Rozhovor Jiřího Pasze s husitskou farářkou Sandrou Silnou pro blog Hate free. „Církev by se měla přestat vydělovat ze světa ve smyslu jsme lepší než ti druzí, protože už máme Pána. Nikdo Boha nevlastní ani na něj nemá patent či právo. Bůh se děje, když si vzájemně projevujeme respekt, porozumění a lásku, když si pomáháme nést břemena a hojit rány, sdílet dobré i zlé. Církve by měly přestat hledat nepřátele, nebo je snad dokonce vytvářet, a skutečně vítat každého, kdo přichází, bez kádrování a touhy ovládat.“
Husitská farářka Sandra Silná boří mnoho zažitých stereotypů o křesťanských duchovních: je žena, matka, má tetování, studuje pivovarnictví, chová včely a pěstuje permakulturu. Církev podle ní má být co nejotevřenější: „Měla by se přestat vydělovat ze světa ve smyslu jsme lepší než ti druzí, protože už máme Pána. Nikdo Boha nevlastní ani na něj nemá patent či právo. Bůh se děje, když si vzájemně projevujeme respekt, porozumění a lásku, když si pomáháme nést břemena a hojit rány, sdílet dobré i zlé. Církve by měly přestat hledat nepřátele, nebo je snad dokonce vytvářet, a skutečně vítat každého, kdo přichází, bez kádrování a touhy ovládat.“ Dá se podle ní skloubit povolání farářky a mateřství? „Dá, ale někdy je to náročnější. Na jedné straně jsou potřeby lidí, kteří mě kontaktují bez ohledu na denní čas a to, zda jsem zrovna vytížená, či ne. Na druhé straně to, že rodina potřebuje taktéž péči a můj čas,“ odpovídá Silná. Děti brává s sebou například na svatby, kázání je možné chystat, když děti spí, s hlídáním někdy pomohou přátelé nebo babička. Jak se k ní staví duchovní ostatních křesťanských církví? „Na sociálních sítích zažívám čas od času útoky. Většinou ze strany fundamentalistů, radikálních křesťanů z církví letničního typu, kteří Písmo vykládají doslova. A když si tam přečtou větu ,žena ve shromáždění, nechť mlčí‘, tak to pro ně přesně tohle znamená a podle toho se k ženám chovají. Pro ně je žena farářka něco trestuhodného, aspoň tak mi to bylo naznačeno. Prý to ubližuje Bohu,“ líčí farářka. Naopak dobrou zkušenost má většinou s katolickými duchovními, se kterými někdy slouží například společné svatby. Podle Sandry Silné může právě spiritualita pomáhat proti nenávisti, diskriminaci a násilí ve společnosti: „Podmínka je snad jediná, mít vůli překonávat strach a namísto něj žít lásku nebo láskou, milovat bližního svého jako sebe sama a snažit se vždy být dobrým člověkem. A rychle odpouštět.“
Jaké je být ženou farářkou?
Přemýšlím, jak odpovědět, abych postihla tu pestrost. Ze začátku jsem si musela zvykat, hodně se učit za pochodu, neměla jsem totiž v plánu se farářkou stát. Spoustu věcí spojených s duchovním posláním jsem neznala, byť jsem měla vystudovanou husitskou teologii. U mě se „bytí farářkou” přihodilo spíš jako odpověď na Boží zavolání dát se touto cestou. Chvíli mi trvalo, než jsem v celku církve našla svoji tvář, protože zpočátku jsem hodně řešila, do jaké míry si můžu dovolit být svá a do jaké míry se musím přizpůsobit tomu, co ode mě církev očekává, že budu říkat a dělat. Dneska už je to poslání, ve kterém jsem se nakonec našla. Díky němu jsem s lidmi v jejich mezních životních situacích, ať už v těch radostných, nebo bolestných, ve chvílích, kdy padají veškeré masky a bariéry. Je to autentické poslání. Nesmírně si vážím, že můžu s lidmi být, že v tomhle poslání má své místo lidskost, důvěra a otevřenost. Je to svým způsobem taky náročné. Občas totiž bojuju s předsudky. Lidi si třeba myslí, že se se mnou dá bavit jen o víře nebo že jsem nějak přehnaně upjatá moralistka. Ve společnosti po mně například pokukují, když padne sprosté slovo, co jako já na to (smích). Někomu bývám zase podezřelá, protože mám děti, a to přece kněží nemůžou, tak jak to se mnou vlastně je!
