Historik Dr. Martin Jindra, který je velmi dobře seznámený s dějinami CČS(H) a se společensko-politickým pozadím dějin CČSH, měl promluvu v úvodu bohoslužby k 75. výročí ukončení 2. světové války a posléze při následném položení květin u památníku události rozhlasového vysílání z Vinohradského Husova sboru.
Projev u pamětní desky Husova sboru na Vinohradech 10. 5. 2020
Milí bratři a sestry,
když se podíváte na fotografie ze slavnostního odhalování této pamětní desky v květnu 1946, můžete na nich zahlédnout hned několik aktérů, jejichž osud je dramatickými válečnými nitkami propojen s Husovým sborem. Na tři z nich bych rád nyní vzpomněl. Pamětní desku, kterou vytvořil sochař Josef Václav Schwarz společně s architektem Jiřím Jakubem, odhalovala Olga Škaldová, manželka nacisty popraveného Josefa Škaldy. Právě z popudu tohoto bývalého francouzského legionáře byla založena odbojová organizace Družstvo v prvním sledu, která se soustředila na vydávání nejrozšířenějšího protektorátního ilegálního časopisu V boj. Josef Škalda byl zatčen v listopadu 1939 a po vyneseném rozsudku smrti 23. ledna 1942 popraven. I s manželkou Olgou přestoupili do Církve československé (husitské) hned v jejích počátcích. Oba náleželi do této vinohradské náboženské obce, kde si také 23. dubna 1922 řekli v kapli Na Smetance svatební slib. Ženich tehdy přišel v uniformě francouzského legionáře, hruď plnou vyznamenání, nevěsta byla oblečena v českém národním kroji. Právě při odhalování pamětní desky v květnu 1946 vzpomínala paní Olga, že rokem 1939 přišli o klidný rodinný život. „Přátelé často varovali, ale taťka vždy odpovídal stejně: ,Někdo musí oběť přinést, bez oběti to nejde!‘ O sebe neměl strach, ale mně říkával: ,Bojím se, aby tě nedostali a aby tě nebili.‘“ Po zatčení manžela se Olga Škaldová skrývala pod cizím jménem nedaleko Prahy. Po osvobození v roce 1945 se vrátila k rodičům do Prahy, kde ale našla již jen matku, neboť otce v květnových dnech Němci zastřelili.
Mezi účastníky památného setkání 5. května 1946 nemohl chybět ani Metoděj Cyril Metelka, který na rozmnožování a kolportáži časopisu V boj spolupracovat od léta 1939. S Josefem Škaldou se znal z prostředí církve, k níž oba patřili. V létě 1939 byl bratr Metelka pozván účetním pražské vinohradské náboženské obce Josefem Tejchmanem a duchovním a učitelem československého náboženství Oldřichem Hradilem na schůzku s Josefem Škaldou do tohoto Husova sboru. Byl na ní požádán, aby obstaral papír, cyklostylové blány a barvy, což učinil, a materiál uskladnil ve sboru, který pravidelně navštěvoval. Vzápětí se na stejném místě podílel na zřízení rozmnožovacího střediska časopisu V boj. Ilegální práce na časopise zde pokračovala až do podzimu 1939, kdy bylo rozmnožovací středisko přesunuto jinam.
Od poloviny září 1939 přicházeli za Metodějem Cyrilem Metelkou jeho známí, kterým hrozilo zatčení. Útočiště poskytl přednímu odbojovému pracovníkovi na Jilemnicku a Vysocku pplk. Jindřichu Ulmanovi, odbornému učiteli Vojtěchu Lavickému a bernímu zaměstnanci Josefu Pozdníčkovi, kteří unikli uvěznění při rozsáhlé preventivní zatýkací akci zahájené 1. září 1939. Suterénní místnost Husova vinohradského sboru sloužila rovněž jako jeden z mnoha úkrytů redaktorovi Josefu Fouskovi z Čáslavi: „Bratr Tejchman žádosti vyhověl a zajistil mi za součinnosti duchovního Oldřicha Hradila a bratra Metelky možnost příležitostného, střídavého ubytování a úkrytu v odlehlé místnosti za suterénní klubovnou vedle kolumbária s okny v úrovni zahrady opatřenými matovým sklem. Místnost měla ústřední topení a bratr Tejchman dbal, aby když jsem tu byl, byla vytápěná. Občas ji používali k úkrytu také pplk. Ulman, učitel Lavický (původem z Kutné Hory) a legionář Pozdníček, kteří také utekli a skrývali se v Praze nebo střídavě i jinde před zatčením gestapem. Poznali jsme se brzy po mém útěku do Prahy, ale snažili jsme se o úkryt pokud možno oddělený, i když jsme si v tomto směru vzájemně občas pomáhali, a to proto, abychom nikde nebyli nápadní. Tito utečenci z Vysokého n. Jizerou se postupně stále více zdržovali mimo Prahu a na rozhraní r. 1942/1943 ji opustili trvale.“
