Pod titulkem ‚„Nenechat se koupit“ a nepovažovat druhé za bandu líných vyžírků, to je Husův odkaz, míní farář Jaluška‘ vyšel v Lidových novinách rozhovor Veroniky Krejčí s bratrem farářem Alešem Jaluškou z Lomnice nad Popelkou při příležitosti výročí upálení mistra Jana Husa. Nepovažovat druhé za bandu líných vyžírků, kteří v životě nic neudělali, kdežto já makám 26 hodin denně. Být ochoten přijmout argumenty, přemýšlet nad nimi a třeba podle nich poopravit svůj vlastní postoj. To považuji za základní poselství Husa pro nás, říká husitský farář Aleš Jaluška, bývalý vězeňský kaplan ve Valdicích. V pondělí 6. července to bylo právě 605 let od doby, kdy mistra Jana Husa – symbol svědomí a morálky – stálo hledání pravdy život.
Lidovky.cz: Jan Hus skončil na hranici pro svá přesvědčení i kritiku katolické církve. Čím dnešní společnost jeho odkaz oslovuje?
Myslím si, že podstatná byla jeho věrnost a důraz na Boží pravdu, která je dána láskou a úctou k druhému člověku. Nikoliv lidské ‚pravdičky‘. Husovi šlo o Boží pravdu vyjádřenou přikázáním "Milovati budeš celou myslí, celou svou duší, celým srdcem svým Boha a bližního svého milovati jako sama sebe. To je zákon i proroctví." Myslím si, že to je na Husovi klíčové. Když si člověk nehraje na cyklistu. To jest, kdy dolů nešlape a nahoru se nehrbí. Všichni lidi jsou si rovni, nikdo není výš, ať má jakýkoliv titul či zlatý řetěz kolem krku. Myslím, že mu šlo právě o to. A věrnost této Boží pravdě ho dovedla ke sněmu do Kostnice. Mimochodem právě na koncilu měl jeden z vyšetřujících, kardinál Zabarella, velmi podobné názory na reformu církve jako Hus. Ale to není tak důležité.
Lidovky.cz: V čem tedy spočívají jeho morální hodnoty, kterých je symbolem?
Byl ochotný přijmout protiargumenty, chtěl být poučen tam, kde se mýlí. Jenomže místo argumentů diskuzí přicházely argumenty síly, zastrašování a pokusy jej koupit. To on nesnesl. V jeho nekoupitelnosti je Husův největší odkaz pro současnost. Takové to: ‚Přesvědč mě, že nemám pravdu, já to přijmu a třeba i odvolám. Jsem tomu otevřený, protože se nepovažuji za neomylného.‘ Nepoužívat místo diskuse a argumentů zastrašování nebo pokusy si souhlas koupit. „Nejsem ke koupi. A zastrašit mě? No, můžete mě upálit. Ale moji duši tím nezlikvidujete.“ To je to veliké.
Ale nepovažuji se za odborníka na Jana Husa. Vím toho málo, abych mohl soudit. A právě i to, že člověk přizná, že něco neví a něco nezná, je součástí. Lidé jsou zvyklí na machrovská vyjádření všeznalých kantorů a dost zarazí, když člověk přizná: já nevím. A na argument ‚Tak seš teda blbej‘ klidně odpoví: Asi jsem. Je to něco, na co lidé nejsou zvyklí, protože potkáváme suverény. A jestli Hus něčím byl, tak rozhodně ne suverén a machr hlásající pravdu, kárající i napravující druhé. Poctivě pravdu hledal a nebál se hájit nárok každého na to ji hledat.
Lidovky.cz: Žije toto poselství i dnes mezi lidmi?
Žije to právě v nekoupitelnosti. Mám-li názor, jdu s ním ven a jsem ochoten přijmout argumenty druhého. Nepovažuji druhé za bandu líných vyžírků, kteří se živí politikou v europarlamentu, v životě nic neudělali, kdežto já makám 26 hodin denně. Nevykřikuji něco takového a jsem ochoten přijmout argumenty, přemýšlet nad nimi a třeba podle nich poopravit svůj vlastní postoj. To považuji za základní poselství.
Lidovky.cz: Kdo stejné hodnoty v dnešní společnosti podle vás nese?
V minulosti rezonovaly u spousty lidí, jako byl třeba Otakar Motejl, Dagmar Burešová, prezident Václav Havel nebo zakladatel KDU-ČSL Václav Benda. Dnes je vidím třeba v Martinu Mejstříkovi nebo faráři Bohdanu Pivoňkovi a dlouhé řadě dalších. I mezi mnoha a mnoha takzvanými ‚nýmandy‘, kteří podle toho žijí a nedávají příliš najevo. Myslím si, že takoví lidé jsou i v politické a veřejné sféře, ale mají to velmi těžké, protože tlaky tam jsou ohromné a kolikrát moc a koryto korumpují. Připomíná mi to starou hebrejskou vyprávěnku.
Lidovky.cz: Povídejte.
