Kázání emeritního patriarchy (1994 – 2001 šestý biskup-patriarcha) Josefa Špaka na text Iz 50,4-9 z 30.11.2006
„Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.
Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.
Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.
Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost.
Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc.“
Existují situace, kdy už nevíme, co říci. Dojdou nám slova i myšlenky. Připadáme si bezmocní. Kdo zažil smrt blízkého člověka, kdo se setkal s duševně nebo tělesně postiženým člověkem, poznal svou bezmocnost. Existuje bezmocné mlčení, ale i mlčení, které má smysl, stejně jako mlčení rezignované.
„Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem.“ Jsou to slova muže, který jako „trpící Boží služebník“ má dodat Božímu lidu v babylonském zajetí novou odvahu k důvěře v Boha. Je to těžké. Sám nemá odvahy nazbyt. „Hospodin mě opustil. Panovník na mě zapomenul“, stýská si (49,14). Ještě těžší je dodávat odvahu někomu, kdo se tomu brání a kdo nám dokonce nadává a uráží nás. I to prorok zažil: „Obelhal jsi nás“ – říkají lidé, kteří mu předtím důvěřivě naslouchali. Chápeme, je-li někdo vnitřně „vyhořelý“, unavený a řekne-li: „Nemá to cenu, budu raději mlčet.“ Boží muž však nesmí mlčet, káže-li mu Pán Bůh, aby promluvil.
Pán Bůh nás nechce ponechat vlastnímu údělu. Hledá neustále ženy a muže, kteří nepřestávají připomínat jeho slovo. Pověřuje lidi, kteří ani v nesnázích nedokáží němě přihlížet, když Boží lid ochabuje ve víře. Já sice nevím, co bych řekl, jsem prázdný a nejraději bych mlčel, ale „Panovník Hospodin každého jitra probouzí mi uši, otevřel mi uši, abych slyšel jako učedníci.“ Prorok je celou svou bytostí „naladěn“ na příjem Božího slova, a proto může dále reprodukovat to, co od něho uslyšel. I Církev československá husitská může obstát jedině tak, že napjatě naslouchá Božímu hlasu. Jen tak můžeme naplnit poslání své církve, o níž věříme a vyznáváme, že „vznikla z Boží vůle a milosti, aby skrze ni byli přivedeni do jedné svaté a obecné Boží církve mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v nevěře a beznaději, a aby usilovala o Boží církev bez poskvrny a vrásky.“ Bude-li mít „probuzené, otevřené uši“, nic ji z této cesty nesvede. Platí to pro každou situaci. Na mnoha místech pozorujeme, že je třeba zvláště naléhavě slyšet Boží hlas. Jsou chvíle, kdy nás přepadá malomyslnost a kdy našemu křesťanství chybí přesvědčivost a přitažlivá síla. Týká se to i nás duchovních. Takové chvíle můžeme překonat jedině vytrvalým, neustálým nasloucháním Božímu hlasu. I rozhovory, sdílení se s ostatními křesťany nám mohou pomoci. Pán Bůh dává o sobě vědět nejrůznějším způsobem.
Ten, kdo naslouchá, slyší a poslouchá jako učedník, dostává se do zvláštní situace: už není osamocený, ale přitahuje na sebe dokonce nepřátelství těch, kteří nemohou nebo dokonce nechtějí slyšet. Vidíme tu před sebou postavu trpícího Ježíše Krista, když v našem textu čteme o ranách, o slinách a o potupení. V těchto ranách a posměšcích je zahrnuto všechno, čím kdy byli a čím jsou postihovaní Ježíšovi učedníci: nepochopení, posměšky, hrozby, ústrky a utrpení. To vše patří k následování Božího Syna. Kdo ve křtu přijal jméno Božího Syna, dal najevo i ochotu nést jeho kříž. Takový křesťan hned nezatahuje hlavu mezi ramena, nezačne hned kňourat a proklínat současnou podobu světa. Přijímá to, co mu právě Pán Bůh v životě naděluje – jako úkol. Kdo naslouchá a slyší a poslouchá, ten může říci: „Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost.“ Tak to zapsal Boží prorok, a tak to prožil v okamžiku křtu Ježíš, když se z nebe ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Později se učedníci rozpomínali na tato tajemná slova, jež Bůh dvakrát pronesl nad Ježíšovým životem.
I pro nás tu zní dobrá zpráva, že nám bude zjednána spravedlnost, přesto že jsme hříšníci, protože Kristus vzal náš hřích na sebe, protože je Božím Synem, protože naslouchal Božímu hlasu, slyšel jej a „v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno: Ježíš Kristus je Pán.“ (F 2,9-11)