b_270_270_16777215_00_images_articles_obr_smol.jpg

Tužby a kázání sestry farářky Heleny Smolové pro 4. neděli po velikonocích (5. neděle velikonoční). Texty: Sk 7, 55-60; 1 Pt 2, 1-10; Jan 14, 1-14.

 

Texty:

Sk 7, 55-60
1 Pt 2, 1-10
Jan 14, 1-14

Tužby:

1/ Hospodine, děkujeme za 75 let života ve svobodné zemi. Jsme vděčni za statečnost vojáků, kteří za naši svobodu nabídli to nejcennější, svůj život. Prosíme Tě za mír pro celý svět. Myslíme na místa, kde probíhá občanská válka, jejichž obyvatelé nejsou v bezpečí. Dobrý Bože, veď politiky a státníky, aby pro ně pokojný život občanů byl vždy nejvyšším dobrem, o něž usilují. K Tobě, Pane, voláme!

2/ Modleme se za lidi, kteří se ocitli na životní křižovatce a hledají cestu. Mysleme na zklamané životem, jimž se rozpadlo manželství, odcizili se svým příbuzným nebo přátelům. Prosíme Tě, uzdrav jejich srdce, dotkni se jejich ran, aby byli svobodní a otevření pro nové vztahy. K Tobě, Bože, voláme!

3/ Modleme se za vědce, kteří hledají účinnou vakcínu proti nemoci Covid 19. Bože, veď jejich úsilí svým Duchem. K Tobě, Pane, voláme!

4/ Modleme se za matky, kterým Bůh svěřil službu lásky. Pečují o své děti, vychovávají je, ukazují jim svým životem cestu k Bohu a ke Kristu. Děkujeme Ti, Pane, za dar fyzického i duchovního mateřství, děkujeme za ženy, které toto povolání přijaly! K tobě, Bože, voláme!

 

Milé sestry a milí bratři!

Život v naší zemi se vrací ke svému původnímu rytmu, jak jsme ho znali před vypuknutím pandemie. Přesto nás odborníci vybízejí k ostražitosti a varují před další vlnou nemoci, která nás možná čeká na podzim. Je těžké se orientovat v množství různých názorů. Jedni vidí řešení v omezeních a ochraně obyvatelstva před nákazou, druzí se domnívají, že je lépe, abychom získali imunitu tím, že nemocí projdeme. Zároveň nás ale znejisťují případy lidí, kteří se nakazili, přestože už jednou nemoc prodělali. Nový koronavirus tak zůstává spojen s mnoha otazníky, které zatím nikdo nedokáže odstranit...

Co s námi bude? Tak se ptají mnozí naši současníci. Relativní klid a pocit bezpečí během několika týdnů rozložila neznámá nemoc, s níž se dosud neumíme vypořádat. Prožíváme strach a nejistotu, bojíme se o svůj život a životy svých blízkých.

„Co s námi bude?“, chtějí vědět učedníci v úryvku dnešního evangelia, když Ježíš mluví o svém odchodu a také o tom, že ho nyní nemohou následovat. Jejich srdcí se zmocňuje strach, malomyslnost a nejistota.

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne!“ (1)V této situaci jim pomůže překonat strach jedině víra v Boha a v toho, kdo jim víru zprostředkoval a žil s nimi. Proto Ježíš začíná svou řeč na rozloučenou výzvou k nebojácnosti a víře. Nespokojuje se však pouze s touto výzvou, ale nabízí svým učedníkům více, dává jim zaslíbení, že jejich odloučení nebude trvat věčně. Sice je opustí, ale „do domu svého Otce odchází jen proto, aby jim připravil místo“ (2). Potom se vrátí, aby je vzal k sobě, aby byli navždy tam, kde je on. Není tedy žádný důvod k úzkosti a malomyslnosti. Jejich opuštěnost bude mít jen omezené trvání, po dočasném odloučení přijde doba nikdy nekončícího společenství. Ježíš nyní musí odejít, aby ho připravil. Později bude Otce ještě jednou prosit, aby všichni, které mu dal, byli tam, kde je on (17, 24).

V otázkách učedníků se ozývají pochybnosti obce a snad i námitky protivníků. Rozhodující je pro ně vědět, jaký je cíl Ježíšovy cesty. Kam Ježíš odchází a kde bude, jak se člověk dostane tam, kde je on? Jak je možné s ním navázat kontakt během jeho tělesné nepřítomnosti a jak dosáhnout společenství s ním? Odpovědi na tyto otázky obce vycházejí z víry. Ježíšova cesta je také její cestou a jeho cíl také jejím cílem.

