Kázání sestry farářky Heleny Smolové z 30. srpna 2020 (22. neděle v mezidobí).
Texty: Jer 20, 7-9; Ř 12, 9-21; Mt 16, 21-27
Modlitby:
1. Dobrý Bože, modlíme se za oběti hurikánu „Laura“ v USA, za lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou a o svůj majetek, prožívají strach a nejistotu. Svěřujeme ti práci záchranářů a všech, kdo pomáhají a slouží. K tobě, Bože, voláme!
2. Modleme se za požehnání právě probíhající sklizně ovoce, chmele a dalších plodin. Jsme vděčni za dary země, které z tvojí štědré ruky můžeme přijímat, Bože. K tobě voláme!
3. Pane, myslíme na všechny nemocné, o jejichž trápení víme, ale také na mnohé další, na něž si nikdo ani nevzpomene. Prosíme za naše sestry Honsovou a Houbovou v Domově pro seniory v Lounech a za našeho bratra vikáře Hánu, který prochází zkouškou. Dej nám moudrost, abychom dokázali pracovat i odpočívat ke tvé chvále a slávě a pro dobro druhých. K tobě, Bože, voláme!
4. Modleme se za budoucího patriarchu církve a za její další směřování. Kéž máme dost odvahy vyrovnat se s vlastní minulostí a hledat i dnes tvoji vůli pro svůj život! K tobě, Bože, voláme!
5. Požehnej, Pane, dětem a studentům, kteří nastoupí 1. září do školy. Tvému vedení svěřujeme také učitele a vychovatele i rodiče, aby dávali dětem dobrý příklad. K tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
V Písmu věrní Boží následují Hospodina, zatímco odpadlíci odcházejí za cizími bohy. Židovští učitelé vedli často potulný život, proto žák, který se chtěl učit od svého učitele, ho musel doslova „následovat“. V Novém zákoně se mluví spíše o následování Ježíše Krista, když se někdo chce stát jeho učedníkem. Jeho výzva: „Pojď a následuj mne!“ (srv. Mt 19, 21 etc.) vyjadřuje mesiášskou autoritu. Jít za ním znamená vzdát se jiných svazků a dosavadních zvyklostí (srv. Mk 2, 14, MT 8, 22, L 9, 59nn, Mk 10, 21. 38, 1, 18, L 5, 11), zapřít sebe, přestat být svým vlastním pánem (srv. J 21, 20n), ale také mít účast na Božím království, které se stalo skutečností v Ježíši Kristu (srv. L 9, 41n, Mk 10, 17. 21, J8, 12), i na utrpeních Kristových (srv. Mt 8, 19n, 10, 38, Mk 8, 34, J 12, 25n, Zj 14, 4). Když se v 1 Pt 2, 21 říká, že máme jít ve šlépějích Ježíše Krista, který nám zanechal příklad, myslí se na jeho utrpení pro druhé (srv. 3, 18, 4, 1, 1Tes 1, 6, 1J 2, 6, 3, 3 aj.) a trpělivé snášení protivenství, jemuž je vydán každý, kdo uposlechl volání evangelia.
„Předpověď utrpení“ z dnešního úryvku evangelia (srv. Mt 16, 21-27) tvoří samostatný oddíl, přestože ji Matouš chápe jako pokračování předchozího rozhovoru Ježíše s učedníky (v. 13-20), v němž se Ježíš postupně ptá, za koho ho pokládají lidé a za koho ho pokládají samotní učedníci? Chybí tu poslední otázka, kterou nikdo nevyslovil, za koho se považuje on sám? Tento text je tak vlastně Ježíšovou odpovědí na otázku: za Syna člověka, který má projít utrpením a smrtí.
Patří k běžně přijímaným tvrzením, že Ježíš nezvěstoval sám sebe, ale Boží království, a zvěst o Kristu rozšířila teprve první církev. To ale platí podle evangelií jen částečně, konkrétně pro galilejské období jeho působení. Od rozhovoru u Cesareje Filipovy ale začíná Ježíšova cesta do Jeruzaléma, pro niž je charakteristické, že Ježíš mluví o sobě a o svém poslání, souvisejícím s utrpením, odsouzením a smrtí.
Evangelista Matouš tuto „změnu tématu“ zřetelně naznačí, když použije formuli: „Od té doby začal Ježíš .....“(21). Ta zazní v celém evangeliu jen 2x, poprvé na začátku jeho galilejského působení, když Ježíš představuje hlavní téma svého kázání: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské“ (srv. Mt 4, 17), podruhé v tomto verši (21), kde mluví o cestě do Jeruzaléma a o svém utrpení, smrti a vzkříšení.
Když si Ježíše bere Petr stranou a začne ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (22), ukazuje se, že Petr, který před chvílí vyslovil zásadní vyznání, je sám přesně nedomyslel nebo si jeho domýšlení a provedení představoval jinak. Ještě nechápe se všemi důsledky, co vlastně řekl. Dostal klíč, ale ještě se ho nenaučil používat. Jeho předchozí slova mohl Ježíš přijmout jako potvrzení své cesty, vzápětí ho ale Petr od té cesty zrazuje.
