Slova bratra faráře Lukáše Bujny z Husova sboru v Sokolově farníkům a všem lidem s otevřeným srdcem.
Přátelé a příznivci, sestry a bratři,
srdečně vás všechny zdravím z Husova sboru v Sokolově. Dnes je XXI. neděle po Seslání Ducha Svatého. Meditace nad Božím slovem začne modlitbou za domov, ke které nás vyzvala Ekumenická rada církví. V této modlitbě se spojují křesťané ze všech církví v České republice:
„Všemohoucí Bože, doznáváme, že jsme si nevážili Tvé laskavosti a péče, že jsme sami sebe pyšně stavěli na odiv světu, že jsme nedokázali druhého mít za přednějšího sebe sama, a že jsme se tak uvrhli do temnoty bloudění a nejistoty. Prosíme Tě, vyváděj nás z temnoty a ukazuj nám cestu, vždyť Ty jsi Světlem světa, jen u Tebe a v Tobě nacházíme svůj pravý domov a ochranu. Vlij do našich srdcí lásku a naději, daruj nám pokoj, v této nelehké době, posiluj nás v těžkých chvílích našeho života a osvoboď nás od strachu. Posiluj ty, kdo pro pomoc bližním nasazují své zdraví a životy, buď útěchou všem, kteří trpí a všem nám dej ducha zodpovědnosti a solidarity. Žijeme v jednom společném domově, který stvořily tvé ruce a který jsi nám dal do správy. Děkujeme Ti, že zde přebýváš s námi. Chceme sloužit jedni druhým dobrou službou lásky. V tom nás posiluj a utvrzuj, skrze Krista, našeho Pána. Amen.“
Poslyšme Boží slovo zapsané v evangeliu podle Matouše: Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, smluvili se a jeden zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání v Zákoně je největší?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj bližního svého jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i proroci.“ Tolik je slov svatého evangelia. Amen.
Copak to jde, přikázat někomu, aby miloval? Na otázku odpovídá spisovatel David Herbert Lawrence v působivých verších: „Když Ježíš nám přikázal milovati své bližní, / nutil nás buď žít ve lži, či k neposlušnosti: / neboť na příkaz nelze milovat nikoho, / bližního aniž vetřelce, / a z falešné lásky trouchniví morek našich kostí.“
Anglický literát přesně diagnostikuje, jak zhoubně v nás působí virus falešné lásky. Skutečnou lásku si spojujeme s volností a svobodou. Kdežto příkazy s donucováním a poučováním. Opravdu pojmy „láska“ a „přikázání“ nelze spojit dohromady? A přece! Kdo hluboce miluje, ví, že volnost, s jakou dříve nakládal se životem, chtě nechtě musí ustoupit odpovědnosti. Ne nadarmo hovoříme o „poutu“ či „svazku“ lásky, nikoliv jako hippies o takzvané „volné lásce“. Vždyť kdo se dožaduje volnosti v lásce, nikdy nemiloval, neboť láska se připoutává k osobě, s níž spojila svůj život.
Oproti tomu v lásce se vskutku otevírá ohromná svoboda - milující člověk je uvolněn z pout sobectví ke službě a pomoci druhému. A miluje-li, necítí se být donucován vycházet druhému vstříc, naslouchat mu a zařizovat vše tak, aby pokud možno dosáhli vzájemné spokojenosti. Vždyť si slouží z lásky! Milovat dá práci, ale nepřináší únavu, znechucení a vztek, nýbrž radost a pokoj.
Radost je výsostným znakem života v lásce. Nezaměňujme ji za široké „americké“ úsměvy a dobrou náladu naučenou v kurzech pozitivního myšlení. Niterná radost vyrůstá z poznání, že člověk je osvobozen ke smysluplnému životu ve společenství lásky, i když zrovna zakouší smutek či starosti. Křesťanská láska spočívá v tom, že se radujeme ve společenství s Kristem, který si nás zamiloval a z lásky nás zdvihá k sobě, poté, co se ponížil až k smrti na kříži. Láska, kterou zakoušíme na srdci Kristově, touží vstoupit do světa a přinášet plody na poněkud zplanělých zahradách lidských srdcí. Dáme se jí k dispozici?
