Půlnoční mše, 24. 12. 2020
Texty: Iz 9, 1-6; Tit 2, 11-14; L 2, 1-20
Modlitby:
1/ Dobrý Pane, prosíme Tě za ty, kdo v tyto dny přicházejí do kostelů, k jesličkám, aby se jich dotkla zvěst o narození Božího Syna, o lásce Boha k člověku. Prosme za uzdravení zraněných lidských srdcí, která trpí neláskou, nenávistí, opuštěností, zradou. Dej, Bože, vyklíčit nové naději plynoucí z vědomí, že miluješ tento svět, miluješ každého člověka. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za místa bojů a nepokojů a prosme za to, aby se konflikty řešily mírovou cestou. Modleme se za Náhorní Karabach, kde stále ožívají etnické boje mezi Armény a Ázerbájdžánci, prosme za obyvatele Ukrajiny. Mysleme i na ty, kdo jsou na útěku a hledají nový domov a jejichž osudy zastínila koronavirová pandemie. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za nemocné chorobou Covid 19 a za ty, kdo je léčí, doprovázejí a pomáhají jim nést tento těžký kříž. Prosme za lékaře, sestry, sociální pracovníky a dobrovolníky i za rodinné příslušníky nemocných. Bože, dej nám sílu unést vše, co je nám uloženo, abychom nesli, dej, ať zůstáváme skryti ve Tvém pokoji a míru. K Tobě voláme!
4/ Prosme dnes v noci za pracovníky, kteří se starají i o vánočních svátcích o to, abychom je my ostatní mohli prožívat v pokoji a bezpečí svých domovů. Modleme se také za členy vlády, kteří rozhodují o osudech miliónů lidí v této zemi. Ať vykonávají svůj úřad s pokorou. K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Asi před rokem se objevily první zprávy o nové nákaze kdesi v Číně. V televizi jsme vídali obrázky prvních nemocných a slýchali jsme varovné hlasy epidemiologů, kteří tušili blížící se nebezpečí. Bylo ale kdesi daleko, tisíce kilometrů od nás, na východě Asie. Když se o několik týdnů později nakazili také lidé v Evropě a infekce se začala lavinovitě šířit do všech zemí kontinentu, začínalo nám docházet, že se tato nemoc týká také nás a je na dosah ruky. S napětím jsme sledovali zprávy o narůstajícím počtu nakažených a také informace o prvních obětech. Zvykli jsme si žít v tomto „válečném stavu“ , který je zvláštní tím, že nepřítel je neviditelný, ale zato dokáže být všudypřítomný a rychle se přemisťuje.
„Covid 19“, jak se tato nová pandemie nazývá, opanoval zpravodajství všech televizních i rozhlasových stanic a zaplavil stránky internetu. Je důležitější než etnické boje nebo uprchlíci. Snad jedině volby amerického prezidenta mu na pár dnů sebraly prvenství sledovanosti. V létě jsme se nechali ukolébat iluzí, že je vše zlé již za námi, ale s podzimními měsíci se naše naděje opět rozplynuly. A dnes slavíme půlnoční mši s rozestupy a rouškami a dodržujeme všechny bezpečnostní předpisy. Na mnoha místech se bohoslužby vůbec nekonají a lidé jsou schovaní ve svých domácnostech, kde se chrání před možným ohrožením. Je to jakási temná doba, kterou prožíváme.
„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo“ (Iz 9, 1), slyší izraelští zajatci, deportovaní po asyrské okupaci v 8. st. př. Kr., do cizí země. Prožívali útrapy cesty, bídu, strach a nejistotu, někteří zakusili fyzické násilí. Pohanská krajina nebyla příznivá ani pro jejich víru. Temnota svírala také hrstku těch, kteří zůstali v zemi svých otců. Obě skupiny žily v „zemi šeré smrti“, v nebezpečí zániku a záhuby. Dolehl na ně trest za nevěru a hřích (srv. Ř 6, 23).