Ježíš zřetelně rozlišuje, že předtím k němu skrze Petra promluvil Bůh, zatímco teď už mluví ten Petr, který ještě nechápe. Čteme, že se Ježíš „obrátil“ (23a) a promluvil na Petra. Neznamená to, že by se k němu teprve nyní otočil, ale naopak, že se právě teď obrátil zády. Slova o satanovi jsou velmi ostrá, jakkoliv neznamenají, že by byl Petr ztělesněním zla. Je svým návrhem pokušitelem a protivníkem, plní tak vlastně podobnou roli jako pokušitel na počátku vyprávění (srv. Mt 4, 1-11). Podobně můžeme chápat i Ježíšova slova o „kameni úrazu“ (23b).
„Jdi mi z cesty!“ (23a) doslova znamená: „Jdi za mne“ nebo „jdi dozadu za mne“. Stejná užívá Ježíš při povolání Petra za učedníka. (Při Ježíšově pokušení na poušti – Mt 4, 10 - říká Ježíš jen „odejdi“, „za mnou“ chybí). Měli bychom je tedy chápat jako výzvu k následování: svými radami jako bys zastoupil satana, ale nejsi zavržen, ani odvržen, zařaď se za mne a následuj mne. Neraď mi takové věci a pojď za mnou do Jeruzaléma!
Slova „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (24) už neříká Ježíš jen Petrovi, ale všem učedníkům. Nemluví už jen o svém utrpení, ale také o tom, že i ostatní čeká něco podobného. (Podle Mk se Ježíš v tu chvíli obrací na zástupy, ale Matouš je důsledný v tom, že u Cesareje Filipovy je Ježíš bez zástupů, jen s učedníky). Petrovi Ježíš řekl: „Jdi za mnou“, ostatním nyní upřesňuje: „Kdo chce jít za mnou, musí zapřít sám sebe“. Sebezapření neznamená jen odříkání pro odříkání, ale – na příkladu Petrově: Kdo chce jít za mnou, nesmí si určovat podle sebe, kudy mám jít, aby za mnou šel, musí se– pokaždé znovu – soustředit na to, co Petrovi zjevil nebeský Otec, ne na to, co si vymyslel Petr sám, jak by to bylo nejlepší, a musí se rozhodovat vždycky znovu pro mě.
„Vezmi svůj kříž“ jsou slova podezřívaná z toho, že vznikla později (po Velikonocích), protože už mluví o kříži, zatímco tady o něm nemluvil ještě ani Ježíš. Řekl jen, že musí být zabit. Můžeme je ale považovat za bezprostřední slova Pána Ježíše jako obraz, který se naplnil po Velikonocích.
„...kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (25) můžeme vysvětlit pomocí starého vojenského pravidla, které už dříve Ježíš použil (srv. Mt 10, 38-39). Vyslovuje zkušenost, že v bitvě má šanci přežít ten, kdo se postaví nepříteli čelem a bojuje. Přežije naopak ten, kdo nemá strach o svůj život. Kdo odkryje nepříteli záda, doplatí na to. Kdo se naopak nebojí smrti, může vyváznout. Ježíš tak ukazuje, že kdo hledá a žije život, který má smysl, může na to i doplatit. Kdo ale přišel o svůj život, protože mu šlo o „život“, který má smysl, ten skutečný život našel. Ani smrt mu ho nemohla vzít!
Následující verš (26): „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ je vystavěn na protikladu: „získat“, „ztratit“ a dotýká se vlastnictví: Co člověku prospěje získá-li celý svět, ale ztratí sám sebe? Používá se tu výraz, který může označovat jak duši, tak život. Člověk si může zachránit život, ale ztratit tak duši. Právě tak může získat, na co si vzpomene, ale zaprodat svou duši. Nebo naopak zachránit duši jen za cenu toho, že ztratí život. Může mít všechno, ale ztratit přitom smysl toho, proč to všechno má, a toho, že žije, anebo žít smysluplný život, ačkoliv nemá, nač si vzpomene. Není náhodou, že právě tady přichází zmínka o posledním soudu, při němž se s definitivní platností rozhodne, který život měl smysl a který ho vlastní vinou ztratil (27).
Závěrečný výrok ukončuje Ježíšovu řeč o následování a utrpení těch, kdo půjdou za ním (28). Dává naději, že situace není bezbřehá a Syn člověka zvítězí. Ti, kdo ho následují, se toho dočkají. To, co nyní Ježíš podstupuje jako Syn člověka, není jen trpné snášení příkoří, ale zápas, který už patří k poslednímu soudu, jímž bude dáno Ježíši za pravdu.
Už v následujícím vyprávění o proměnění Páně (Mt 17, 1-12) alespoň tři učedníci dostanou ujištění o těchto Ježíšových slovech: spatří Ježíše ve slávě, s Mojžíšem a Eliášem. Před nimi je však ještě dlouhá cesta do Jeruzaléma. Amen.
Bože, svými ústy tě následujeme lehce, ale naše srdce je mnohdy daleko a jen neradi sbíráme odvahu k rozhodnutím, která znamenají ztrátu jistoty, pohodlí, domnělého bezpečí. Kéž nás tvé slovo povzbudí k naději, že zbabělý útěk nás může přivést do pasti, v níž nás nepřítel sevře jako své vězně, jemu zavázané vděčností a poslušností. Ty nabízíš mnohdy nepohodu, ale vždycky svobodu. Pomoz nám překonat vlastní strach, ať stojíme na straně pravdy a spravedlnosti. Dej nám moudrost i odvahu! Amen.