Upozornění na rozhovor Lady Režňákové s bratrem biskupem Filipem Štojdlem: „Kvůli epidemii žehná přes web. Youtuberem ale nejsem, říká biskup“. Článek vyšel 7. listopadu 2020 na iDnes.cz.
Vládní koronavirová opatření omezila i možnost bohoslužeb. Své o tom ví například i Filip Michael Štojdl, který je biskupem Církve československé husitské. Má svůj YouTube kanál, na svých stránkách nyní nabízí i online doprovod. „Nejvíc si telefonujeme. Skype užívám asi s deseti lidmi, kteří se na mě obrátili,“ popisuje pro iDNES.cz.
Nabízíte lidem zdarma online doprovázení v nouzovém stavu. Co přesně to znamená?
Není to jen možnost si promluvit, pokud člověk prožívá krizi a těžkosti, duchovní bolest, ztrátu blízkého, či prochází rozpadem vztahu. Jde především o naslouchání, modlitbu, možnost využít zpovědního tajemství a jít s druhým člověkem kus jeho cesty.
Doprovázím lidi bez ohledu na jejich víru a příslušnost k nějaké církvi. Není to pomoc shora, jako třeba psychoterapie, kde je vztah mezi klientem a terapeutem. V doprovázení jdeme po stejné cestě. Nemám žádná řešení, za ty je člověk vždy odpovědný sám. Ale mám možnost přijmout druhého člověka v místě, ve kterém právě je, nyní alespoň slovy a modlitbou.
Kolik lidí v posledních týdnech vyhledalo vaši pomoc?
Za poslední tři týdny to je celkem devadesát lidí, někteří z nich pak chtějí v doprovázení pokračovat. S některými jsem mluvil deset minut, s jinými to byla i dvouhodinová setkání na Skypu.
Je to více než například na jaře během nouzového stavu?
Dnes je situace o něco těžší. Lidé prožívají úzkost a strach o budoucnost, většina ztratila kontakt s blízkými, což se týká především seniorů. Celkově se situace nyní, oproti jaru, dotkla podstatnější části obyvatel.
O čem se s lidmi nejčastěji bavíte, co je trápí?
Narážíme na pocit samoty, hledání vlastní hodnoty, velkým tématem je odpuštění bývalým partnerům nebo rodičům. Často také musíme hledat odborníka, který by se ujal psychoterapeutické nebo i psychiatrické péče, protože doprovázení nezasahuje do těchto oborů.
Jak to?
Doprovázení je i docela konkrétní pomoc najít ten správný další kontakt, protože jak rád říkám, Bůh používá i léky, přístroje, techniky a odborníky všeho druhu. Říkám to proto, že lidé mají tendenci věřit na zázraky jako z filmů, ale zázraky se dějí pomalu, postupně a vyžadují také trpělivost a spolupráci.
Jak se jim snažíte pomoci vy?
Nasloucháním, modlitbou, zachováním důvěry a mlčenlivosti, otevřeností, protože některá zranění máme společná a nesu si je také. Občas nabízím k inspiraci knihy či filmy, o nichž si povídáme při dalším setkání. Vždy je to nesmírně individuální.
Promítá se v jejich obavách hodně covid-19?
Jistě se to vše týká opatření a situace kolem covidu, ale spíše se v této době, projevují věci, které se hromadily třeba i desetiletí. Jako by tyto věci ležely někde hluboko a nyní dostaly prostor, aby mohly být viděny a přijaty. Obejmout svou minulost není pro nikoho lehké. Ještě těžší je žít v přítomnosti a dovolit životu, aby byl jiný a nový. Každý je oběť, a málokdo chce nést odpovědnost za svůj život. Přitom všem bychom mohli snadno přehlédnout obrovský léčivý potenciál každé krize.
