b_270_270_16777215_00_images_articles_Obrázek_ze_Žlutického_kancionálu_na_den_Božího_těla_-_výřez.jpg

V církevním roce se vyskytují dva tradiční svátky, které následují časově bezprostředně po slavení Letnic. První se vztahuje k tajemství Boží Trojice (Trinitatis) a druhý k daru svátosti večeře Páně (Corpus Christi). Oba svátky mají svůj původ ve středověku, ale jádro jejich poselství je biblické a obohacují naši víru, zbožnost a liturgický život církve i dnes.

Svátek Boží Trojice (Trinitatis)

První neděle po Svatodušních svátcích se nazývá Svátek Nejsvětější Trojice (Trinitatis). Tento svátek má původ v benediktínských klášterech a mohl být slaven už před přelomem tisíciletí. Starobylá preface o Nejsvětější Trojici pochází z doby kolem poloviny 8. století. Svátek byl pro církev zaveden papežem Janem XXII. v roce 1334 a stal se součástí středověkých misálů. Tento svátek má ideový a teologický charakter. Obtížné teologické téma promýšleli středověcí učenci a přibližovali je lidu středověcí kazatelé. Také Mistr Jan Hus kázal na svátek Svaté Trojice a dochovalo se jeho kázání z června roku 1411 z Betlémské kaple. Podle Husa „základem věrných křesťanů je víra, jež vychází ze srdce, …srdcem věříme v blahoslavenou Trojici.“ Hus v tomto kázání objasňuje toto téma: „…bylo řečeno již častěji, že totiž věřící má Boha milovat, k němu se upínat a k němu láskou přilnout… Poněvadž poznání Trojice nestvořené je základem naší víry, kterou máme věřit v jsoucnost Trojice a v ni samu, tudíž, abychom ji poznali, vězme, že božská Trojice jsou tři osoby Otec, Syn a Duch svatý, jeden Bůh a jedno jsoucno, jež je nevyšší dobro, nad něž si nelze představit nic lepší“.

V Jistebnickém kancionále nacházíme zpěvy pro tento svátek Nejsvětější Trojice. V utrakvistickém Žlutickém kancionálu z 16. století můžeme vidět symbolické vyobrazení Boží Trojice se dvěma anděly a v Teplickém kancionálu také z 16. století je zobrazen výjev, na němž navštívili praotce Abrahama tří andělé, kteří jsou v křesťanské vykladačské tradici a symbolice pojímáni jako typologický předobraz Boží Trojice. Svátek Svaté Trojice se v kontextu středověké tradice a zbožnosti slavil jak utrakvisty, tak i v Jednotě bratrské.

V první bohoslužebné knize Církve československé (husitské) v Českém misále z roku 1920 je formulář neděle Nejsvětější Trojice, který vychází z předlohy Římského misálu. Liturgický formulář jako celek i texty jednotlivých částí jsou po obsahové stránce doslovně shodné s Římským misálem, rozdíl je v jazyce, kdy místo latiny je uplatněna čeština. Ve vstupu (introitus) jsou verše z 12. kapitoly knihy Tóbiáš (Tób 12,6) a Žalmu 8.: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi“ (Ž 8,2). Jako epištolní čtení je uveden úryvek z listu Římanům: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! `Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?´ `Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11,33-36). Stupňový zpěv (graduale) vychází ze 3. kapitoly přídavků knihy Daniel (Da 3,52-56). Jako evangelní čtení je stať z Matoušova evangelia 28. kapitoly, kde je obsažena Ježíšova výzva k apoštolům jít ke všem národům a křtít „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19-18). Ve zpívaném díkůvzdání je obsažena křesťanská víra, vyznání a trojiční nauka. Tato starobylá preface obsahuje formulace klasické trinitární teologie. „…Neboť co o tvé slávě podle zjevení tvého věříme, i o tvém Synu, i o Duchu svatém bez rozdílu rozeznáváme a smýšlíme. Tak že slavíce pravé a věčné božství i v osobách rozdílnost i v podstatě jednotu i v majestátu uctíváme rovnost!“ V závěrečné modlitbě (postcommunio) zaznívá prosba: „Prospějž nám (Ať nám prospěje) k spáse těla i duše, Pane Bože náš, toto svaté přijímání: a věčné svaté Trojice v též nerozdělené jednotě vzývání. Pro zásluhy Pána našeho Ježíše Krista“.