Pokud Ježíšova cesta nevede k Otci a on není u Otce, víra učedníků nemá oporu. Takřka by visela ve vzduchu, neboť pak by byl Ježíš mrtvý a jejich víra ve Zmrtvýchvstalého a Oslaveného by byla iluzí. Na Tomášovu otázku po cestě, kterou tento učedník pokládá jménem všech, odpovídá Ježíš slovy: „Já jsem ta cesta pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (6)

Cesta znamená orientaci, smysluplné zaměření a jistotu. To nabízí Ježíš člověku, který věří. Není proto třeba hledat jiné cesty, v židovství, ani v jiných náboženstvích. Jeho smrt a zmrtvýchvstání otevřely cestu k Bohu a umožnily věřícícím po této cestě jít.

Ježíš je cestou právě tehdy, když je také pravdou. Pravda, o níž se tu mluví, není pravda filozofická nebo morální ve smyslu neomylnosti či shody myšlení se skutečností, mluvení s jednáním. Starý zákon používá pro pravdu dva výrazy, obsahem si blízké, odvozené z téhož kořene, který nám je povědomý ze slůvka „amen“, což znamená: v pravdě, jistě, stane se tak. To odpovídá základnímu významu kořene: být pevný, jistý, spolehlivý, věrný. Oba pojmy se objevují, když se mluví o vztazích mezi lidmi nebo mezi Bohem a člověkem. Pravda tak není něčím, co člověk pouze vidí, pozoruje, bere na vědomí, ale tím, co přijímá, prožívá, sám činí. Pro Starý zákon je charakteristický obrat „činit pravdu“ nebo „činit milosrdenství a pravdu“. Vystihuje se tak jednání, jímž se zakládá, prokazuje a utvrzuje řádný, normální, tj. pokojný a milosrdný vzájemný poměr. Pravda vždy souvisí se společenstvím, zajišťuje a vyjadřuje jeho soudržnost. Starozákonní pojetí je převýšeno a naplněno, když Ježíš řekne, že je pravda. On přišel vydat svědectví pravdě nejen svými slovy, ale celou svou bytostí, která ukazuje k Otci (8-9). S vtělenou pravdou se setkává Pilát, ale nepoznává ji, protože sám není z pravdy, a proto se ptá, asi spíš bezradně než skepticky: „Co je pravda?“ (J 18, 37-38). Tma lži nespočívá v pouhé nevědomosti, ale v hříchu (J 8, 32-36), proto Ježíšovo slovo, které je zdrojem pravdy (J 8, 31), není jen poučením, ale mocí vysvobozující z otroctví hříchu.

Jedině v Ježíši se člověk setkává s pravým životem, jedině od něj tento život přijímá. Život je Ježíšův dar, spása. Nejde o biologický život, ale o nový život, novou „kvalitu života“. Ježíš říká, že přišel, aby lidé měli tento život v hojnosti (J 10, 10). Získají ho vírou, přijetím jeho poselství. Kdo přijímá Ježíše jako cestu, pravdu a život, přichází k Otci. Ježíš nakonec odkázal k Otci, ale učedníci chtějí vědět víc, zajímá je, jak ho mohou spatřit? (8) Filipova otázka zároveň vyjadřuje odvěkou touhu lidstva spatřit Boha, jejíž naplnění slibovaly např. pohanské kulty, Ježíš tak získává příležitost prohloubit, co již řekl. Může promluvit o svém zvláštním vztahu k Otci (7-11). Jednota mezi ním a Otcem je tak dokonalá, že Ježíš může říct, že Otec skrze něj koná svá díla. Tuto jednotu lze proto poznat i na základě skutků. Po Ježíšově odchodu budou takové a ještě větší skutky konat věřící v síle Ducha, jehož Ježíš po svém odchodu sešle od Otce. (12) Na seslání Ducha se vztahuje i zaslíbení o vyslyšení modliteb. Jeho působením se splní, oč věřící požádají v jeho jménu. Tak bude oslaven Otec i Syn (13).

Pane Ježíši, dobrý Mistře, naše srdce je často plné strachu, protože vidíme, jak mnoho zla se skrývá ve světě i v našem vlastním životě a jakých zrad a zapření jsme schopni. Prohlub naši víru v Tebe i v Otce, kterého jsi nám ukázal.

Ty jsi cesta: dej, ať tě následujeme! Ty jsi pravda: dej, ať tě poznáváme! Ty jsi život: Dej, ať v tobě žijeme, abychom v tobě viděli Otce a přede všemi lidmi oslavovali tvé svaté jméno. Amen.