Jak ta práce vlastně může vypadat?
Někdy není taky úplně jednoduché aspoň v něčem udržet hranici soukromí, trochu oddělit práci od toho ostatního. Protože farářem nebo farářkou nejste čtyřicet hodin týdně, ale nonstop. Respektive kdykoliv je potřeba, když někdo zavolá, napíše, zazvoní… Tohle je složitější hlavně pro moji rodinu, protože náš rytmus se do značné míry přizpůsobuje mojí službě, a to i o víkendech nebo svátcích. Sama na sobě vidím, že někdy slibuju víc, než na co mám aktuálně kapacitu, že se ve mně někdy pere ta pečující žena s tou, která by taky potřebovala čas jen a jen pro sebe. Bytí ženou farářkou je taky trochu zkouška schopnosti udržet se nohama na zemi, učit se znát své hranice a respektovat je, čiže naplňovat celé přikázání „milovat budeš bližního svého jako sebe sama”.
Farářkou jste chtěla být odjakživa?
Nikdy. Vážně! Já toho chtěla v různých dobách dělat docela dost, a hlavně jsem dlouho nevěděla, co z toho chci dělat úplně nejvíc. Farářka to rozhodně nikdy nebyla. V dětství ve mně rezonovala touha být filozofkou, pak fotografkou, díky pěkným slohovým pracím jsem si pohrávala s myšlenkou stát se spisovatelkou. Četba knih Jamese Herriota mi zase vnukla ideu být veterinářkou a táta ze mě chtěl mít tenistku. Věrna rodinné tradici jsem si zkusila i studium hotelové školy, a nakonec to nějak vyhrály cizí jazyky. No a konkrétně hebrejština může za to, že jsem se ocitla na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Tady už jsem se pomalu dostávala na stopu mému pozdějšímu farářování, nicméně profese je to pestrá, takže minimálně ty první tři nápady – filozofka, fotografka a spisovatelka – se v ní nějakým způsobem snoubí.
Jak se dá skloubit povolání farářky a matky?
Dá, ale někdy je to náročnější. Na jedné straně jsou potřeby lidí, kteří mě kontaktují za nějakým účelem, a to bez ohledu na denní čas a to, zda jsem zrovna vytížená. Na druhé straně to, že rodina potřebuje taktéž péči a můj čas. S oběma kluky jsem oficiálně byla na mateřské 28 týdnů a poté se vrátila do služby tak, že o ně dál plně pečuji, a k tomu si organizuju farářské povinnosti, schůzky a úkoly tak, aby se to dalo zvládnout. Často pracuji s dětmi tak, že je beru s sebou, pokud je to vhodné. V církvi je nás, duchovních, málo, a tak není úplně možné zůstat s dětmi doma třeba tři roky. Různé úkoly jako třeba kázání se dají chystat, když děti spí. Schůzky s lidmi si po vzájemné domluvě časuju tak, aby to nekolidovalo s potřebami rodiny. V minulosti mi mnohokrát též pomohli přátelé a občas babička.
Vyjadřuje často někdo pochybnosti o tom, zda žena může být duchovním?
Setkala jsem se s tím. Ne že by mi to někdo řekl z očí do očí, ale na sociálních sítích zažívám čas od času útoky. Většinou ze strany fundamentalistů, radikálních křesťanů z církví letničního typu, kteří Písmo vykládají doslova. A když si tam přečtou větu „žena ve shromáždění, nechť mlčí“, tak to pro ně přesně tohle znamená a podle toho se k ženám chovají. Pro ně je žena farářka něco trestuhodného, aspoň tak mi to bylo naznačeno. Prý to ubližuje Bohu. Občas se setkám s pochybností, když lidi vidí moje tetování. Asi jim kvůli tomu připadám míň duchovní, míň „svatá“ a asi i věrohodná. Možná si říkají, že kázání mám sice pěkné, ale to tetování!
Jak se k tomu staví katolická církev a jaké máte vy osobní zkušenosti s katolickými duchovními – třeba s kněžími a jeptiškami? Respektují vás?
