Odkaz na záznam rozhovoru s historikem Martinem Jindrou a s pamětníkem Jaroslavem Ortem, který byl vysílán na vlnách Českého rozhlasu: „Pomoc pravoslavné církve? ‚Krajní situace generuje frajery, kteří jsou schopni zlu oponovat‘“.
Členové pravoslavné církve jsou s osudem sedmi parašutistů v Resslově ulici nerozlučně spjati. Bylo to takhle zamýšleno už při přípravě akce, nebo k propojení došlo shodou okolností?
Jindra: Situace se řešila v okamžiku, kdy parašutisté byli na území Prahy a už se vědělo, kdy akce proběhne. Takovými spojnicemi byl právě Jaroslavův dědeček Jan Sonnevend, předseda sboru starších chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. A potom legionář Petr Fafek, jeden z nejbližších ukrývatelů parašutistů.
Situace se předjednávala nějaký čas před samotnou vojenskou operací Anthropoid. K tomu finálnímu dotažení, že parašutisté budou ukryti v kryptě a na kůru pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje, došlo vlastně bezprostředně při uskutečnění akce.
Jakou roli pravoslavná církev hrála v prvních letech protektorátu?
Jindra: Česká pravoslavná církev bylo poměrně malé církevní společenství. Hlásilo se k ní na začátku války přibližně 20 tisíc věřících. Celou církev na začátku války obhospodařovalo jenom 16 duchovních, neměla vlastní chrámy. Od roku 1934 se podařilo biskupu Gorazdovi postavit unikátní soubor chrámů na Moravě.
Proč se taková církev, která to tady neměla asi jednoduché, na začátku protektorátu podílela třeba na vydávání falešných křestních listů pro židovské spoluobčany?
Jindra: Vždycky je dobré konkrétní činy, které napomáhaly jak domácímu, tak zahraničnímu odboji, vnímat skrze konkrétní lidi. Nemůžeme situaci, která nastala v chrámu svatých Cyrila a Metoděje, vnímat optikou církve jako celku, ale optikou lidí, kteří to rozhodnutí učinili. A mezi ně patřil právě Jan Sonnevend a pomocný duchovní Vladimír Petřek. To byly hlavní osoby, které už na začátku války byly v kontaktu s odbojem…
Pane Orte, jak vzpomínáte na vašeho dědečka Jana Sonnevenda?
Ort: Vzpomínám si, že to byl velice vážný pán, který na ulici vždy chodil s kloboukem. Ale to tak asi mohl posoudit desetiletý kluk. Ale co o něm vím, byl jeho charakter. A ten pochází z jediné věci, kterou jsem po dědečkovi podědil, totiž z jeho poslední vůle. On ji sepsal 14. června 1942, týden před svým zatčením. A ta je pro mě svědectvím o tom, jaký ve skutečnosti byl. Nezmiňoval se naprosto o svých zásluhách nebo o tom, jaký ho čeká osud. Jenom psal o rozložení svého majetku…
Ani v posledních chvílích nemyslel na nic jiného než na své přesvědčení. Žebříček jeho morálních hodnot byl Bůh, vlast a rodina. A tyto hodnoty reprezentoval až do samotného konce. Byl si naprosto vědom, co ho čeká, slovem se o nějakých obavách nezmínil. Ale zmínil se o své milované vlasti.
To je moje naděje do budoucna – na celém světě platí, že až krajní situace generuje frajery, kteří jsou schopni zlu oponovat…
