V neděli dne 12. dubna 2020 se konala od 10 hodin bohoslužba na Hod Boží velikonoční v kostele sv.Václava v Praze 2 - Novém Městě, kterou přenášela v přímém přenosu Česká televize, Zaznělo kázání bratra patriarchy Tomáše Butty, které zde přinášíme. V rubrice Bohoslužby a promluvy je dostupná též podrobná písemná homilie v rozšířené podobě.
Janovo evangelium 20,1-18
Zdravím vás všechny z kostela sv. Václava na Novém Městě pražském na Hod Boží velikonoční. Pozdravuji vás, sestry a bratři z husitské církve, kteří nemůžete být ve svých sborech a tam slavit letošní Velikonoce. Zdravím vás, sestry a bratři, ekumeničtí přátelé, i vás všechny, kteří prostřednictvím České televize s námi sdílíte tuto slavnost Kristova vzkříšení. Kéž jsme i přes prostorovou vzdálenost propojeni v Kristově Duchu v jedno společenství víry, pokoje a posilující velikonoční naděje!
Naše slavnost se koná v prostoru starobylého kostela, kde se scházejí věřící zdejší náboženské obce Církve československé husitské. Ještě první postní neděli na začátku měsíce března jsem zde kázal. Proběhla zde na shromáždění obce i volba nové rady starších a hovořilo se o mnohých plánech do budoucnosti a připravovaných aktivitách. Vše je náhle jiné. Postní doba uplynula v naprosto neobvyklých podmínkách. Prošli jsme svátečními dny Zeleného čtvrtku, Velkého pátku, Bílé soboty a nadešel čas Hodu Božího velikonočního.
Naše situace určitým způsobem odpovídá čtení evangelia podle Jana určeného na Hod Boží velikonoční. Marie nepřichází k Ježíšovu hrobu za světla, ale ještě za tmy (J 20,1). Pro mnohé lidi v tomto čase nezáří jas velikonočního slunce. Tráví chvíle v uzavřeném prostoru, mnozí i v nemocnicích, někteří jsou ve velmi vážném stavu. Nemohou se nadechnout jarní přírody, povzbudit se a potěšit se ze setkání s blízkými lidmi z rodiny a s přáteli; změnil se nám náhle život ve společnosti i v církvích. Ještě je – obrazně řečeno – tma.
První velikonoční ráno podle svědectví evangelisty Jana nepřicházejí k Ježíšovu hrobu nějaké velké zástupy s jásavými zpěvy, aby hned radostně slavily Ježíšovo vzkříšení, ale jen jednotlivci. V evangelijním příběhu je to jen Marie z Magdaly a dva učedníci.
V podání velikonoční zprávy podle Jana je Marie Magdalská dokonce sama. Nejsou s ní ani žádné další ženy, jak se dovídáme od jiných evangelistů, že k Ježíšovu hrobu šla skupina žen (L 24,10). Marie z Magdaly prožívá Velikonoce sama, jako i dnes mnozí lidé.
Marie přichází s pláčem. Bůh o pláči každého jednotlivého člověka ví, jako věděl o pláči Marie Magdalské. „Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není,“ slyšíme v Žalmu 38 (Ž 38,10). Různé situace, o kterých slyšíme z různých zemí světa, zvláště v Itálii, ve Španělsku, ve Spojených státech amerických a v dalších zemích, kde lidé trpí a umírají a jsou narychlo pohřbíváni, se nás dotýkají a vhánějí nám slzy do našich očí.
I my přicházíme před Ježíše obklopeni tmou, osamoceni a s pláčem. Toužíme být potěšeni, povzbuzeni velikonočním evangeliem. Přejeme si slyšet Ježíšův hlas, zakusit jeho blízkost a setkat se s jeho láskou. Moci se jí i dotknout, jak o to tolik stála Marie z Magdaly. Toužíme o Velikonocích znovu zaslechnout jasné poselství o tom, že tma nebude stále, neboť se rozzáří i v našich srdcích Světlo velikonočního rána a prostoupí celým naším životem jako povzbuzující a nepomíjející naděje. Člověk už nebude natrvalo sám, protože je pozván k setkání s Ježíšem a s mnoha bratřími a sestrami po celém světě. Pláč nebude tím posledním, protože Bůh setře každou slzu z očí a zármutek se změní v radost.
Křesťanské Velikonoce jsou spojené s konkrétními místy, která odkazují k událostem konce pozemského života Ježíše, a tím je svaté město Jeruzalém. Nejposvátnějším místem křesťanů je chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Stojí tam, kde je Golgota a kde se nachází Ježíšův hrob. O letošních Velikonocích, jak se můžeme dovídat, je i chrám Božího hrobu v Jeruzalémě uzavřen pro poutníky a návštěvníky. Jeho návštěva pro mne byla mimořádně silným zážitkem. Také jsem jako poutník navštívil svatou zemi, Jeruzalém a chrám Božího hrobu. Prošel jsem uličkami starého města, které byly zaplněny tlačícími se poutníky z mnoha zemí, stál jsem dlouhou frontu, a nakonec vstoupil do prostoru tradičního Ježíšova hrobu. Ocitl jsem se v prázdném kamenném prostoru. Nebylo tam nic, jako tehdy o velikonočním ránu! První, kdo zjistili, že Ježíšovo tělo tam není, byli Petr, Jan a Marie z Magdaly.