A byl to právě Metoděj Cyril Metelka, kdo se loučil v srpnu 1975 s hlasatelem Zdeňkem Mančalem, jemuž se – stejně jako desítkám dalších hrdinů Pražského povstání – dostalo po komunistickém převratu ústrků, ponižování, perzekuce a věznění. Zdeněk Mančal, se jako jeden z hlavních aktérů povstaleckého vysílání, společně s Miloslavem Dismanem zúčastnil odhalování pamětní desky v květnu 1946, při němž pronesl též projev. Tehdy se ještě těšil nebývalé popularitě, jeho charismatický hlas a vzhled ho předurčovaly k obdivu zejména u ženského publika. Konal četné přednášky o revolučních dnech Pražského povstání, jehož se stal legendou. Čím více se ale soustřeďovala moc v komunistických rukou, tím silněji se „těšil“ pozornosti bezpečnostního aparátu. Komunisté mu nemohli odpustit jeho slova o vstupu jednotek Rudé armády na půdu svobodné Prahy, podíl na průběhu Pražského povstání, které sami nerežírovali, ani jeho angažmá v Československé straně národně socialistické. Již 21. února 1948, tedy ještě před komunistickým převratem, mu byl zakázán vstup do budovy rozhlasu. Krátce nato byl propuštěn a prošel prvním výslechem na Státní bezpečnosti. Až do zatčení 23. května 1949 pracoval jako zemědělský dělník na státním velkostatku v Nebřenicích u Velkých Popovic, kde se nacházela velkovýkrmna prasat. V srpnu 1949 byl /v rámci rozsáhlé skupiny kolem štábního kapitána Bohumila Moravce (odsouzen na doživotí) Státním soudem v Praze/ odsouzen v politickém procesu na 5 let těžkého žaláře, následně mu byl trest snížen na 3 roky. Po propuštění v květnu 1952 našel uplatnění pouze jako pomocný stavební dělník, betonář a skladník. Ve vykonstruovaném politickém procesu byla k nepodmíněnému trestu v srpnu 1952 odsouzena též jeho manželka Ludmila. Zprošťujícího rozsudku se dočkala až z rozhodnutí Nejvyššího soudu v říjnu 1952. Pokus o Mančalův návrat na rozhlasové vlny v roce 1968 zhatila tzv. normalizace. „Vybraná“ zaměstnání tedy vykonával až do odchodu do invalidního důchodu. Dne 5. srpna 1975 jeho nemocné srdce nevydrželo. Zdeněk Mančal zemřel na srdeční selhání. Jedna z posledních ran nespravedlnosti na tomto statečném člověku a křesťanovi utkvěla v roce 1974, kdy mu nebylo přiznáno osvědčení o účasti v národním odboji za osvobození. Urna s jeho ostatky a samolepkou oblíbené Slávie je uložena v kolumbáriu tohoto sboru, jehož byl členem a odkud 7. až 9. května 1945 vysílal.
Projev v Husově sboru na Vinohradech 10. 5. 2020
Milí bratři a sestry, milí posluchači,
každoročně si počátkem května v Husově sboru Církve československé husitské v Praze na Vinohradech připomínáme výročí Pražského povstání a konec více než šestileté nacistické okupace Čech a Moravy. Na místě je položit si otázku. Proč právě z Husova sboru na Vinohradech? Většina z nás tuší příběh o rozhlasovém vysílacím studiu, které zde bylo 7. května 1945 zřízeno a vysílalo z kůru a následně sklepních prostor Husova sboru až do večerních hodin 9. května 1945. Z těchto míst po poničení budovy Českého rozhlasu na Vinohradské ulici zaznělo hlášení o podpisu kapitulačního aktu v Remeši, společná výzva České národní rady a německého velitelství k zastavení palby, poselství československého lidu všem svobodným národům světa nebo zpráva o vstupu Rudé armády na půdu svobodné Prahy.
Příběh rozhlasového vysílání z Husova sboru by se ale nemohl nikdy naplnit, nebýt obětavosti rozhlasových techniků, kteří vysílací studio připravovali celou noc z neděle 6. na pondělí 7. května 1945. Neobešel by se bez písařek, ochránců sboru, farníků zajišťujících stravování nebo hlasatelů, kteří, jak vzpomíná jeden z nich, Stanislav Kozák, 8. května už nemohli téměř mluvit a přesto nepřetržitě vysílali v češtině, ruštině, angličtině i němčině. „Posedlost rozhlasem“ byla mezi přibližně 35 aktéry povstaleckého vysílání všudypřítomná.
Nezastupitelnou roli rozhlasu pro průběh Pražského povstání si uvědomoval také farář Husova sboru na Vinohradech Arnošt Šimšík, který nejen že vyšel rozhlasákům ochotně vstříc a uvolnil prostor sboru i přilehlých kanceláří pro potřeby vysílání, ale společně s pomocným duchovním Stanislavem Staňkem, účetním Josefem Tejchmanem a varhaníkem Osvaldem Strykem vypomáhal po celou dobu tajného vysílání s hlídkovou a pořádkovou službou, zajišťoval zásobování a podle potřeby byl využíván jako kurýr a spojka s dalšími odbojovými stanovišti.
V Praze je hned několik chrámů, které jsou neodmyslitelně spjaty s dramaty 2. světové války. Husův sbor vyprojektovaný Pavlem Janákem, jednou z nejvýznamnějších osobností české architektury 1. poloviny 20. století, patří díky desítkám často dodnes bezejmenných hrdinů mezi ně. A tak na závěr poděkujme, stejně jako děkovali naši předchůdci v neděli 13. května 1945 při prvních svobodných bohoslužbách v tomto sboru. Poděkujme za nesamozřejmý dar života, nelhostejnost, obětavost a naplňované lidství.
|
|
|
|
|
|
|
Martin Jindra