Když v pekle zjistili, že nepřibývá hříšníků, poslali na svět zkušeného svůdce a dali mu s sebou učedníka. Jakmile se objevili na světě, tak neviditelně sledovali muže, který kráčel městem. Minul nevěstinec, hospodu, hernu a na nic se ani nepodíval. Celou cestu si četl v Bibli. Učedník povídá: toho se nám nepodaří svést. A starý mistr se jen usmál, stále neviditelný předběhl poutníka, cosi mu položil na cestu a vrátil se k učedníkovi. Poutník o tu věc zakopl, uviděl ji, prohlížel si ji a pak se rozzářil. Bibli strčil do kapsy, ani si nevšiml, že mu z ní vypadla a utíkal zpátky do města. Učedník se ptá: „Co to našel?“ „Kus Boží pravdy,“ odpovídá mistr. „Tys mu jí dal?!“ „No jasně. Myslí si, že ten kousíček, co našel, je celá Boží pravda. Tak jsem ho svedl na cestu hříchů.“ Není to tak úplně vzdálené současnosti.
Lidovky.cz: Kam až byl Hus ochoten jít při hájení svých přesvědčení, se dnes učí žáci základních škol. Máme ale i dnes takovou odvahu jít za svou pravdou nehledě na to, co to člověka bude stát?
V tom je základní omyl. Hus nehledal svou pravdu, ale pravdu, která přesahuje a spojuje všechny lidi. V tom je velký rozdíl. Svou pravdu hájí kde kdo, dokonce pěstmi a pistolemi. U rozvodového soudu potkáte dva lidi, kteří stojí proti sobě a každý má svou absolutní pravdu.
Ale ani v době Husově to nebyli všichni, kdo odvahu měli. I tehdy existovali takoví, kterým šlo jen o to dostat se k vlastnímu korytu a pravda jim byla ukradená, dokonce i vlastní názor. Měli názor toho, kdo víc platil. To platilo už v době Husově a dnes to platí také.
Lidovky.cz: Vnímáte připomínku Husova upálení jako největší svátek Církve československé husitské?
Asi bych neřekl největší. Mám pocit, že přímo pro husitskou církev je to spíše výročí jejího založení. Hus by měl být svátkem nás všech.
Lidovky.cz: Právě letos v lednu to bylo přesně sto let od jejího založení. Proč jste si vybral zrovna tuto?
Když jsem ve 22 letech chtěl jít studovat teologii, přišel jsem na to, že jsem pokřtěný u Církve československé, později husitské. Takže nejjednodušší bylo jít studovat na jejich církevní fakultu. Později jsem zjistil, že je pro Aleše Jalušku tou nejlepší. Má žena je třeba farářkou jiné církve.
Lidovky.cz: V čem pro vás byla nejlepší? Je otevřenější?
Mimo jiné má v sebeidentifikaci krásnou myšlenku: Ověřené vědecké poznání naplnit duchem Kristovým. To mě svým způsobem fascinuje, naplnit vědecké poznání láskou k bližnímu. Znamená to pro mě, že neexistuje žádné trvale platné dogma, které se nebude měnit. Protože vědecké poznání se mění. Což ale třeba taky znamená, že současné vědecké poznání nebudeme využívat na výrobu atomových bomb a podobných hloupostí. Je to propojení materiální a duchovní stránky.
Lidovky.cz: Zaujal mě ještě váš dřívější citát: ‚Za celou dobu farářování jsem se naučil dvě věci. Za prvé, když ti Pán Bůh zavolá, tak ten telefon zvedni. A za druhé, nečurej proti božímu větru, protože to je hloupost.‘ Máte v rukávu historky, které k poznání přispěly?
Do plné místnosti lidí, kteří se baví o plánech na víkend a probíhá diskuze, překřikování, hraje rádio. A vy v tom rámusu uslyšíte jednu jedinou větu, kterou nikdo jiný neslyšel. Bylo to v roce 1989 a ta věta zněla, že ve Valdicích je vzpoura vězňů. A já vím, že tu větu jsem měl slyšet právě já. A zařídil jsem se podle ní.
Nebo když jsem jel z Rovenska pod Troskami do Lomnice, kde mám už svou oblíbenou vyjetou cestu. V zimě ve sněhu jsem ale najednou měl silný určitý nápad jet jinudy, přes Veselou. A vůbec nevím proč. Nemá to žádnou logiku, je to dokonce v rozporu s prohrnutou cestou, po které normálně jezdím. A já už vím, že když se něco takového stane, je dobré to poslechnout. Odbočil jsem tam a uprostřed zimy potkal člověka v autě, kterému jsem byl schopen pomoci. To jsou Boží telefony. A když jej neposlechnu, mám celou dobu divný pocit, že jsem něco neudělal správně.
Aleš Jaluška (73)
• Kněz Církve československé husitské v Lomnici nad Popelkou
• 24 let (do roku 2013) zpovídal odsouzené ve věznici Valdice, mnoha z nich po propuštění nabídl přístřeší
• Vyučil se elektrikářem, vystudoval teologii, je překladatelem z hebrejštiny.
• Celoživotní vášní mu je horolezectví i cestování, účastnil se expedice do Himaláje
• přednáší na Husitské teologické fakultě UK
• Každý rok na Štědrý den slouží bohoslužbu na hřbitově horolezců na Hrubé Skále v Českém ráji, kde také každoročně věnuje mši Čechům – a svým kamarádům - zasypaným lavinou při Expedici Peru 1970 i dalším lezcům, kteří zemřeli kdekoli v horách