A přece ani tento lid v temnotách a na prahu říše smrti není bez naděje! Prorok mu z Božího pověření zvěstuje příchod světla, které uprostřed něho zazáří a pronikne každý kout. Odstraní nejen temnotu bídy, zotročení, strachu a zoufalství, ale i temnotu modlářství, hříchu a smrti. Přinese známost Boží milosti a pravou svobodu všem, kteří se tomuto světlu vydají.
Osvobozený lid se bude velice radovat a veselit jako o žních, když pole vydá bohatou úrodu, nebo jako když se bojovníci vracejí z vítězného tažení a dělí se o kořist. Moc nepřátel nad lidem bude zlomena Hospodinovým podivuhodným zásahem jako kdysi za dnů Gedeóna, když byl Boží lid osvobozen z midjanské poroby (Sd 7). Válečná výzbroj a výstroj bude zničena a nastane vláda pokoje.
Z prorocké zvěsti se dozvídáme, že osvobození a radost lidu nezpůsobí vpád spřátelené mocnosti, ale – překvapivě – narození dítěte – Syna a budoucího krále, v němž se skloní ke svému lidu sám Bůh. Již dříve ohlašoval prorok jeho početí a narození (srv. Iz 7, 14), nyní ho představuje jako vládce ozdobeného tituly. Už znamení dítěte ukazuje, že nebude vládnout násilím, ale láskou. Bude „divuplný rádce“, vladař nadaný Boží mocí a moudrostí. Poskytne svému lidu oporu, bude ho učit cestě spasení, přispěchá mu na pomoc v nouzi a nebezpečí (srv. Př. 8, 14).
Vždyť bude také „božský bohatýr“, ten, komu sám Bůh dává schopnosti vítězit a zvítězit. Přemůže všechny své protivníky a porazí i hřích a smrt. Dokonale vysvobodí a ochrání svůj lid.
„Vládce pokoje“, další z titulů božského dítěte, ohlašuje, co přinese jeho vláda. Pokoj (šalom) není jen opakem války, ale zahrnuje všechno, čeho je třeba ke spokojenosti a štěstí v pravé poslušnosti Boha a bratrství mezi lidmi.
Bohem daný král nepřijde jen pro Boží lid, ale jeho vláda se bude šířit i nad ostatní národy a lidská společenství. Prorok ho spojuje s dynastií Davidovou a potvrzuje, co zaslíbil Hospodin ústy proroka Nátana Davidovi (srv. 2S 7, 12-16). Království, které zaslíbený Syn nastolí, přeroste Davidovu říši. Bude to království pokoje, práva, spravedlnosti, království věčné. Tento Syn bude velikým darem pro lid: „Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ Takové naděje nemůže splnit žádný pozemský král. Izrael měl pochopit, že své naděje má skládat až do vládce doby poslední – Mesiáše.
Toto pondělí 21. 12. 2020 jsme mohli i pouhým okem pozorovat zvláštní nebeský úkaz, který se opakuje jednou za několik desítek let. Jednalo se o přiblížení planet Jupiter a Saturn. Vědci předpokládají, že podobný jev bude možné opět spatřit na obloze až za 60 let. Existuje domněnka, že právě tato konjunkce planet pohnula mudrce z východu, o nichž vypráví Matoušovo evangelium, k cestě za narozeným Ježíšem, králem Židů.
Vyprávění o Ježíšově narození podle Lukáše (L 2, 1-20) začíná líčením historických událostí. Vybírání daní, nařízené císařem Augustem, je podnětem, aby Maria s Josefem šli do Betléma. Tato událost za císaře Augusta a místodržícího Qurinia sídlícího v Sýrii se nedá historicky doložit. Pro Lukáše je příležitostí, aby zařadil Ježíšovo narození do dějin Římské říše, světového impéria, a určité konkrétní epochy, aby zdůraznil kontrast mezi údajným vládcem Augustem a pravým králem světa, mesiášským dítětem Ježíšem.