Rád se vracím k jednomu známému vyprávění Carla Gustava Junga, kterak za ním přišel jeden známý a nadšeně mu oznámil, že byl právě povýšen. Jung mu odpověděl „To mě mrzí, ale věřím, že to společnými silami překonáme.“ Když pak jiný jeho přítel upadl do deprese a propustili jej z práce, Jung mu na to řekl: „To je skvělá zpráva – musíme to zapít! Z toho jistě bude něco dobrého.“ To je přesně ten druh humoru a moudrosti, který všichni potřebujeme.
Odvaha žít navzdory překážkám
Čeho se bojí lidé v souvislosti s koronavirem nejvíce?
Bojí se nejvíc o blízké, o ztrátu zaměstnání, o to, zda uvidí své děti a vztahy. Někteří mají pocit, že ztrácí půdu pod nohama a mají obyčejný strach z budoucnosti. Mnohem víc ale mluvíme o odvaze žít navzdory překážkám a přijímat je jako zdroj požehnání a osobního růstu.
Vyhledávají vás spíše starší lidé, nebo mladší, vzhledem k tomu, že nabízíte pomoc skrze sociální sítě či telefonáty přes Skype?
Sociální sítě jsou jen první kontakt. Nejvíc si telefonujeme. Skype užívám asi s deseti lidmi, kteří se na mě obrátili. Trochu si musím hlídat vlastní limity, protože není reálné naslouchat s plným nasazením třeba deseti lidem denně. Nejvíce se na mne obracejí lidé ve věku mezi 40 a 70 lety.
Vládní nařízení znemožnila i možnost bohoslužeb. Jak se s tím vyrovnáváte?
Jsem za to rád. Je to logické a správné. Ta pravá bohoslužba se nyní odehrává v nemocnicích, kde lékaři, sestry, sociální pracovníci slouží lidem. Jak říká apoštol Jakub „víra bez skutků je mrtvá.“ Jestli nepoznám Krista v druhém člověku? Co je to pak za víru? Když mu neovážu rány, nedám mu najíst? To je modlářství a nikoliv víra.
Liturgie mi chybí, modlím se teď sám, občas máme i online bohoslužbu vysílanou přes YouTube či Facebook. Ale tu pravou bohoslužbu právě odvádějí zdravotníci a můžou nás inspirovat k tomu, abychom to dělali také u sebe samotných a svých blízkých.
Působíte i jako hospicový kaplan. Chodíte do hospiců i v současné době?
Jsem kaplanem píseckého domácího hospice Athelas, tudíž docházím k umírajícím v rámci domácí péče. V těchto dnech jsem ale spíš ve spojení s blízkými umírajících. V případě, že si přejí pacienti přijmout svátost pomazání nemocných nebo se připravit, jsem připravený vyrazit i k nim kdykoliv.
Snažíte se případně pomoci v současné době i jinak než online doprovázením, působením v hospicech?
Ještě peču. Protože to je můj způsob relaxace. Tento týden půjde z mirovické fary deset makovníků pro pracovníky hygienických stanic a sestřičky v nemocnici. Příští týden chci zkusit hanácké koláče. Je to samozřejmě jen symbolické gesto, ale je fajn se přidat a ještě si odpočinout. Jako biskup mám samozřejmě i jiné povinnosti, takže se toho víc stihnout nedá.
Věřím, ale že ani v této chvíli nejde o to zvládnout vše. Člověk si musí dovolit i věci nezvládat a nedržet pevně v rukou. Musím poctivě říct, že když můžu pomáhat, tak pomáhám především sám sobě. Život není jen o dávání, ale i přijímání. To bývá mnohem těžší.
Popírání je reakce frustrovaných lidí
V jednom ze svých příspěvku na vašich stránkách píšete, aby se lidé podívali na lékaře a sestry, kteří nyní bojují s covidem a nasazují tak své životy v tomto boji. Máte tak pochopení pro odmítače roušek, popírače tohoto viru, kteří jim spíše práci přidělávají?
