b_270_270_16777215_00_images_articles_8_husiti.jpg

Článek bratra patriarchy Tomáše Butty o vztahu CČSH k římskokatolické církvi vyšel v Katolických novinách pod názvem ‚Od bojů k ekumenickému sbližování‘.  Katolické noviny jsou k mání v papírové podobě, ale také online, příspěvek T. Butty je v aktuálním vydání  č. 2020/39. Stať je určitým ohlédnutím nad minulostí vztahu obou církví, ale také připomínkou společného úkolu.

 

Církev československá husitská si letos připomíná sté výročí svého vzniku. 15. září 1920 byla oficiálně uznána státem. Jak se od té doby vyvinul její vztah ke katolické církvi?

Husitská církev náleží do spektra náboženského života naší republiky i Evropy. Na zrod této církve nelze nahlížet jen jako na místní záležitost, nýbrž v kontextu modernistického hnutí. Jestliže jsme si při 90. jubileu naší církve mohli uvědomovat své historické kořeny v hnutí katolického modernismu, stalo se pro nás Husovo 600. výročí příležitostí k rozpoznávání a navazování na ještě hlubší kořeny. Letošní sté výročí nás pak vede k hlubší analýze identity, motivů zrodu a k promýšlení poslání.

Naše církev není protestantskou církví ve smyslu svého původu, ale vznikla z katolické církve, respektive z hnutí katolického modernismu usilujícího o reformy vzhledem k nové době. Vůči tomu však dlouho existoval v katolické církvi zamítavý postoj, přesto později prošla určitými reformami spojenými s Druhým vatikánským koncilem. Mezi snahami modernistů a koncilem bývá některými církevními historiky hledána spojitost. V době, kdy vznikla naše církev, však nebylo možné reformní požadavky prosadit oficiální cestou. Část modernistických kněží se tak rozhodla pro založení nové církve.

Se vznikem a dějinami husitské církve je spojen křesťansky i ekumenicky trpký „boj o kostely“ v počátečních letech, jak o tom podrobně pojednává historik Pavel Marek. Argumentem bylo, že mnohé kostely před Bílou horou byly utrakvistické a některé z nich byly postaveny pro církev kališnickou, českobratrskou nebo evangelickou. Řešením konfliktní situace se ukázala stavba nových sborů. Přestože se k jejich finanční podpoře zavázal stát, nová církev sama nesla náklady spojené s pozoruhodně se rozvíjející stavební činností. V každém případě stavby nových sborů, převážně označených Husovým jménem, v řadě měst a obcí přispěly ke zklidnění počátečního napětí a vzájemného nepřátelství. Staly se viditelným vyjádřením pozitivně zaměřeného budování nové církve.

Náš vztah ke katolické církvi, z níž naše církev osamostatněním vznikla, prochází různými fázemi. Jsme si vědomi, že zakladatelská generace byla i přes svůj kritický přístup kladně ovlivněna katolickou spiritualitou, která trvale předurčila liturgickou zbožnost naší církve. Také některé body programu reformních kněží postupně byly v katolické církvi v průběhu 20. století uvedeny do praxe, jako například reforma liturgie s národním jazykem či myšlenka farních rad. V tomto směru sehrál roli Druhý vatikánský koncil. Pro konkrétní uvědomění si společné víry mezi křesťany v naší vlasti bylo významné prožívání doby totality, kdy církve čelily tlaku a represím.

Důležitým krokem ke sbližování a spolupráci mezi církvemi po roce 1989 je dohoda o křtu z roku 1994. „Z tohoto uznání vyplývá, že členové Církve československé husitské a Církve římskokatolické se vzájemně vděčně uznávají a přijímají jako křesťané, bratři v Kristu, řídíce se starou zásadou: V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda a ve všem pak láska.“                                       

Společný úkol

Husovo jubileum v roce 2015 přispělo ke sblížení církví, jak je zřejmé z projevu papeže Františka při návštěvě české ekumenické delegace v Římě 15. června, kdy následně křesťané viditelně vyjádřili touhu po vzájemném odpuštění při bohoslužbách smíření. Ty se konaly v Římě v kapli Nepomucena a v Praze v Betlémské kapli a v Týnském chrámu za účasti představitelů katolické, evangelické, husitské a dalších církví.

Pastorační působení ve specifických službách pak umožňuje spolupráci duchovních na ekumenické rovině. Duchovní a etický rozměr přinášejí do soudobé armády vojenští kaplani. Je cenné, že právě tato služba u nás probíhá v rámci ekumenické spolupráce – katolíků, evangelíků, husitů i dalších církví.

Hlavní připomínkové akce letošního stého výročí se uskutečnily již v lednu v kostele sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí a na Staroměstské radnici. Mohli jsme si uvědomit, že jsme jako samostatná stoletá církev součástí pestré domácí i široké světové ekumenické rodiny a neseme jako křesťané společný úkol, jak připomněl předseda Ekumenické rady církví a synodní senior Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý. Bylo také cenné, že po sto letech naší samostatné cesty byli na výroční bohoslužbě přítomni také katoličtí biskupové Tomáš Holub a Václav Malý. Dále se jí zúčastnil arcibiskup Michal, zástupce pravoslavné církve, s níž nás spojuje společná i složitá historie v prvních letech při hledání ideové orientace v čase tzv. pravoslavné krize.

Uvědomovat si a sdílet společné křesťanské základy a východiska v Kristově lásce nám pomáhá překonávat konfesní a národnostní rozdílnosti a napětí v naší minulosti i v přítomnosti. 

Tomáš Butta