Jako Davidův potomek jde Josef s Marií do Betléma. Tady – možná po delším pobytu – přichází Mariina hodina a ona porodí své dítě. Jde o prvorozeného syna, což má svůj význam kvůli kulticko-právnímu postavení prvního syna v manželství. Také Boží lid je Hospodinovým prvorozeným (srv. Ex 4, 22, Sir 36, 36, 18, Jr 31, 9), a Kristus je v Novém zákoně první mezi mnoha bratřími (Ř 8, 29) a prvorozený všeho stvoření (Ko 1, 15). Novorozence položí jeho matka do jeslí, do žlabu pro dobytek, protože se pro ně nenašlo důstojnější místo.
Místo očekávaného židovsko-zelótského politicko-vojenského mesiáše z rodu Davidova přichází záchrana v tomto ubohém dítěti. Bůh spasí svět skrze to, co je chudé a slabé. Toto zjevení není určené znalcům Zákona a horlivcům pro Zákon, ale pastýřům, jak ukazuje druhá scéna Lukášova líčení. Jsou to prostí věřící, pokorní a chudí. Vykonávají povolání, které patřilo k nejrozšířenějším v Izraeli a připomínají tak také krále Davida, původním povoláním pastýře, který se stal jako král pastýřem Božího lidu. Z jeho rodu měl přijít očekávaný Mesiáš.
Boží anděl ohlašuje událost narození Páně jako radostnou a určenou všem bez rozdílu: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (10) A přece se tato událost skrývá za nepatrným znamením dítěte, zabaleného do plenek. Jen oči víry v něm mohou spatřit budoucího Mesiáše. Zástupně za věřící lidstvo se pastýři vydají objevit toto znamení. Nebeský sbor andělů komentuje radostnou zvěst provoláváním slávy Bohu – Gloria in Excelsis Deo! Toto zvolání je tvrzením: Bůh je oslaven a lidstvu nabízí pokoj - šalom. „Lidmi jeho zaslíbení“ (podle Vulgáty „dobré vůle“ - bonae voluntatis) jsou všichni, které Bůh přijal, kdo věří a žijí podle jeho vůle.
V závěrečné části vyprávění se andělé vracejí zpátky do nebe a pastýři povzbuzení zjevením andělů spěchají k jeslím, kde nalézají Ježíše, Mari a Josefa a vyprávějí jim, co jim andělé zvěstovali. Pastýři se pak také vracejí do svého všedního života, ujištěni o Boží lásce i moci, s jistotou, že toto „dítě“ přinese spásu. V něm Hospodin navštívil svůj lid a dal mu spasení (L 1, 68n), on přináší pokoj na zemi (L 2, 14).
Z Hvězdy vyšlo Slunce,
nebeské znamení,
Syn je dán Panně,
nevídané dění,
tobě, ó Panno Maria.
Otec Syna poslal
z nebeské výsosti,
v služebnost ho poddal
z nesmírné milosti,
tebe, Pane Jezu Kriste.
Bůh běh přirozený
ráčil pozměniti,
jako Král přemocný
slib chtěl naplniti,
v tobě, ó Panno Maria.
Záře vzešla ráno,
s sluncem se spojila:
Panně bylo dáno,
aby Matkou byla
tobě, Pane Jezu Kriste.
Amen.
Boží hod vánoční, 25. 12. 2020
Texty: Iz 52, 7-10; Žid 1, 1-4; Jan 1, 1- 18
Modlitby:
1/ Modleme se za mír na celém světě! Kéž Boží pokoj (šalom) naplní všechna neklidná lidská srdce, zlomená bolestí a trpící nedostatkem lásky! K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za nová křesťanská povolání, zvláště dnes za povolání k manželství a rodičovství. Ať se křesťanské rodiny stanou místem, kde děti pocítí Boží lásku a přijetí.
Prosme také za povolání ke službě Bohu v církvi! Kéž Pán povolává nové pastýře – hlasatele Slova a vykonavatele svátostí, kteří budou s láskou pečovat o svěřenou obec a zpřítomní v ní Krista – dobrého pastýře! K Tobě voláme!