Ve Zpěvníku Farského z roku 1922, který je členěn se zřetelem k liturgickému roku, jsou po svatodušních zpěvech uvedeny dvě písně ke svátku Boží Trojice, které Farský označuje jako „Oslavné písně Trojice Boží v člověčenstvu“. První píseň č. 87 má nápěv z doby husitské a druhá píseň č. 88 pochází také z reformačního prostředí a nacházíme ji v Bratrském zpěvníku. Výběr těchto trojičních písní právě se zřetelem na reformační prostředí jistě není náhodný, ale naznačuje Farského vědomí, že k učení české i světové reformaci patřilo christologické i trojiční učení, jak je to patrné v konfesích, katechismech i písňových textech. Obě písně byly zařazeny i do revidovaného Zpěvníku prof. Zdeňkem Trtíkem. Vyjadřují trojiční víru a učení, které tento teolog důsledně uplatňoval ve věrouce církve i v úpravě textů duchovních písní celého jím revidovaného Zpěvníku. Píseň č. 126 „Chvála Bohu na výsosti“ má tři sloky. V první je oslovován Otec, ve druhé Syn a ve třetí Duch svatý, který nám dává své dary – víru, lásku a naději. Píseň č. 18 „Aleluja, nechť sláva, čest“ má čtyři sloky. První sloka je oslavou Otce, druhá Syna, třetí Ducha svatého, a ve čtvrté sloce je vzdávána sláva trojjedinému Bohu.

V Tuháčkově misálu není zvýrazněn svátek Boží Trojice, ale první neděle po Svatodušních svátcích je bez názvu. Význam tohoto svátku z doby středověku připomenul v Církvi československé husitské teolog a liturgista prof. Milan Salajka, který označoval třetí období církevního roku vedle Vánočního a Velikonočního jako „Dobu trojiční víry“. „Neděle po Trojici“ označují toto období církevního roku luterské církve, neboť je tím reformací zdůrazněna křesťanská trojiční nauka. Tato neděle se tak stává první nedělí druhé poloviny liturgického roku.

Současná Bohoslužebná kniha Církve československé husitské vydaná ve třech dílech v letech 2013-2015 tento svátek obsahuje s biblickými texty ze Starého a Nového zákona. Tento svátek a neděle nás staví před tajemství plnosti života Boha Otce, Syna i Ducha svatého i jeho podivuhodného díla stvoření a spásy. Trojjediný Bůh má být i námi chválen, oslavován a uctíván v tento den, ale i při každé Liturgii, v níž zaznívá: „… neboť tobě jen náleží veškerá čest i sláva Otci, Synu, Duchu svatému po věky věků“.

Svátek Božího těla (Corpus Christi)

Druhým svátkem, který má svůj původ ve středověku, je slavnost Božího těla (Corpus Christi). Slavnost je zařazována zpravidla na první čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice. V 8. století se praktikovalo procesí s hostií pouze lokálně ve Flandrech. V roce 1264 byl papežem Urbanem IV. Svátek prohlášen za všecírkevní a procesí se následně stalo všeobecně rozšířené. Svátek souvisel se středověkým kultem trpícího a ukřižovaného Krista i s touhou „vidět“ a uctívat jeho tělo. Slavnost „Božího těla“ a s ním spojené procesí patřilo ve středověku k nejoblíbenějším slavnostem církevního roku.

Touha po Kristu spojená s častějším přijímáním svátosti eucharistie nejen duchovními, ale i laiky náležela ke znakům českého reformního hnutí. Českou modlitbu věnovanou Božímu tělu složil kazatel Milíč z Kroměříže: „…Ó milý Jezu Kriste, tys náš chléb vezdajší, jímžto veždy živi smy, bez něhožto veždy na duši umierámy. Rač nám tu milost dáti, abychom tvé svaté tělo i tvú svatú krev veždy dóstojně přijímali tak často, jakož nám to je hodno…“. Mistr Jan Hus v čase tohoto svátku vysvětloval význam svátosti večeře Páně a její hodné nebo nehodné přijímání. Zápas husitů o kalich přinesl nový zájem o tento svátek. V Jistebnickém kancionálu v Graduálu nacházíme k tomuto svátku české překlady latinských textů i vlastní tvorbu, k níž se řadí zpěvy „Ó Ježíši, pastýři dobrý“ a „Abychme hodně pamatovali“. A stejně tak i ve druhé části (Cantionale) tohoto jedinečného liturgického a hudebního pramene z doby husitské je velký počet českých eucharistických písní s důrazem na přijímání podobojí (sub utraque) všemi pokřtěnými bez rozdílu věku. Vysluhování svátosti podobojí způsobou bývalo někdy pro kněze mimořádně obtížné a fyzicky náročné, jak o tom podal svědectví Mistr Jan Rokycana na Basilejském koncilu. V Praze přistupovalo ke stolu Páně tehdy každou neděli několik tisíc věřících. Kněží byli po bohoslužbách tak unaveni, že když se vrátili z kostela domů, nemohli už pro vyčerpání ani jíst. Únava kněží byla zvyšována ještě tím, že museli vyzpovídat velké množství lidu. Slavení svátku Božího těla v 15. století v Čechách zachovávali jak římští katolíci, tak i utrakvisté. Svátek s veřejným procesím se stával důvodem ke zdůrazňování věroučných a liturgických odlišností i záminkou ke střetům. V Praze katolické procesí vycházelo z minoritského kláštera s kostelem sv. Jakuba, zatímco utrakvisté vycházeli z chrámu Panny Marie před Týnem. Utrakvisté v procesí nosili nejen monstranci s tělem Páně, ale i kalichy naplněné krví Páně. Husitský král Jiří z Poděbrad se účastnil průvodu vedeného Janem Rokycanou, ale někdy též jako král obojího lidu i katolického procesí. Dne 1. června roku 1480 na svátek Božího těla došlo ke střetu dvou procesí v úzké staroměstské ulici v Praze. Žádné z nich, ani katolické, ani utrakvistické nechtělo druhému ustoupit. Utrakvistické procesí vedl kněz Olbram a v katolickém kráčel král Vladislav Jagellonský s dvořany. Kněz Olbram neuposlechl králova příkazu, a byl proto slovně i fyzicky napaden. Jako reakci na tuto událost utrakvisté uspořádali manifestační vystoupení, kdy účastníci zpívali starou husitskou píseň „Věrní křesťané, silně doufajte“. Tato píseň jako polemická píseň utrakvistů byla pro protiřímský a protipapežský charakter již dříve králem zakázána. Tato píseň zdůrazňující husitská eucharistická specifika s biblickou argumentací se vyskytuje v Jistebnickém kancionále. Na rozdíl od luteránů i kalvinistů, utrakvisté zachovávali svátek Božího těla a krve Páně spojený i s procesím a veřejným prokazováním úcty Kristu ve svátosti.