Aby ta předchozí odpověď nebyla jen smutným popisem chování některých bratří a sester, chci zmínit pana kardinála Vlka. Ten se ke mně vždycky při ekumenických akcích choval moc hezky a bylo vidět, že mu ženy farářky nijak nevadí. Naopak. Osobně mám s římskokatolickými kolegy spíš dobré zkušenosti. Například se známe s plzeňským biskupem Tomášem Holubem, tykáme si ještě z doby, kdy jsme oba pracovali v Praze pro ekumenu a ráda na to vzpomínám. Rozuměli jsme si. Mám i zkušenost z několika svateb, kdy snoubenci byli tzv. smíšený pár, tedy ze dvou církví – například Římskokatolické a Československé husitské. A podařilo se, že jsme je oddávali společně s katolickým knězem. Trochu zvláštní zkušenost jsem udělala nedávno s jedním nemocničním kaplanem z Římskokatolické církve. Ten mi telefonoval s tím, že navštěvuje v hospici pána, vyznáním čechoslováka, který ale nemá křestní list. Tvrdí nicméně, že byl pokřtěn v tom a tom roce v Církvi československé. Volal mi, zda prý tehdejší křest platí, když jsme jako církev údajně křtili „ve jménu republiky“, a měl tendenci umírajícího snad dokonce pokřtít znovu a „správně“. To mě hodně nadzvedlo, u umírajícího bych opravdu řešila úplně jiné věci a ani bych nezpochybňovala něčí křest jako správný, či nesprávný. Jenže někdy se v církvích mezi sebou bohužel takhle handrkujeme, co je a co není správné. Hájíme Boha jedni proti druhým, máme pocit, že to naše podání je lepší a naše církev pravověrnější… A z poselství o víře, naději a bezpodmínečné lásce nezůstane ve finále nic.
Jak se k vašemu povolání staví vaše rodina?
Když jsem před čtrnácti lety doma oznámila, že budu farářkou, rodiče se asi trochu vyděsili, že se ze mě stane jeptiška. Neměli zkrátka moc představu, co si pod povoláním farářky představit. S tím se nakonec setkávám dodnes. Mnoho lidí netuší, o čem je moje práce, co je její náplní. Současná rodina to přijímá, partner mě jako farářku poznal, takže to neřeší. Někdy tedy protestuje, když mám desátý pracovní víkend v řadě (smích). Starší syn se narodil na faře a vypráví to ve škole jako zábavnou historku a tomu mladšímu je ještě úplně jedno, co dělám.
Boříte více stereotypů. Máte třeba devět tetování. Jaký pro vás mají význam a mohou je mít i duchovní?
Duchovní jsou přeci taky lidé, proč by tedy nemohli mít tetování? Je předsudek, že duchovní jsou jaksi nenormální a normální věci se jim vyhýbají. Nebo oni jim (smích). Nejsem jediná potetovaná farářka. Pravda je, že se občas ozve někdo s tím, že v Písmu je zmíněn zákaz tetování. Ale to jsme zase u té interpretace historických textů a jejich kontextu. Pro mě osobně jsou tetování záznamem setkání s božími lidmi, kteří mě nějak ovlivnili na cestě životem, jsou pro mě památkou na určitou etapu života. Nemám potřebu to dál vysvětlovat.
Na faře máte permakulturu a staráte se o včely. Proč to děláte?
Trochu to upřesním. Na farní zahradě se snažím o permakulturní principy zahradničení. Je to nenáročná forma péče o pozemek, kde i plevel má svoje místo coby doprovodná rostlina. Jednoduše nemám tolik času ani prostředků na údržbu designové zahrady, navíc takové zahrady působí často dost sterilně. Přeci jen mi jde hlavně o to, aby kostel a jeho okolí žilo v tom nejlepším slova smyslu. Vedle kostela tak bují něco jako Trnkova džungle, v níž je leccos k jídlu i k léčení. A včely chovám proto, že je to důležité – pro lidi, pro přírodu, pro Zemi. V určitém smyslu mi to přijde v dnešním světě, v době klimatických změn a vymírání druhů, užitečnější než hodiny kázat o tom, co se kde píše v Bibli a co tím kdo myslel.
