Úvaha Tomáše Butty nad Žalmem 124
k 17. listopadu
Sestry a bratři, milí přátelé,
pro výročí 17. listopadu jsem vybral k zamyšlení Žalm 124. Je to píseň, ve které Boží lid vděčně děkuje za svobodu.
Zpěv k 17. listopadu neodmyslitelně patří. Písničkáři s ironií i vtipem komentovali tehdejší dobu a vyjadřovali v písních touhu po svobodě, ať již to byl Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Miloš Rejchrt a další. Na náměstích zněla píseň od Spirituál kvintetu o svobodě a svobodné zemi s refrénem „mává, mává nám všem svobodná zem“. Písně nás provázely na cestě ke svobodě a také byly i bezprostředním poděkováním za svobodu. Mohlo by se zdát, že písně tehdy spontánně zpívané odezněly s tehdejší dobou před jednatřiceti lety, neboť dnes je již jiná doba. Ale tyto písně neodezněly, neboť téma svobody nemůže nikdy zevšednět.
Takovou písní o svobodě je Žalm 124. Je to velmi starobylá píseň. Zpívali ji poutníci, když přicházeli do Jeruzaléma a vystupovali na chrámovou horu. Izraelci si touto písní připomínali, že prošli v minulosti mnohým ohrožením. Byli vystaveni nebezpečí ze strany mocných a silných Egypťanů, Babyloňanů a dalších starověkých říší. Prožili mnohé kritické a bezvýchodné situace, a přesto byli zachráněni a prošli Rudým mořem ke svobodě. Tato píseň pro ně neznamenala jen zkušenosti z minulosti, že Bůh byl na jejich straně, ale že je s nimi také v přítomnosti a bude s nimi i v budoucnosti v jakémkoli ohrožení.
Pro ohrožení jsou v žalmu užity dva obrazy – příval vod a osidla. Náhlý nečekaný příval vody zobrazuje vpád nepřátel. Je obrazem mocných říší, které obsadí zemi a podmaní si lid na jejím území. Znamená ztrátu svobody a ponížení, které izraelský lid v dějinách zakusil. Ale také náš národ a naše země tuto bolestnou zkušenost učinila, jako tomu bylo roku 1939 nebo v roce 1968. Proti vpádu ze severu vystoupil Jan Opletal a mnozí další studenti v roce 1939. Proti vpádu z východu vystoupili studenti i mnozí další lidé 17. listopadu roku 1989.
Druhý obraz jsou osidla. Obraz vystihuje křehkost, bezmocnost a ohroženost, která charakterizuje ptáky. V některých překladech Bible se hovoří přímo o vrabci (Septuaginta, Vulgáta). Jedná se o sítě, které nastraží ti, kteří chtějí slabé a bezbranné tvory polapit. Na síť se nasype zrní, potraviny, ptáci přiletí a v tom okamžiku se síť zatáhne a ptáci jsou do osidel chyceni. A přesto bylo způsobeno to, že ti slabí a bezmocní jako ptáci unikli. Dvakrát se opakuje „Unikli jsme.“ (Ž 124,7). Síť byla protržena. To, co činilo náš život nesvobodným, omezeným, svázaným, bylo náhle uvolněno. Nastala doba svobody.
I když jsme před 31 lety vstoupili na cestu svobody, přicházejí další ohrožení a další léčky, další osidla. Osidla, to je past, nástraha. Nástrahou může být paradoxně i hojnost (Ž 69,23). Nástrahou je i bohatství (1 Tm 6,9). Nástrahou se stávají různé nabídky, podbízivá slova, různé sliby, které mají člověka přivést k tomu, aby se dobrovolně zřekl své svobody, aby „získal svět, ale sám sebe ztratil“, Boží obraz v sobě poškodil a znehodnotil. Připomínat si 17. listopad znamená uvědomovat si, jak je lidská svoboda cenná, stála životy studentů i mnohých dalších. Vděčná píseň za svobodu je na místě v každém čase.
Žalm 124 jako děkovná píseň za svobodu směřuje k vyznání: „Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi“ (Ž 124,8). Tento hymnický refrén zaznívá i v dalších žalmech (Ž 121,2; 146,6). Jde o vyznání Boží svrchovanosti nade vším. Bůh je skrytě přítomen v přírodě jako Stvořitel nebe a země, ale i v dějinách. I přes naši lidskou slabost a křehkost Bůh nedovolí, aby totalitní moc zla národy a lidi utlačovala trvale.
Den 17. listopadu je datem odporu bezbranných studentů a jejich vzdoru proti totalitě, ale i datem darované a znovunabyté svobody. Je tak důvod poděkovat Bohu v modlitbě i písních za tuto svobodu.
Listopad L.P. 2020