3/ Modleme se za bratra v Kristu, pana Vladimíra Petržílku, který náhle odešel z tohoto světa ke svému milovanému Pánu! Kéž v něm nalezne milosrdného a laskavého Spasitele a Soudce! Do tvé péče, Pane, svěřujeme také rodinu pana Petržílky, dceru Lenku a všechny ostatní příbuzné. K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
K textům potěšujícím babylónské zajatce patří také Izajášova píseň zvěstující příchod Hospodina jako Krále, připomínající žalmy, jež oslavují Hospodinovo kralování (Iz 52, 7-10, srv. Ž 47, 93, 95-99). Snad patřila k novoročním slavnostem nebo napodobením novoroční liturgie. Judejci v exilu byli svědky okázalých novoročních slavností na počest boha Marduka. V jejich myslích ale žily vzpomínky na slavnosti konané na Sijónu. Tam průvod Hospodinových vyznavačů oslavoval Hospodina jako Krále a radoval se z jeho příchodu do chrámu. Opěvoval požehnané dary jeho království: pokoj a spásu, podíl na Hospodinově vítězství. Vyhlašovat Hospodinovo kralování znamená zvěstovat pokoj, který je životem v míru a bezpečí. Takový pokoj je ovocem spásy, podílem na vítězství Hospodina nade vším, co se proti němu staví a přináší zkázu. Do vidění tohoto slavného výjevu se mísí tvrdá skutečnost: trosky z pobořeného města a chrámu (9), jež vítají Hospodina. I ty ale mají důvod k jásotu, neboť se Bůh smiloval a vrátil radost svému lidu. Znovu mu bude patřit Jeruzalém, chrám i město. Nejen Sijón, ale i všecky pronárody a dálavy země uvidí Hospodinovu moc, jeho „svatou paži“ a jeho vítězství: spásu a vysvobození.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“ (Žid 1, 1-2), takto autor Listu židům chce svým čtenářům připomenout způsob, jímž Bůh od počátku promlouvá do dějin. Nyní v čase, který nazývá „posledním“, promluvil ve svém Synu. Dějiny jsou, podle něj, vlastně dějinami Boží řeči od stvoření, přes mnohotvárné mluvení skrze proroky, až po Slovo, které se stalo tělem v Synu. Nejde jen o pokračování toho, co se stalo ve Starém zákoně, spíše o cosi definitivního a nepřekonatelného. Synu patří přímo kosmická úloha: jako Syn je i dědicem a na konci času mu připadne to, co mu náleží od počátku, protože on je zároveň tím, skrze něhož Bůh stvořil vesmír. Světu je zaručeno trvání a budoucnost jen v něm. Jeho jedinečné postavení ve vztahu k Otci vystihují obrazy o Synu, který je „odlesk Boží slávy“ a „výraz Boží podstaty“ (3). Jimi chce List židům uvést Syna do blízkosti Otce. Jako k sobě patří světelný lesk a jeho zdroj a jako odpovídá otisk razítku, tak vychází vždy a před veškerým časem Syn z Boha a je je božské podstaty. Nelze tedy křesťansky mluvit o Bohu jinak, než mluvíme-li o Synu. Sotva asi někdo bude pochybovat, že autor Listu židům patří do stejné školy jako filozof Filón Alexandrijský, v níž se spojila židovská víra s platónskou tradicí.
Také dnešní text evangelia podle Jana (1, 1-14) se zdá být pro náročného čtenáře! V noci jsme slyšeli líbezné vyprávění o narození Božího Syna v Betlémě, o pastýřích hledajících znamení božského dítěte a andělském zástupu provolávajícím slávu Bohu na nebeských výsostech a zaslibujícím pokoj na zemi lidem, kteří jsou otevřeni Boží lásce a žijí v souladu s tímto radostným poselstvím. Evangelista Jan začíná své vyprávění o Ježíši líčením předpozemského bytí „Slova“ u Boha, a tak připravuje půdu pro všechny další výpovědi o Kristu. Prolog má být jakýmsi „návodem k četbě“. Hned na začátku ukazuje čtenáři, jaký je tento Ježíš ve své podstatě? Evangelista k tomu pravděpodobně použil píseň o Boží moudrosti, kterou znal ze své obce a kterou vyložil ve vztahu ke Kristu, aby tak získal úvodní text pro své evangelium.
