Promluva sestry Dr. Heleny Smolové, farářky v Lounech, k Velkému pátku 2. 4. 2021.
Texty: Iz 52, 13 – 53, 12; Žid 10, 16-24; Jan 18 – 19
Sestry a bratři!
Dnes je Velký pátek, den smutku a postu, kdy si církev připomíná a liturgicky zpřítomňuje Ježíšovu smrt na kříži a jeho uložení do hrobu. Už v nejstarších dobách se Ježíšova slova o době, kdy se učedníci postí, protože jim je odňat ženich (srv. Mt 9, 15, Mk 2, 20, L 5, 34n) vztahovala na dny Kristovy smrti a jeho spočinutí v hrobě. Smuteční půst zakořenil v církvi tak hluboce, že se přenášel dokonce na všechny pátky a soboty. Nejstarší svědectví o postu na Velký pátek a Bílou sobotu sahají až do 2. století. I dnešní církev zachovává Velký pátek jako den postu a zdrženlivosti.
Zatímco první křesťan neměli žádnou velkopáteční liturgii, později začaly vznikat obřady soustředěné na Kristův kříž, nástroj umučení. Od poutnice Etherie z 4. století víme, že se křesťané v Jeruzalémě shromažďovali k uctívání kříže na Golgotě. Časem se k němu přidala bohoslužba slova se čtením pašijí. Jeruzalémská bohoslužba se stala vzorem pro další místní církve. Uctívání Kříže se rozvinulo hlavně tam, kde se uchovávaly ostatky svatého Kříže. Také dnes slaví různé církve velkopáteční obřady bohoslužbou slova s velkými přímluvami, uctíváním kříže a přijímáním předem posvěcených darů, protože se na Velký pátek nekoná mše.
Zpráva o Ježíšově utrpení a smrti patří k nejstarším tradicím v evangeliích. Pro učedníky znamenala především nepochopitelný konec všech nadějí spojovaných s Ježíšem, o němž věřili, že je mesiáš. Jeho smrt jim vnutila nepříjemné otázky po smyslu této smrti i po základu jejich víry. Proč se to stalo?
Zprávu o Ježíšově utrpení a smrti zapsal každý evangelista jedinečným způsobem. Janovo líčení se v mnohém odlišuje, jak jsme u něj zvyklí. Už v „Řečech na rozloučenou“ podle něj Ježíš vysvětlil svou smrt jako cestu vyvýšení a oslavení. Jeho utrpení není nejhlubším ponížením, Ježíš jde na smrt zcela dobrovolně a vědomě a je od první chvíle pánem situace. Už při svém zatčení přebírá iniciativu: nemusí být označen Jidášovým polibkem, sám jde vstříc římským vojákům a soudním služebníkům patřícím velekněžím a farizeům. Před jeho slovy „Já jsem to“, padají na zem ti, kdo ho přišli zatknout. Před navenek bezmocným ustupují ti, kdo mají moc. Ukazuje se, že žádná moc proti němu nic nezmůže, pokud to sám nebude chtít.
Nejdůležitější částí Ježíšova procesu je, podle Janova evangelia, jednání před Pilátem. U něj není Pilát, prefekt v Judsku v letech 26 – 36 n. l., pouze výkonným orgánem židovských úřadů, ale je soudní instancí, na jejímž rozhodnutí závisí výsledek procesu. Zároveň ale Jan ukazuje i hranice jeho moci. Obě strany – židovské úřady i Pilát – jsou totiž nesvobodné a musí neustále působit v nedobrovolné a vynucené vzájemné závislosti. Později bojují jedna proti druhé: Židé chtějí Ježíše za každou cenu zničit, Pilát ho chce osvobodit, ale nikoliv kvůli spravedlivému procesu nebo snad kvůli němu samému, ale proto, že mu tento proces dává možnost Židy ponížit. Při pohledu zvnějšku je Ježíš pouze obětí. Ve skutečnosti je pánem situace a nedá se ničím vyvést z míry. Nakonec má vše ve svých rukou. (srv. 19, 10n, 13, 3) Jako by si tu žalobci a soudci vyměnily role s obžalovaným! Ježíš zůstává svědkem pravdy, i když mlčí. Je si jist, že jeho proces skončí jeho vyvýšením a oslavením, na tom jeho protivníci nic nezmění. Aniž by si toho byli vědomi, stávají se nástroji Boží vůle, kterou je vyvýšení Syna člověka.
