Zamyšlení bratra Lukáše Bujny, husitského faráře ze Sokolova, nad příběhem z evangelia podle Matouše 28, 8-10. Ženy rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: “Buďte pozdraveny.” Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Ježíš jim řekl: “Nebojte se.” (Matouš 28, 8-10)
Těžko se mi hledají slova, jimiž bych vystihl, čím jsou - nebo pro nás mohou být - už druhé velikonoční svátky ve stavu nouze. A přitom ve mně roste důvěra, neboť jak se “Veliká noc” blíží, tím více do našich starostí a bolestí prosvítá naděje, anebo přesněji, naděje nasvěcuje naše starosti a bolesti tak, aby se jasněji ukázalo, že křesťanská existence v nepřehledném a složitém světě je navzdory všemu ukotvena ve vděčnosti a radosti, které čerpáme z evangelia - dobré zprávy - o Kristově vzkříšení. Špatných zpráv slýcháme mnoho. Být křesťanem znamená přijímat dobrou zprávu, a nejen přijímat, ale žít ji, stát se jí. Staňme se právě o letošních Velikonocích dobrou zprávou pro tento svět, pro strachem sevřenou společnost, ve které se dusíme! Nadechněme se Ducha Svatého a vpusťme do svých srdcí světlo vzkříšeného Krista!
Nejsem si jistý, jestli se mi podaří najít správná slova a přiblížit krásu křesťanské naděje, ale věřím, že biblické texty, které se předčítají na velikonočních bohoslužbách, nabízejí “návod”, jak si tu naději osvojit a díky ní prohloubit naše životy až k pevným základům, na nichž se dá stavět. Mou pozornost zvláště upoutal příběh z poslední kapitoly Matoušova evangelia, v němž sledujeme ženy, které “se strachem i s velikou radostí” opouštějí prázdný hrob, neboť anděl jim řekl: “Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen.”
Prázdnota svědčí o zázraku. A jedině v prázdnotě, ve které se nemáme čeho chytit, kde se rozplývají všechny iluze, tam se otvírá prostor pro zázrak! Kde zdánlivě není co očekávat, tam vzniká “božské prostředí” opravdové svobody a dějí se věci nečekané. Jako když udeří blesk - a náhle je všechno jinak! Smrt je poražena, život zvítězil, a to nikoli “pouhý” či “holý” život, nýbrž plně uskutečněný, neomezený a celistvý “život v hojnosti”, do něhož vcházíme skrze Krista: “Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn” (Jan 10, 9-10).
Možná už dlouhé měsíce si připadáme, že jsme uzavřeni v hrobě, v němž je sice relativně bezpečno a čisto, ale zvnějšku neustále pronikají špatné zprávy a nutí nás ještě pečlivěji utěsnit náhrobní desku (zamknout dveře od bytu, biblickým jazykem: “přivalit kámen”). Je tohle život, či spíše přežívání a postupné skomírání? A zase: další úder blesku! Přiznejme si to, odumírají nám vztahy. Bojíme se bližních, protože by nás mohli nakazit, vyhýbáme se lidem a v osamělosti utíkáme sami před sebou. Jenže kam? Pořád “rotujeme” v hrobě!
Odumírají však i naše falešné jistoty, zbytečné plány, hloupá očekávání, staré návyky, na nichž jsme úzkostlivě lpěli. Jedním slovem: vyprazdňujeme se. Uznávám, že to nezní libozvučně. Vyprázdněním, sebe-zmařením, řeckým výrazem kenosis, apoštol Pavel označuje sestupnou cestu Ježíše Krista: “sám sebe zmařil” (Filipským 2, 7), ponížil se až k smrti na kříži. Teprve po sestupu (do říše smrti, do “pekel”) následuje vzestup (vzkříšení k životu, uvedení do Boží slávy, “nanebevstoupení”). Po vypití “hořkého kalicha” se bude pít "kalich nový v království Otce” (Matouš 26, 29).
Vyprazdňujeme se k prožitku prázdnoty, k rozpoznání, že hrob je prázdný. Nastal čas odvalit kámen. Rozbít desku. Odemknout dveře. Vyjít ze sebe, z chorobného zaujetí sebou samým (ze “sebe-otroctví”). Velikonoční zkušenost prázdnoty nás vede k opuštění hrobu a setkání se vzkříšeným Pánem. Stejně jako ženy v evangeliu i my běžíme vstříc tomuto vše proměňujícímu setkání “se strachem i s velikou radostí”. Nemusíme si zakazovat strach, vždyť se děje zázrak, jemuž nerozumíme. Vyjitím (exodem!) ze sebe, z vnitřního Egypta, sami sebe přesahujeme, překračujeme svůj stín, své ego. Nejde o strach paralyzující, nebudeme jím ochromeni, protože zároveň se v nás probouzí veliká radost a touha žít. Ježíš pověděl ženám: “Buďte zdrávy.” Nejenže jim zdraví přeje, On je zdravím přímo obdarovává! Uzdravení a spása v hebrejském myšlení splývají vjedno. Ježíšův pozdrav bychom si mohli vyložit následovně: Jste uzdraveni, zachráněni, přijměte to a žijte z toho!
Vzkříšený Ježíš nás zahrnuje do svého života, jehož podstatou je léčivá láska, a ta je silnější než strach, mocnější než smrt. Proto nabádá: “Nebojte se!” Jeho láska přemáhá strach a působí, že radost v nás zapouští hluboké kořeny. I Spasitel po něčem touží: “Aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná” (Jan 15, 11). Kristova radost a Kristův pokoj vyhloubí ony pevné základy, na nichž začneme stavět nové a dobré dílo v osobním životě, v mezilidských vztazích, v církvi, ve společnosti, ve světě. V hrubých obrysech si takto představuji křesťanskou naději, která je zde pro každého, kdo třeba jen po kapce naděje žízní. Mám skromné velikonoční přání: kdykoli pocítíme prázdnotu a vyprahlost srdce, opakujme si Ježíšovo slovo z kříže: “Žízním” (Jan 19, 28).