Podobně jako liturgický formulář na Svátek Nejsvětější Trojice i Slavnost Božího těla v Českém misálu z roku 1920 odpovídá svým průběhem i textovou podobou Římskému misálu, ovšem s jazykovou odlišností češtiny. Vstup (introitus) je čerpán z Žalmu 80 podle Vulgáty (Ž 81,17). V modlitbě (oratio) zaznívá prosba: „Bože, jenž jsi v přepodivné svátosti památku utrpení svého pozůstavil: popřej nám, prosíme, posvátná tajemství těla tvého i krve tvé tak velebiti, abychom ovoce vykupitelského díla tvého stále na sobě znamenali…“. Epištolní čtení (lectio) je z 1. listu Korintským z 11. kapitoly, kde je svědectví apoštola Pavla o večeři Páně (1 K 11,23-29). Ve stupňovém zpěvu (graduale) jsou verše ze Žalmu 144 podle Vulgáty (Ž 145,15) a z Janova evangelia ze 6. kapitoly (J 6,55-56). Čtení evangelia (evangelium) je ze 6. kapitoly Janova evangelia (J 6,56-59). K obětování (offertorium) je úryvek ze starozákonní knihy Leviticus z 21. kapitoly o obětování chlebů kněžími v chrámě (Lv 21,6). V modlitbě po přijímání je vyslovena prosba ke Kristu, „aby se nám dostalo věčné náplně tvého božství tímto časným přijímáním drahocenného Těla tvého a Krve tvé předobrazeného…“. Ačkoliv se v mešních modlitbách a biblických textech hovoří jak o těle, tak i o krvi Krista, bylo liturgickou praxí západní církve té doby vysluhovat věřícím svátost večeře Páně pod jednou způsobou v podobě hostie. Od července roku 1920 se začalo v Církvi československé (husitské) zavádět přijímání podobojí s odkazem na husitskou tradici.

Jestliže v Tuháčkově misálu nenacházíme zvláštním nadpisem zdůraznění svátku Boží Trojice, pak naopak tradičnímu svátku Božího těla je v jeho liturgické tvorbě věnována značná pozornost. Je však nazván tento den „Vítězství kalicha“. Jako čtení evangelia jsou uvedeny dvě varianty – různé úryvky z 23. kapitoly Matoušova evangelia. Do průběhu bohoslužby se zařazuje čtení z Palackého dějin o poutích husitů na hory v roce 1419. Jiné varianty čtení jsou Čtyři pražské artikuly také podle Palackého dějin a svědectví o stížném listu do Kostnice ze září 1415. Celý tento svátek je v Tuháčkově misálu pojímán velmi silně historicky, nacionálně a konfesně, více než biblicky a eucharisticky. Součástí však měla být zpověď a přijímání svátosti večeře Páně, kterými se dostává do středu aktuální náboženský zřetel přítomné víry v Krista ze strany přijímajících. S tímto dnem bylo také spojováno první přijímání dětí a mládeže této svátosti chleba a kalicha vína.

V současné třídílné Bohoslužebné knize Církve československé husitské se nachází svátek Božího těla, který má v liturgickém a spirituálním životě Církve československé husitské zřejmou návaznost na tradici husitskou a utrakvistickou. Také náš Zpěvník obsahuje mnohé písně s eucharistickou tématikou (č. 5, č. 20, č. 65, č. 175, č. 242, č. 284, č. 285 a další). Svátost večeře Páně je mimořádným darem církvi, který vyžaduje z naší strany pokorný přístup, hlubokou úctu a vděčnou víru.

Tomáš Butta