V sedmi dramatických scénách nechává evangelista Jan vystupovat jednotlivé aktéry pašijového příběhu. Pilát stále přechází zevnitř ven a zpátky. Od Ježíše k Židům a zase dovnitř. Třikrát Ježíše prohlásí za nevinného (srv. J 18, 38, 19, 4. 6), aby nakonec přeci podlehl tvrdošíjnému odporu Židů domáhajících se Ježíšova odsouzení. Židé nakonec dosahují svého cíle, ale zároveň musí obětovat své politické a náboženské přesvědčení, když se prohlásí za poddané římského císaře. (srv. J 19, 15) Nakonec všichni ztratí svou tvář, jen Ježíš zůstane neohroženým svědkem pravdy.
Hlavním tématem jednání před Pilátem je Ježíšova královská vláda. Jeho království a panování ale nemají nic společného s běžnými představami. Jeho moc je božského původu, smyslem jeho života na zemi a cílem jeho příchodu je „vydat svědectví pravdě“ tím, že zjeví Boží přítomnost ve světě jako moc slitovné lásky. Tímto způsobem se „tohoto světa“ jeho vláda dotýká, proniká ho a přetváří. V síle Ducha pravdy po Velikonocích bude v tomto díle pokračovat obec. Cíl Ježíšovy cesty může pochopit pouze ten, kdo je sám „z pravdy“. Pohan Pilát k ní nemá přístup, proto se ptá: „Co je pravda?“ (srv. J 18, 38a) Od Ježíše už ale žádnou odpověď nedostane, jeho svědectví bylo dostatečné. Zůstává mlčícím svědkem pravdy.
Podle Janova vyprávění došlo k Ježíšovu odsouzení a následnému ukřižování v den přípravy před židovskými Velikonocemi. (srv. J 19, 31) Den přípravy je den před sabatem, který začíná už tentýž večer. Ježíš tedy umírá jako skutečný velikonoční beránek v hodinu, kdy na chrámovém nádvoří zabíjeli beránky pro židovský pesach.
Jeho smrt na kříži je vlastně jeho vyvýšením a návratem do slávy u Otce, jeho umírání je procesem oslavení. (srv. J 3, 13, 12, 23-33) Také svůj skon prožívá Ježíš ve svobodě a s plným vědomím „přechodu k Otci“ (srv. 13, 1n) I v posledním okamžiku svého života je Ježíš tím, kdo jedná, aktivně určuje, co se bude dít. Jeho poslední slova: „Dokonáno jest“, (srv. J 19, 30) jsou konečným vydáním počtu Otci. Splnil svůj úkol.
Podobně jako velikonočnímu beránkovi ani Ježíši nebyly zlomeny kosti (srv. J 19, 33, Ex 12, 46). Navzdory spěchu pak Ježíše jeho přátelé pohřbili s úctou a řádně, jak to odpovídá židovskému zvyku. Nápadně velké množství vonných látek, které použili, má snad znovu připomenout, že zde umírá Král. Zatímco se odsouzenci pohřbívali do společného hrobu, dostalo se Ježíši díky chvatu před velikými svátky „knížecího“ pohřbu do hrobu v zahradě. (srv. J 19, 38-42)
Věříme a vyznáváme, Pane náš, že tvoje smrt z lásky k nám a z poslušnosti vůči Otci byla cestou k novému životu. Tímto způsobem jsi nás zachránil z našeho strachu z prázdnoty, nesmyslnosti života a beznaděje. Vykoupil jsi nás z věčné smrti. Děkujeme ti, že jsi nás skrze svůj kříž a smrt osvobodil od hříchu a zachránil z moc zla. Dej nám, prosíme, svou milost, abychom i my dokázali jít tímto životem ve tvém duchu. Dej, abychom dokázali trpělivě zasévat ve víře, co všechno přinese plody, až to bude proměněno tvým křížem a povoláno k životu mocí tvého zmrtvýchvstání. Vždyť „co oko nevidělo a ucho neslyšelo a nač člověk nikdy nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (srv. 1K 2, 9).