Mnohým generacím byla z kazatelen zvěstována osvobodivá slova, že BŮH JE LÁSKA. Ne vždy se církvi dařilo potvrzovat slova skutkem. Ta zvěst přesto prosákla do obecného povědomí, takže nám nepřijde zvláštní ztotožňovat lásku s Bohem a číst v duchovní literatuře, že láska podstatně vyjadřuje Boží bytí. Ale už nevíme, že hovořit jedním dechem o lásce a Bohu je výjimečné. Je to křesťanské.
Zeptejme se vyznavačů východních náboženství, hledají-li Boha a hledají-li v Něm lásku. Asi bychom je překvapili - vždyť láska, to je afekt, emoce, změny. Oni usilují o věčný klid nirvány. Láska je všechno možné, jenom ne strnulý klid - představuje dynamický pohyb, směřování a zacílení, dotýkání Milujícího s Milovaným. Vize dynamické božské lásky se příčila i řeckému světu, do nějž křesťanství ve starověku proniklo. Bůh filosofa Aristotela není láska v pohybu, nehybný První hybatel.
Ani bibličtí Izraelité nevnímali Hospodina jako milujícího Otce, ale spíše jako přísného náčelníka kmene, jemuž se klaněli a jehož výnosům se podřizovali. Proto zachovávání Tóry, Božího Zákona, bylo a je hlavní charakteristikou judaismu. Ovšem v Kristu ukázal Bůh, druhdy drsný náčelník pouštních nomádů, svou pravou tvář. Nezjevil tvář Mstitele a Soudce, ale tvář svého ukřižovaného a vzkříšeného Syna, plného trpělivé a slitovné lásky.
Nazaretský Mistr nevydává žádnou další sbírku předpisů a pravidel. Smysl veškerého Zákona shrnuje v jediném přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš dává lásku k lidem do přímé souvislosti s láskou k Bohu, neboť na kvalitě mezilidských vztahů se osvědčuje opravdovost vztahu s Bohem.
V Janově evangeliu nás vybízí: „Milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval vás.“ Láska je vodítkem, jímž se máme řídit ve všech životních situacích, chceme-li se nazývat křesťany, Kristovými učedníky a přáteli. Podle lásky (a nikoli podle zbožných frází!) se pozná křesťan, jako se podle ovoce pozná strom. Pokud si křesťan díky své víře připadá oddělen od těch, pro které je láska podle jeho názoru pouhým prázdným slovem, pak nevyznává křesťanskou víru a nepečuje o nové srdce, které mu do těla vložil při křtu sám Pán!
Zkoumejme svá srdce v dnešní přelomové době, kdy starý svět odchází a nový se teprve rodí v bolestech, zaviněných zdaleka nejen pandemií. Jsme otevřeni lásce? Nasloucháme jejímu tichému hlasu, anebo si necháváme zahlcovat duši strachem a nedůvěrou? Ježíšovo přikázání lásky není autoritářským příkazem, za jehož neplnění hrozí sankce a pokuty jako za nenošení roušky. Je naléhavou výzvou k tomu, co máme dělat! Co máme na práci. Co je naším úkolem v čase úzkosti a nejistoty. Prosme Krista, abychom žili z jeho lásky a posílali ji do světa!
Vždyť za cokoli budeme prosit v jeho Jménu, stane se nám. Proto se nyní spojme v modlitbě, kterou nás naučil Dobrý Pastýř Ježíš: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva navěky. Amen.
Moji milí, dovolte, abych vás pozval ke společné modlitební chvíli za nemocné a za ty, kteří o ně pečují, a to každý večer v 18.00. Aktuálně se modlíme za dvě desítky lidí, jež postihl covid, nebo jsou v domácí karanténě a čekají na testy. Prosme jak za uzdravení nemocných, tak i za uzdravení naší společnosti a za obnovu důvěry v demokracii v naší vlasti, a to zvláště v den státního svátku 28. října. Zvu vás k další meditaci nad Božím slovem příští neděli 1. listopadu v 10.00 ve svátek Všech svatých. Ať vás doprovází požehnání věčného Lékaře Ježíše, který nejlépe ví, co nám schází a čeho je nám zapotřebí! Opatrujte se!