Myslím, že popírání je přirozená reakce, zvláště u nejfrustrovanějších lidí. A divit se frustraci nelze. Zvláště v době, kdy informace nejsou úplné a mnoho opatření se zdá být nahodilá. Velmi tu schází pozitivní vize, zapojení všech do řešení. Opravdový pocit, že jsme na jedné lodi. Pokud se jako národ nesemkneme, nemůžeme čelit ničemu. Ale to semknutí začíná uvnitř a nikoliv venku. My jsme ti, na které jsme čekali, jak říkají indiáni.
S lidmi se musíte bavit, abyste je mohli přesvědčit. A musíte jim i naslouchat a nebát se toho, že i oni mohou mít v mnoha věcech pravdu. To nevyřeší ani kampaň, ani tisková konference. Je třeba trpělivost a hodně laskavosti. Moc tak prosím všechny, aby opatření dodržovali. Jiná cesta teď není.
Budete poskytovat online doprovázení i po ukončení nouzového stavu?
Pravděpodobně ano, ale rád bych se vrátil k osobnímu setkávání.
Máte i YouTube kanál. Co vás vedlo k jeho založení?
Především tato situace. Natočit krátké video není těžké, a je to možnost, jak oslovit lidi, se kterými se jinak nemůžete setkat. Velmi mne v tom inspiruje můj čtrnáctiletý syn Jakub, který mi také radí. Říkal mimo jiné, že bych měl mít víc hejterů, protože jenom tak se pozná dobrý youtuber (smích). Youtuber ale být nechci, jsem jenom člověk, který chce být, co možná nejotevřenější.
Chci lidem ukázat křesťanství, které se nebojí a nestydí za svá zranění, neuzavírá se do ghet samospasitelnosti, nemá patent na pravdu, nemusí vědět všechno, nebojí se ani druhých lidí, jiných názorů. Jsou různé cesty k témuž cíli, a já věřím, že krásné na našem životě je právě jeho nedokonalost, jeho „nehotovost“ jak říká krásně terapeut Michal Minář.
Je cesta sociální sítí směr, jakým by se v současné době měla církev ubírat?
Sociální sítě jsou jen nástroj. Stejně jako štětec, housle, pero a papír, nebo mísa na těsto. Nejsou cílem, jsou prostorem, který je naprosto normální, stejně jako mobil, fotoaparát nebo auto. Nicméně nikdy nenahradí to, co potřebujeme všichni. Nenahradí lidský dotyk, blízkost, obejmutí ani pohled do očí. Církev by se měla ubírat hlavně směrem k Ježíšovi. Poznávat ho jako svatý František v nemocných, slabých a vyhnaných. Neměla by se ubírat směrem k politické moci, ani směrem k byznysu. To určitě není její poslání.
Je něco, se lidem snažíte v současné době neustále připomínat, na co by neměli zapomenout?
Neměli by zapomenout sami na sebe. Na to kým doopravdy jsou. Že jsou darem pro ostatní, že ačkoliv mají pocit selhání a strachu, vůbec to nic nemění na jejich vlastní hodnotě. Musíme se všichni hodně učit, co znamená milovat sebe sama. Že je to pravý opak sobectví a narcismu. Tam, kde dovolím odpuštění sobě, dovoluji odpouštění i druhým. Láska nemůže být jen na jedné straně, láska je setkání. I proto Ježíš říkal „miluj Boha stejně tak jako bližní a sebe sama.“ Nelze to oddělovat. Nezapomínejte, že vaším úkolem je poznat svůj život jako dobrý a požehnaný. Většina umírajících, které jsem kdy doprovázel, mluvila právě o tom. Potřebovali vědět, že jejich život byl dobrý, ať byl jakýkoliv.
Svým křesťanským přátelům pak stále opakuji starou moudrost, že lidé nebudou číst žádné jiné evangelium než jejich vlastní život. To jak se vyrovnáváme se ztrátami, krizemi a pády, je nesmírně podstatný příběh, který může dát naději mnoha dalším lidem. Proto je důležité přijímat i svá zranění a zdánlivé nedokonalosti. Z nich se naučíte mnohem víc než ze zdánlivých úspěchů, která pomíjejí. Zranění má v sobě energii opravdové změny.