Nedotýkej se mě! Kresba akvarelovými pastelkami teoložky Ivany Noble, zobrazující setkání Marie Magdalény u prázdného hrobu se vzkříšeným Pánem.
Kristus vstal z mrtvých! - Vpravdě vstal z mrtvých! Tak se zdraví východní křesťané v tento den a pak i delší dobu po něm. I když máme trochu odlišné kalendáře, pro ně i pro nás, když nastane ten den, končí doba postu a začíná čas radosti. Letos ale ta jiná postní doba, která přišla neplánovaně, ještě neskončila. Obavy, omezení a radost tak tvoří jednu nezvyklou mozaiku. Možná ale není tak nezvyklá. Vlastně něco podobného najdeme hned na začátku velikonočního příběhu. Když se vzkříšený Ježíš ukáže Máří Magdaléně, říká jí: Nedotýkej se mě, ještě jsem nevystoupil k Otci. Touto větou si lámal hlavu Jakub Deml. V novele Zapomenuté světlo, jež vyšla v roce 1934, později inspirovala stejnojmenný film Vladimíra Michálka, nabízí několik výkladů toho, co by asi ono „noli me tangere“ (nedotýkej se mne) mohlo znamenat. Není mezi nimi ta možnost: abychom si nepředali nákazu… Deml se nakonec kloní k interpretaci, že dokud bude na zemi nebo v očistci utrpení, není možné nechat se plně obejmout radostí. Ale radost je přece tady také. Jen ne jako poslední vlaková zastávka. Spíš jako síla k jednání, síla, která přemáhá strach. Dotek se Vzkříšeným v ní vlastně nakonec také je, a někdy dokonce v masivní podobě, když pochybující Tomáš strká ruku do Ježíšových uzdravených ran. Každý se jinak setkává se zapomenutý světlem, abych použila Demlův obraz. Každý něco jiného nese ostatním. Stejně, jako my. Někdo si u toho může zpívat se sv. Patrikem o víře v Kristovu ochranu a o naději
Ale, jak říká Deml, i ten, kdo už přestal věřit nebo není schopen doufat, pořád ještě může milovat.