Lidé jdou k hrobu, ale Ježíš tam není, on směřuje k životu. V Janově evangeliu slyšíme o Ježíšově zmrtvýchvstání jako o „vystupování k Otci“. Ježíš říká Marii: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu“ (J 20,17). Kristus dokonal na zemi své dílo a vrátil se k Otci, a tak otevřel cestu k němu i nám. Mistr František Bílek, sochař a mystik, toto vystupování Ježíše k Otci jedinečným způsobem ztvárnil ve svém uměleckém pojetí kříže, který dominuje v prostoru tohoto kostela. Ježíš není spoután bolestí, smrtí, ale směřuje jako vzkříšený Syn vstříc svému Otci. Navrací se k nevyčerpatelnému zdroji života, světla, lásky, dobra a pokoje bez konce. Vrací se tam, odkud přišel na tuto naši zemi, aby dál šířil světlo, život, dobro a pokoj, aby za nás zápasil, aby se za nás u Otce přimlouval, aby byl s námi víc než před tím, ještě ve větší plnosti. Naše lidství pozvedá Ježíš k Bohu, jak to vyjádřil teolog prof. Zdeněk Trtík, který také v tomto kostele kázal.
V evangelním vyprávění podle Jana vystupují tři postavy. Na těchto postavách dobře vidíme různé přístupy k velikonočnímu tajemství. Petr představuje přístup autority apoštola. Marie z Magdaly zosobňuje mystický přístup a vztah vroucí lásky a Jan – miláček Páně – zase přístup důvěřivé víry.
Na apoštolu Petrovi vidíme, že jeho apoštolská služba předpokládá setkání s živým Ježíšem. V tomto příběhu o prázdném hrobu to není ještě patrné. Pán však přichází později za ním a povolává ho ke službě (J 21,1-23). Apoštolská služba církve, tehdy i dnes, stojí na skutečnosti velikonoční víry, že Ježíš je živý.
Druhou postavou je apoštol Jan, „miláček Páně“. On věří v Kristovo vzkříšení bez vnějších důkazů, a dokonce aniž by Vzkříšeného viděl. Tato víra milovaného učedníka je pravou, vlastní a ryzí vírou.
Marie z Magdaly má neobvyklý mystický zážitek, kterým dochází k poznání vzkříšeného Ježíše. Základem je její vřelý osobní vztah. Marie nejprve nepoznává Ježíšovu podobu ani jeho hlas. Mluví s ním, vidí ho, ale není to ten Ježíš, kterého znala během jeho pozemského života. Ale poznává ho až při vyslovení svého jména „Marie“. Setkání s Ježíšem, s jeho slovem, s jeho přítomností jí přináší novou radost. Svoji velikou radost chce Marie z Magdaly spontánně vyjádřit obejmutím nebo dotekem Ježíše. Marie s ním mohla mluvit, mohla ho spatřit, ale nemohla se ho dotýkat. Přitom Ježíš později apoštolu Tomášovi sám řekl, aby se ho dotkl (J 20,27). Nejbližší učedníci s ním měli nejužší a nejtěsnější společenství, a dokonce „s ním jedli a pili“ (Sk 10,41; L 24,20; J 21,13). V určité chvíli a z určitých důvodů se nelze navzájem dotýkat, jako je tomu v současnosti z důvodu zabránění přenosu nebezpečné nákazy. Uvědomujeme si právě i v církvi, jak jsou doteky důležité – vzájemné podání ruky, lámání chleba, podání kalicha a přijímání z něho při svátostné hostině s Kristem. Nyní existují obavy, aby i dotyky spojené s těmito dary nebyly přenosem nákazy. Nemůžeme se jako větší společenství sester a bratří svátostně Krista dotýkat, ale můžeme naslouchat jeho slovu, obracet se k němu v modlitbách a důvěřovat mu, jako Marie z Magdaly.
Sestry a bratři, v tomto čase si uvědomujeme, co znamená radovat se ze společenství, ze vzájemných setkání, z bohoslužeb, ze společných akcí. Ježíš Marii říká: „Jdi k mým bratřím.“ Výzva určená nejen Marii z Magdaly znamená znovu vytvářet rozptýlené společenství. Až přijde čas, budeme zase moci obnovovat a tvořit viditelné společenství církve. K obnovení společenství učedníků dochází po zkušenosti Kristova kříže a jeho vzkříšení. Víra každého jednotlivce i celého společenství církve se obnovuje křížem a vzkříšením našeho Pána. Ať nás ve všech zkouškách, překážkách i utrpení posiluje toto velikonoční poselství o Kristově slavném vítězství. Amen.
Velikonoce L.P. 2020 Tomáš Butta patriarcha Církve československé husitské