Kázání s modlitbami sestry farářky Heleny Smolové k poslední k 6. neděli postní – neděli ‚Květné‘ – či ‚Palmové‘.
Texty: Iz 50, 4-7; Fp 2, 5-11; Mk 11, 1-11
Modlitby:
1/ Pane, děkujeme za všechny uzdravené z nemoci Covid 19, radujeme se, že se pomalu snižuje počet nově nakažených i hospitalizovaných, i když stále ještě mnoho lidí bojuje o život v nemocnicích nebo prochází těžkou zkouškou doma. Modlíme se za Alenu K., aby se i ona uzdravila z nemoci. Prosíme za naši vládu, ať dobře zváží situaci a správně rozhodne o dalších opatřeních. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Pane, prosíme za oběti občanské války v Myanmaru, kde včera zemřelo více než 100 lidí během střelby. Mezi nimi také ženy a děti. Prosíme za pokojné řešení konfliktu a za mír pro tuto asijskou zemi! K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za učitele a vychovatele u příležitosti výročí Jana Ámose Komenského. Myslíme na všechny pedagogy zvláště v této době pandemie, která nám vnutila jiný způsob života i fungování školy. Prosíme za děti a studenty, za vzájemnou úctu mezi žáky a učiteli. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za kandidáty křtu, kteří již za několik dnů přijmou tuto svátost a vstoupí do církve. Kéž závěrečné dny přípravy prožijí ve vnitřní bdělosti a v radostném očekávání! Prosme se za sebe navzájem, aby naše obnova křtu o Velikonocích přinesla do našich životů nové odhodlání žít s Kristem a být jeho svědky. K Tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Významné místo ve čtyřicetidenní době přípravy na Velikonoce zaujímá 6. neděle postní zvaná „Květná“ nebo „Pašijová“. Říká se jí také „Květná neděle Kristova utrpení“ (Dominica in Palmis de passione Domini). V liturgii tohoto dne se prolínají dva motivy: památka Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a památka jeho umučení.
Ze zprávy poutnice Etherie se dovídáme, že se počátkem 5. století v Jeruzalémě shromažďovali křesťané za časného odpoledne na Olivové hoře k rozšířené bohoslužbě slova a po ní šli k večeru průvodem do města Jeruzaléma s palmovými či olivovými ratolestmi v rukou. Tento obřad brzy napodobily i jiné církve Východu. Na Západě existoval už kolem roku 600 ve Španělsku a v Galii název „Květná neděle“, ale nekonal se ještě průvod s ratolestmi. 6. neděle byla dnem předávání symbolů a pomazání katechumenů. Četl se text o pomazání v Betanii (J 12, 1-11) a následující verše o vjezdu do Jeruzaléma. Palmové ratolesti se zde začaly používat asi v 8. století.
Palmové větve nahradily v některých zemích zelenající se a kvetoucí ratolesti, ve střední Evropě také vrbové proutky. Zatímco v nejstarších liturgických textech měly ratolesti jen symbolický význam, byly znamením života, naděje a vítězství, lidová víra jim přisoudila přímo magické účinky, jaké známe od starých Řeků a Římanů. Tyto národy připisovaly větvím stromů sílu ochraňovat dům, dvůr nebo pole před zlými duchy a jimi způsobenou škodou. Tato lidová víra žila i v pokřesťanštělých národech. K ní se připojovala úcta k věcem, které nějak souvisely s kultem. Větvičkám, neseným v průvodu za zpěvů a modliteb, proto lidé přiznávali blahodárný účinek a používali je jako ochranné prostředky pro svá obydlí a pole. Důvěra v nadpřirozenou moc posvěcených ratolestí vedla k mnoha přehnaným představám a povážlivým praktikám. Požehnané předměty jsou ale jen znameními, mají symbolický význam, nejsou v nich skryté magické síly.
V současné době se v jednotlivých církvích můžeme setkat s různými způsoby připomínání Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. V CČSH přinášíme ratolesti ke stolu Páně a čteme evangelium o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma před zahájením liturgie nebo se toto evangelium předčítá při bohoslužbě místo pašijí.
Jeruzalém je pro Ježíše nebezpečné město, jak se dozvídáme na začátku 14. kapitoly Markova evangelia, kde se mluví o záměru vlivných osob Ježíše zabít. Na rozdíl od falešných mesiášů a lžiproroků předvádějících zázraky a znamení, aby svedli vyvolené, jak je líčí evangelista (srv. Mk 13, 21-22), chce vyprávění o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma ukázat Ježíše jako skutečného Mesiáše, v jehož příběhu se naplňují proroctví.
