Úvaha sestry farářky Sandry Silné v Zelném Rynku - Literárně-publicistickém magazínu Aleny Blažejovské, který přináší texty a seriály předních spisovatelů, psychologů, sociologů, ale i začínajících tvůrců. (Český rozhlas Brno)
Nedávno jsem se ze studijních důvodů vrátila ke staršímu korejskému filmu Jaro, léto, podzim, zima… a jaro vloni zesnulého režiséra Kim Ki Duka. Proč vlastně? Je to film, který v jistém smyslu ukazuje důležitost zpomalení našeho zběsilého životního tempa.
Milan Kundera napsal ve své knize Pomalost, že „když se věci dějí moc rychle, nikdo si nemůže být ničím jistý, vůbec ničím, dokonce ani sám sebou.” I tohle konstatování se v Kim Ki Dukově filmu potvrdí. Připomínám jej proto, že mi vytanul na mysli v souvislosti s několika na sobě nezávislými debatami s různými lidmi v poslední době – v těch rozhovorech totiž vždy jako odpověď na otázku „Jak se máš/máte?” přišlo konstatování, že dotyční zpomalili své životy. A často to vnímali jako přínos. Důvod toho zpomalení je jasný, jsou ho plná média už víc jak rok.
Kim Ki Dukův film je pomalý, symbolický snímek o rytmu, který má svůj čas. Mimo jiné. Někteří z nás si pomalosti v uplynulém čase užili dosyta a víc po ní netouží, pro některé, a sama se k nim řadím, se doba omezení stala tak trochu zrychleným filmem, kde týdny ubíhaly před očima, doprovázené žonglováním s mnoha pomyslnými míčky – rodina, domácí škola, práce, starost o blízké, péče o vlastní psychiku. Rozhlížím se teď kolem sebe po zaplňujících se zahrádkách restaurací, z přilehlého parku mi do oken fary večer co večer zní souzvuk mnoha vesele přiopitých hlasů, město ve dne je opět plné spěchajících lidí, a říkám si, jestli by nebylo dobré si trochu toho zpomalení, pomalosti v navracejícím se rychlém životním tempu uchovat? Chápu, že se chceme rychle vrátit k normálu, zapomenout a opět se uvolnit, věnovat tomu, co máme rádi a tomu, čemu chceme, ale napadá mě, zda bychom přece jen, i s ohledem na budoucnost, cíleně neměli začít pomalost vyhledávat, i jako posilu do nejistých časů, do našich životů, které – jak se opět ukázalo – jsou v mnohém hodně křehké?
Náš život se za poslední dvě století zrychlil neskutečným způsobem. Rychlost se promítla do všech oblastí, zvýšilo se materiální bohatství mnoha lidí, ale zchudli jsme v rovině času. Naše běžně spíš rychlé, než pomalé tempo znamená, že nemáme šanci si mnoha důležitých věcí vůbec všimnout. Leccos nejsme schopni plně prožít, protože na to zkrátka není čas. Náročná doba uplynulého roku to pomohla zčásti odkrýt – třeba nefungující vztahy, kdy si partneři odvykli trávit společně svůj čas na stejném místě a vzájemně na sebe naladěni. Nebo strach z přijetí vlastní smrtelnosti, chybějící rozlučkové rituály, které by alespoň trochu onen strach pomáhaly překonat a smířit náš svět živých s tím tzv. na druhém břehu. Tohle je vůbec zajímavé téma – uvědomění si a přijetí konečnosti vlastního času života versus způsob, jakým prožívám svůj život, pozornost, jakou věnuji sobě, svým blízkým a světu. Určitě neplatí, že vědomí vlastní smrti musí znamenat rychlé životní tempo, abychom toho co nejvíce stihli. Naopak si myslím, že právě celkové zpomalení životního tempa může vést k tomu, že čas, který je nám v životě daný, prožijeme kvalitněji, vědoměji, zkrátka lépe.
V našem životním tempu bychom se měli naučit oslavovat pomalost. Cíleně se učit životním zastavením i proto, abychom si mohli uvědomit, kdo jsme a jak jednáme, kam jdeme a kde zrovna jsme. Ona ta zastavení jsou nakonec dobrá i k tomu, abychom si díky poctivé sebereflexi uvědomili to, jak a kde případně přestupujeme hranice a třeba i ohrožujeme ty zranitelnější, pomalejší, slabší. Kde už namísto poctivého bytí nastoupilo jen marnivé chtění a nikdy nekončící kolotoč závislosti. Někdo moudrý řekl, že jeden z nejtěžších životních úkolů je naučit se žít sám se sebou v míru a lásce. Na to, abychom tohle dokázali, je potřeba, abychom se uměli zastavit. Kim Ki Dukův hrdina prožívá odpoutání od předchozího života a přijetí svých vin, uzdravení právě skrze pomalé životní tempo, zjednodušení a přesnost určitých činností a cvičení. Psychoterapeut James Arthur Hadfield napsal, že „umění odpočinku mysli, schopnost zpomalit své životní tempo, je klíčem k vyrovnanosti a pravděpodobně také tajemstvím energie nejlepších lídrů.“
Nezpomalení vede k provinění
V souvislosti s tím, čím se profesně zabývám, teologií, duchovním posláním, ale také ekologií a environmentálními otázkami, se domnívám, že neschopnost se zastavit a zpomalit životní tempo, nás vede k nevyhnutelnosti dělat další a další provinění – vůči přírodě, vůči příštím generacím, vůči sobě samým. Zpomalení životního tempa a s tím spojené snížení našich nároků na okolí, je práce a i tato práce logicky vyžaduje přemýšlení, čas, společné sdílení myšlenek, idejí. Najít odpovědi na otázku „jak žít lépe v rychle se měnícím světě” – to vyžaduje pomalé přemýšlení v přesném rytmu. Přece jen, kolik času nám totiž ve skutečnosti zbývá? Dokázali jsme se nějak poučit z těžké doby, která ještě ale není úplně za námi? Je v dnešním světě ještě vůbec možné, abychom dokázali pomalý život vnímat jako plnohodnotný?
Za sebe vnímám pomalost nikoliv jako návrat k předindustriální utopii, ale jako cestu k možné rovnováze. Jsme-li toho schopni, ví Bůh, jak se říká, ale je to možná cesta k odpovědné a dospělé společnosti, kterou tak moc potřebujeme.
