo o vystoupení Pražského kvarteta za klavírního doprovodu Berty Bílkové ml.

Nádherný návrh je neproveditelný

V únoru 1927 podala rada starších obecnímu zastupitelstvu v Chýnově žádost na odprodání pozemku v horní části sadu na náměstí ke stavbě sboru. Jakmile se podařilo uzavřít složitá jednání, požádala rada starších Františka Bílka o vypracování architektonického návrhu stavby i o plány na jeho vnitřní uspořádání a uměleckou úpravu. Sochař v krátké době návrhy ochotně zaslal.

V poznámkách k soupisu Bílkova díla jsou uvedeny dvě dochované skici chrámového interiéru. Jedna z nich by se mohla pojit právě k návrhu chýnovského sboru, podle něhož rada starších nechala vytisknout pohlednice. Na nich je zachycen námět borového lesa, jehož vysoké kmeny jsou jako sloupy kolem svatyně, a v podkroví lze vidět jejich větvení.

Samostatně je ztvárněn liturgický prostor, v němž presbytář není nijak viditelně oddělen od lodi. Je pouze mírně vyvýšen, centrum sboru tvoří dominantní krucifix. Oltář je předsunut do prostoru. Na hranu presbytáře je samostatně umístěna kazatelna.

Umělcova vize chýnovského sboru se sice setkala s pozitivní odezvou věřících, přesto se v roce 1932 rada starších definitivně rozhodla pro objednání nových plánů sboru přiměřené velikosti. V pamětní knize církve najdeme poznámku: "Bílkův nádherný návrh na stavbu sboru je bohužel na naše poměry příliš nákladný a proto neproveditelný." Tvůrce byl zklamán, zejména když později ze stejných důvodů neprosadil svůj návrh pro sbor v Táboře, kde v nákresu použil vějířů a jemných jehlic přesličky.

Větší příležitost se umělci naskytla při stavbě Husova sboru v Českých Budějovicích. Hlavní pozornost v liturgickém prostoru sochař soustředil na centrálně umístěný pískovcový krucifix (v 50. letech bylo umístění při úpravě kněžiště změněno) coby symbol oběti.

Ať není na oltáři křížku, ale ať český krucifix jest hlavním bodem celé místnosti sborové při oběti," popsal umělec svoji představu radě starších. Kristovo odhmotnělé tělo je přepásáno provazy a v pohybu vzhůru z kříže přidržováno výraznými hřeby. Vodorovně rozepjaté ruce jsou umístěné nad příčné břevno s dlaněmi nezvykle otevřenými směrem ke "společenství bratří" jakoby k objetí. Vztyčená hlava, oči překryté víčky, trnová koruna. Ježíšova bolest v okamžiku opuštění se prolíná s nořením syna Božího do věčnosti. Na podnoží postavy lotrů doplňují scenérii Golgoty.

V roce 1934 získalo Ústředí sociální práce Církve československé v budově Bohoslovecké koleje vlastní úřadovnu, v jejíž druhé místnosti byla zřízena pekárna hostií podle Bílkem navržených matric. U formy na velké hostie zvolil tvůrce vedle textu "Hle život - hle dílo mé - je lámu a dávám" motiv rukou rozlamujících chléb s hvězdnou oblohou v pozadí, odkazující k harmonii věčnosti a k návratu do ztraceného domova. U menších hostií Bílek navrhl symbol kalicha, jako by chtěl přímo vybízet k vkládání hostií pro věřící do kalicha s vínem.

Bílkova spirituálně orientovaná tvorba se rozvíjela s obdivuhodnou vnitřní logikou od počátku 90. let 19. století až do meziválečného období. Na podzim 1899 odesílá z Chýnova Bílek svůj první dopis Otokaru Březinovi a s naléhavostí se básníka táže: "Odpovězte mi: znáte Pravdu? Víte, proč je člověk, co je vůbec člověk a co tu má na zemi chtít?"

Stejnou otázku si položil v roce 1897 francouzský malíř Paul Gauguin v obraze: Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Bílek, ztotožňující se s postavou Zeyerova Inulta ze Tří legend o krucifixu, jenž se pro co nejvěrnější ztvárnění Krista dává "křižovat", se považoval za "apoštola Kristovy Pravdy". "Neozdobovat, ale tvořit, plodit dobro prací svou, která bude dobrem svým sama v sobě ozdobou," vyznal se Bílek v roce 1901 v periodiku Český jih.

Bílkovo dílo je dramatem jeho vnitřního života, umění je mu výkladem cesty poznání místy se proměňující až v "nemoc z nekonečna". Klademe-li si stejné otázky po smyslu, nemůžeme jeho práci minout. Odpověď na ně Bílek nachází v Kristu, zdroji vykupitelské síly. Když se loučil se svými hosty, pravidelně jim opakoval: "Buď u vás stále prostřeno; Kristus - tatíček přijde."

S ukřižovaným Ježíšem chtěl stejně naléhavě konfrontovat každého za ním přicházejícího. Proto v roce 1920 vytvořil na vstupních dveřích svého pražského ateliéru zvonek v podobě probodené ruky. Každý, kdo chtěl za ním vstoupit, musel zazvonit na pomyslný hřeb, čímž symbolicky probodl Kristovu ruku. Zvonek v ateliéru již není, pronikat do Bílkových vizí ale můžeme neustále.