Děj začíná ještě před hradbami města. Ježíš posílá dva ze svých učedníků, aby mu připravili cestu. Nepochopitelný nárok, který tu Mistr uplatňuje na cizí majetek, má připomenout jeho autoritu, podobající se autoritě císaře. Jeho jménem mohli římští vojenští poslové vyžadovat dopravu a doprovod na určitou vzdálenost. Oslátko, které si Ježíš nechává obstarat, má potvrdit, že se tu naplňuje Zachariášovo proroctví: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na osličím mláděti.“ (Za 9, 9)
Prorok Zachariáš ovšem mluvil o novém věku, v němž přestanou války a lid země se sjednotí. (Za 14, 4-9). Od Olivové hory přijde sám Hospodin, který se zjeví jako viditelný král celé země. Ježíš šel vstříc konfliktu, který ho stál život, a ani po Velikonocích nepřišlo Království Boží v plnosti. Tím také zklamal naděje mnohých, kteří věřili, že očistí Jeruzalém od Římanů a nastolí věčný mír. Nepřijel na koni jako dobyvatel, ale na oslu jako za časů krále Davida, kdy se ještě osel používal jako válečné zvíře. Už za vlády jeho syna, krále Šalomouna, ho nahradil kůň. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma slavné vjezdy králů připomíná jen vzdáleně. Rozhodně ho nevítají ti, kdo jsou za městskými hradbami. Pláště a ratolesti před něj kladou jen jeho sympatizanti z okolí, kteří sem přišli.
I když se představy lidí o mesiáši v mnohém odlišují od toho, co sám Ježíš sleduje, je jasné, že s odvoláním na proroka nastává s Ježíšovým vjezdem rozhodující dějinná událost. Jako posluchači a čtenáři evangelia máme pochopit, že v konfliktu, týkajícím se celého lidstva, bude stát Ježíš na vítězné straně. Celý průvod se nese ve znamení prosby „Hosanna!“ (Pomoz již! Dej prospěch!), která zaznívala při svátku stánků nebo tvořila úvod prosby králi (2S 14, 4).
Verš oslavující příchod království našeho otce Davida (10) je pokračováním „Hosanna“ (z Ž 118, 25-26) a vztahuje se ke království Mesiáše, Davidova potomka, s nímž v závěru předchozí části ztotožnil Ježíše slepý Bartimaios. Evangelista zřejmě záměrně nemluví o Božím Království, které Ježíš zvěstoval (srv. Mk 1, 14-15) a ponechává otevřený obraz nadějí, které s Ježíšem spojovali jeho stoupenci u bran Jeruzaléma. Z příběhu tak cítíme očekávání budoucích věcí i usilovnou snahu o jejich vysvětlení na základě toho, co se potom skutečně stalo o Velikonocích. Nepřímý podnět k němu dal i sám Ježíš tím, že jeho jednání a sebepochopení odpovídalo mesiášským očekáváním jen nepřímo.
Vstupem do Jeruzaléma utichají ovace. Prvním Ježíšovým činem bude vyčištění chrámu, ale to se odehraje až později. V ten samý den Ježíš chrám jen obhlédne jako někdo, kdo za něj cítí odpovědnost. Hned nato se vrací do Betanie, která je branami svatého místa, aby se do něj druhý den mohl vrátit.
„Pojďme a vystupme na Olivovou horu, pojďme naproti Kristu vracejícímu se dnes z Betanie a kráčejícímu dobrovolně vstříc svému svatému a požehnanému utrpení, aby tak dovršil tajemství naší spásy. Přichází tedy, dobrovolně se vydává na cestu do Jeruzaléma. Nuže, pospěšme spolu s tím, jenž chvátá k svému umučení, a napodobme ty, kteří mu vyšli naproti. Ne však tím, že bychom mu na cestu prostírali olivové ratolesti, koberce, pláště nebo palmové větve, ale tím, že my sami se mu podle svých sil prostřeme na cestu, s duchem zkroušeným a s upřímným srdcem i pevnou vůlí, abychom přijali přicházející Slovo, abychom do sebe pojali Boha, ač ho nikdy nelze obsáhnout. …. Tak tedy prostřeme Kristu na cestu sami sebe. Neprostírejme neživá roucha nebo suché ratolesti, neprostírejme větvoví. Je to hmota, která po použití ztrácí svěžest a potěší oči jen na několik hodin. Ale oděni jeho milostí neboli jím samým … my sami se prostřeme jako roucha a položme se mu k nohám. (Ondřej Krétský, Promluva č. 9 o palmových ratolestech). Amen.
|
|
|