Na některé otázky v dané situaci nenalézá snadno odpovědi ani věda, v naší době tolik rozvinutá, ale ani víra, aby se člověk nedopustil falešného zjednodušení. Nákaza, označovaná jako koronavirus, takového mezinárodního a světového rozsahu se dotýká nás všech, ať jsme jakéhokoliv vyznání nebo náboženské vyznání nemáme.
Lidstvo ve svých dějinách čelilo mnohým těžkým situacím a událostem, včetně šířících se zhoubných nákaz. Martin Luther a Jan Amos Komenský ve své době v čase nákazy vyzývali k víře i v ohrožení a nebezpečí života, k dodržování hygienických zásad a zachovávání etického jednání. Duchovní mají být těmi, kteří druhé v obtížných životních chvílích posilují, neboť jako Boží služebníci se mají prokazovat mnohou vytrvalostí v soužení, tísni a úzkostech (2 K 6,4). Současně se nemají nerozumně vystavovat nebezpečí nákazy, jak to zdůrazňoval v pastoračních radách pro takovou situaci Martin Luther. A Komenský nabádal k tomu, že i v obtížných a kritických podmínkách šířící se nákazy je potřebné jednat s lidským soucitem a zdravým rozumem.
Pro nás je taková situace zcela novou zkušeností. Od 10. března letošního roku se začala opatření vlády České republiky zpřísňovat. Omezení jsou nutná, aby se nemoc tolik nešířila a mohlo se předejít tomu, čemu se předejít dá. Když je člověk nemocen, tak se musí od druhých a od běžného života vzdálit, oddělit. Náhle se musí ne jednotlivec, ale celá společnost, celé národy a státy od sebe oddělovat.
Asi těžko bychom si představili, že v demokratické a liberální společnosti se na základě všeobecně platného zákazu uzavřou kostely a přestanou se konat bohoslužby a shromáždění. Na určitou chvíli se máme od sebe fyzicky vzdálit, abychom se o to více na naše společná setkání a bohoslužby těšili, až to opět bude možné.
Dostáváme se k podstatě a jádru duchovního života – k osobní víře a k osobní modlitbě. Jsme vedeni z velkého chrámu a slavnostní bohoslužby do uzavřeného pokojíku (Mt 6,6), do svého nitra a svého srdce (Ž 19,15).
Modlíme se pravidelně v tichu soukromí modlitbu Páně „Otče náš“. I když jsme sami, jsme skrze ni spojeni s druhými. V této modlitbě se vyskytuje jako poslední prosba zvolání „zbav nás od zlého“ (Mt 6,13). V tomto čase má tato prosba zcela konkrétní obsah, jako touha srdcí křesťanů z různých míst světa, aby Bůh od nás vzdálil a odvrátil nebezpečnou nákazu. Modlíme se, aby nás Bůh před tímto zcela konkrétním zlem chránil. Není to prosba jen za nás osobně, ale i za druhé lidi – z jakékoliv církve, z jakékoliv země. Křesťan nemůže být soustředěn jen na vlastní blaho, ale naše víra je odevzdáním sebe i druhých – lidí známých i neznámých – do Boží ochrany, která je jako blahodárný stín, bezpečný úkryt a přikrývající křídla (Ž 91,1-4). Víra spoléhá na Boha, že je v každém okamžiku s námi, a to i v nouzi, strádání, sebeomezení, nebezpečí i ve všech nových situacích, které jsme dosud neprožili.
Březen L.P. 2020
Tomáš Butta, bratr patriarcha