Dalším vaším plánem je vařit na faře pivo…
Je to nápad, není to plán, neřekla bych, že mám v životě nějaké konkrétní plány. Snad krom jednoho – snažit se být dobrým člověkem. Pivovarnictví je obor, který se už ve středověku rozvíjel v prostředí mnišských řádů a zahrnoval v sobě mnoho znalostí z přírody: o rostlinách, divoké autentické fermentaci, přírodních cyklech. Pro mě je tedy pivovarnictví hluboce spojené se znalostí základních životních principů, když to trochu zjednoduším. A i proto jsem toužila mu porozumět a naučit se vařit pivo. Stejně jako mě baví pronikat do tajů duchovních, do světa mystiky, filosofie, žít víru v praktickém životě, tak mě láká rozumět procesům přírodním, fermentaci, kvašení, účinkům bylin a rostlin. S těmihle znalostmi má člověk v ruce obrovské bohatství, klíč k výrobě mnoha potravin, ke zdraví, k porozumění životu. Jsem ale pořád na začátku cesty. Navíc zjišťuji, že moje idea o bourání bariér mezi církví a sekulárním světem třeba právě skrze dobré pivo a společně sdílený stůl je spíš idealistickým přáním než uskutečnitelnou realitou. Z mnoha důvodů.
Česko je nejvíce ateistickou zemí na světě. Proč to tak podle vás je?
Pořád nevím, zda s tímhle tvrzením souhlasit, vlastně s ním spíš nesouhlasím. Nejsme ateistickou zemí, jsme zemí, kde se lidé negativně vymezují proti církvím, jejich představitelům, nesrozumitelnému jazyku a rituálům. Církve si za to můžou trochu samy. Pasovaly se do výlučné role „strážců dobra“ proti „ošklivému světu“, do role moralizujících uskupení, jejichž členové ale mají mnohdy sami problém dodržet byť jen Desatero. Z Boha namísto milujícího, velkorysého a přijímajícího otce vyrobili trestajícího strašáka posílajícího jedny do nebe, druhé do pekla. Není divu, že se lidé od takové nelaskavé vize odklonili a odklánějí. Ti, se kterými mluvím, se třeba označují za nevěřící ve smyslu identifikace s některou církví, ale vedle toho často přiznávají, že mají svou víru a že něco nahoře být musí a že když je jim nejhůř, stejně se někam tam obracejí. Tomáš Halík říká, že jsme zemí něcistů, lidí věřících v něco a to nám vlastně stačí.
Je tedy ve 21. století potřeba duchovno a spiritualita? A může být podle vás člověk šťastný, spokojený i pokud nevěří?
Duchovno a spiritualita člověka provází od nepaměti. Člověk vždy vnímal něco, co jej přesahuje. Jde o to, jak to něco v různých fázích vývoje lidstva nazýval a pojímal. Tehdy se, jako dnes, stále potřebujeme k něčemu vztahovat, potřebujeme vnímat přesah nás samých, mít naději, víru a lásku, světlo na konci tunelu. A jistě může být spokojený a šťastný i člověk, který – jak říkáte – nevěří. Proč by nemohl? Kéž jsou šťastny všechny bytosti!
Může spiritualita pomáhat proti nenávisti, diskriminaci a násilí ve společnosti? Pokud ano, za jakých podmínek?
Podmínka je snad jediná – mít vůli překonávat strach a namísto něj žít lásku nebo láskou, milovat bližního svého, jako sebe sama a snažit se vždy být dobrým člověkem. A rychle odpouštět.
Do médií mluvíte o tom, že církev by měla být otevřená všem. Jak to myslíte?
Tak, jak to říkám. Církev by se měla přestat vydělovat ze světa ve smyslu „jsme lepší než ti druzí, protože už máme Pána”. Nikdo Boha nevlastní ani na něj nemá patent či právo. Bůh se děje, když si vzájemně projevujeme respekt, porozumění a lásku, když si pomáháme nést břemena a hojit rány, sdílet dobré i zlé. Církve by měly přestat hledat nepřátele, nebo je snad dokonce vytvářet, a skutečně vítat každého, kdo přichází, bez kádrování a touhy ovládat.
Zdroj http://www.hatefree.cz/blo/rozhovory/3649-sandra-silna