„Na počátku bylo slovo“, už tato věta způsobuje některému čtenáři problém. Cítí se přetížen a jako by zbaven odvahy právě kvůli filozofickému a spekulativnímu vyjadřování. Prolog ale není spekulativním textem, je spíše hymnem, písní zvěstující básnickým jazykem, kým je Ježíš, Boží Syn, pro celé stvoření a především pro ty, kdo v něj věří. Jeho první část opěvuje všeobecný význam Slova pro celé stvoření (1-13) a druhá část obsahuje vyznání obce jako odpověď (14-18). V obou částech jde o dějinné působení Slova, především není oddělena skutečnost stvoření od spásy, dějiny světa od dějin spásy. Vše prostupuje moc Božího Slova. Výchozím bodem hymnu není učená teologická spekulace o věčném předpozemském bytí Slova, nýbrž konkrétní zkušenost obce věřících, kterou učinila s Ježíšem, jenž jí zjevuje Boha ve svém těle.
O této zkušenosti hovoří, když s vděčností vyznává: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy...Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (14b. 16) Jen jemu vděčí za své nynější poznání Boha, které je autentické a spolehlivé, protože pochází od toho, který spočívá „na srdci“ Otce. O zvěsti, kterou přinesl tento jedinečný Boží vykladač, pojednává následující evangelium. Obec věřících učinila zkušenost s pozemským a vzkříšeným Ježíšem a nyní se zpětně táže, kdo je tento Ježíš ve své podstatě?
Protože se Bůh chtěl sdělit způsobem, který odpovídá našemu chápání, stal se člověkem. Evangelistu nezajímá, jak se to stalo, jde mu o to, že se boží Slovo stalo člověkem – vnímatelně, lidsky (srv. 1J 1, 1-4). Vtělení je pro něj především předpokladem pro zjevení Boží slávy na tomto světě. Bůh se skutečně a opravdově stal v Ježíši člověkem, jedním z nás. Nepřišel jako Bůh v přestrojení, jak si snad představují ti, kdo neberou vážně jeho lidství. V tom se ukazuje základní způsob, jak se lidem, světu, dává poznat Bůh. Boží slovo k nám přichází vždy jako dějinné, vtělené Slovo, ne jako nadpozemská pravda stojící mimo oblast času.
Janovi nejde o spekulace na téma „Slovo“, ale o zjevení, tedy spásu lidí, rychle proto přechází k pojmů jako je život a světlo. (1, 4n) Jako je Bůh Slovo, je také život a tento život je ve všem, co je, neboť vše bylo stvořeno skrze Slovo. Očekávali bychom, že se lidé tomuto Smyslu ochotně s vírou otevřou, vždyť za své bytí přece vděčí Slovu Života. Stalo se však něco neuvěřitelného: „Svět ho nepoznal“ a „jeho vlastní ho neřijali“ (1, 10n). Vlastními se myslí Izrael, ale zastupuje tu celé lidstvo. Jen někteří se s vírou otevřeli Slovu. Žijí z jeho božského počátku a jako Boží děti mají podíl na božském životě Slova. Obraz o narození z Boha (13) říká zřetelně, že nejde o jejich vlastní výkon, ale o Boží dílo. K těmto „Božím dětem“ patří ti, kdo v tomto hymnu o Kristu svědčí o své zkušenosti a poznání, abychom i my uvěřili.
„Všemohoucí Bože, tvé vtělené Slovo nás prozářilo novým světlem. Dej, prosíme, ať víra, která hoří v našich srdcích, je vidět i v našich životech. Amen.“